V té době naprostá většina slušných lidí už podruhé uvěřila, že by snad mohl existovat skutečně spravedlivý socialistický stát pod vedením komunistů. Týchž komunistů, kteří vedli už ten první pokus po roce 48. Tento sen se rozplynul pod pásy tanků ruské armády. Invaze a následná trvalá přítomnost sovětských vojsk (pro mne prostě okupace) smetla rázně a důsledně nejasné sny o demokracii a samostatnosti. Nejvěrnější, nejposlušnější a nejctižádostivější byli dosazeni do rolí místodržících. Tihle lidé si sice již nedovolili opakovat přímočarou fyzickou likvidaci nepohodlných tak, jak to učinili po únoru 48, jinak ale utahování šroubů, zastrašování a persekuce byly obdobné, o nic méně odporné. A jako vždy šlo o zásahy přesně cílené na ty spoluobčany, kteří by jim mohli být z jakýchkoliv důvodů nějak nebezpeční.

Proto byly represe cíleny jak na určité jedince, tak na celé profesní skupiny. Je až příznačné, že takovou skupinou byli především vojáci. Již mezi oběťmi politických justičních vražd bylo nejméně třicet vojáků, tedy přes 12%. Šlo o tu nejpostiženější profesní skupinu, vždyť tehdy bylo z armády vyhozeno 52% důstojníků a praporčíků, v čistkách po srpnové invazi opět celá třetina. A jistě nikdo nepochybuje, že šlo o nějaké jednorázové výjimečné akce.

Já nechci hodnotit či popisovat důvody vedoucí Sověty a jejich satelity k vojenskému zásahu, ani nechci popisovat průběh této akce. To je věcí historiků. Nejdůležitější, alespoň z mého hlediska, je morální dopad těchto dějů na naší společnost. V roce 89 prý padl komunistický režim. Nevím jak, když nepadli komunisté. Potom zmizela z ústavy vedoucí úloha strany, pak musela odejít sovětská vojska. A jestliže mluvím za vojáky (tedy některé), pak jich dokonce bylo asi 12 000 rehabilitováno – tedy dostali rehabilitační dekrety a medaili. Některým se dokonce o něco málo zvedly mizerné důchody. Hovořím-li o morálním dopadu srpna 68 a hovořím-li o armádě, pak vidím dvě etapy tohoto procesu. První začala srpnem 68, druhá listopadem 89 a trvá vlastně doposud.