U Miloše Zemana nás to teprve čeká, ale jeho šance pociťujeme už nyní. Uchází se o funkci hlavy státu a hromadí značné preference, takže je velmi pravděpodobné, že se probojuje do druhého, tedy konečného volebního kola. Václav Klaus cloumá naší politikou už dnes. Klade závažné překážky současné vládě a ještě víc největší vládní straně, kterou kdysi založil. Znevážil vládní návrh na zvýšení DPH. Zmobilizoval tím v ODS skupinu rebelů, která nejspíš své straně ještě řádně zatopí. Vhání premiéra do úzkých. Ten si – zřejmě na usmířenou – osvojil klausovskou rétoriku, když si zahoroval proti „dalajlámismu“, ale nezdá se, že by si tím stávajícího prezidenta udobřil. Ten se takovýchto sabotáží pravicových vlád dopouští už dlouho, ale nyní si vybral velmi choulostivou situaci, kdy není vůbec jasné, zda a jak to vláda nebo ODS přežije.
Abych nezapomněl: naposled se vyjádřil velmi neuctivě o prohibici, aniž by prozradil, jaké opatření by pokládal za vhodné.
Oba pánové mají leccos společného. Na prvním místě je to kouzlo osobnosti, neboli – jak jsme se naučili říkat – „charisma“. Oba mají rozpínavé Ego (to znamená, že nejsou autokritičtí). Oba touží po vlivu a moci a dovedou mnoho lidí sugestivně přesvědčit, že jsou k tomu povoláni.
Každý z nich vytvořil politickou stranu. Jsou to i po mnoha letech stále tytéž dvě voličsky nejsilnější strany. Obě zprvu fungovaly jako věrné ekipy svých tvůrců, kteří údajně zosobňovali protilehlé póly politického spektra. Pak se ale stalo, že pánové Klaus a Zeman (anebo Zeman a Klaus, chcete-li) se dohodli, že povládnou společně. Aby prý vytvořili lepší politické prostředí. Té dohodě se říkalo „opoziční smlouva“. Přitom veřejnosti jaksi unikalo, že tím z našeho politického systému, formálně stále demokratického, vyloučili opozici. Demokracie bez opozice degeneruje. Právě tehdy se významně posílila symbióza politiky a ekonomiky. To je zdvořilé označení pro stabilizaci klientelistických skupin. Doplácíme na ně dodnes.
Když pak v obou stranách zesílila nespokojenost s autokratickými sklony jejich tvůrců, oba své výtvory okázale opustili. Je v tom určitý rozdíl. ČSSD vystřízlivěla z okouzlení Zemanem dřív. A on jí začal očividně škodit. To vystřízlivění nebylo úplné. Ještě pan Paroubek, v pořadí už třetí Zemanův nástupce, stál o jeho požehnání. Současné vedení strany už tímto sklonem netrpí, ale kolik prozemanovských sympatií doutná v jejím aparátu, členstvu a voličstvu, to určit nelze.
Naproti tomu ODS se od Klausova vlivu neosvobodila. Někteří její funkcionáři se od něj nanejvýš opatrně distancovali. O jeho požehnání však stojí všichni, v neposlední řadě i premiér Nečas. Někteří nepokrytě touží nostalgicky po „staré dobré ODS“, samozřejmě s Klausem. Kupodivu si nevšimli, že jejich otec-zakladatel se dosud slůvkem nezmínil o korupci, jíž je naše společnost prolezlá.
Myslím, že podstata charismatu obou našich titánů spočívá v jejich vystupování na politické scéně. Tu si v tomto případě můžeme představit jako scénu divadelní. Vystupováním míním chování vnějškové, scénické: rétoriku, mimiku, gestiku, situační taktiku. Oba to umějí znamenitě. Také dovedou nabídnout svou bohorovnou sebejistotu bezradným a nejistým, a tím je orientovat. Proto jejich příznivci milosrdně zapomněli na jejich četné velmi nepřípadné výroky. Soudný občan by se měl spíše ptát, jak rozumějí tomu, co se ve společnosti a ve světě děje, jak pojímají roli moderního státu, jak reagují na své oponenty. Jak ochotně respektují ústavnost, což je v demokracii velmi důležité. A také jak moc je pro ně důležitá samotná touha po moci.
Je možné, že k těmto otázkám nám oba ještě poskytnou příležitost. Miloš Zeman, pokud se stane prezidentem. A Václav Klaus, až jím být přestane.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
