Dobré renomé si vytvořil Ústavní soud, ale např. Nejvyšší soud svým výkladem imunity tzv. trafikantů odbornou i širokou veřejnost dezorientoval. – Můžeme mít důvěru ve Státní zastupitelství a v policii? Asi jak kdy. Ve věci stíhání velkých „kmotrů“ snad. Zato stíhání bývalého vedení pražského Magistrátu vyvolává otázky, na něž stále chybí odpověď. – A co instituce obhajoby? To je ještě těžší otázka. Asi existují i solidní obhájci, ale také platí, že strana, která si zaplatí zdatné advokáty, spravedlnosti nejspíš unikne. Existují dokonce obhájci podezřelí z toho, že se účastnili trestné činnosti svých mandantů. – A co soudní znalci, z jejichž nálezu soud vychází? To je oblast nejméně přehledná. Slavomil Hubálek, důvěryhodný znalec-psycholog (bohužel už není mezi živými), jednou v soukromí prohlásil, že kromě najatých vrahů existují i „najatí znalci“.

Z krátké bilanční úvahy vyplývá, že si spolehlivostí institucí, které pečují o nalézání práva a o jeho vymahatelnost, nemůžeme být příliš jisti. To není dobrá situace. V naší společnosti navíc není obsazena role obecně uznávané morální autority. Tu nelze zřídit, vytváří se spontánně. V sousedním Německu je jí pořád hlava státu. To o té naší nelze říci. Nelze to říci ani o politických lídrech. O tom, co má být a co naopak být nemá, rozhodují instance, jejichž důvěryhodnost je sporná.