Působil jsem tehdy jako poradce a tiskový tajemník českého premiéra Petra Pitharta a býval jsem tichým svědkem všech jeho důležitých setkání, pokud zrovna neprobíhala mezi čtyřma očima. Petr Pithart je, jak známo, nejen právníkem a politickým myslitelem, ale také historikem. Sice amatérským, ale důkladným a vášnivým. Tento zájem s ním sdílím. Česko-slovenskými vztahy jsme se zabývali už léta před listopadovým převratem.
Když se stal Petr Pithart počátkem r. 1990 českým premiérem, uvědomoval si přirozeně, že jedním z hlavních problémů svobodného státu bude nové definování a státoprávní uchopení vztahu obou národů, a to společně se slovenskou stranou. Začít s něčím takovým nelze jinak než dialogem. Jeho podobu zvolil Pithart podle možnosti, kterou mu skýtala jeho funkce. Nabídl společné setkání slovenské vládě.
Těm mladším připomínám, že jsme měli tehdy 3 vlády: českou, slovenskou a federální. Pithartova nabídka byla slovenskou stranou ochotně přijata. Vzpomínám-li správně, bylo to na jaře r. 1990. Tedy dlouho před vypuknutím tzv. pomlčkové války. Sešli jsme se na zámku ve Lnářích. Slovenským premiérem byl tehdy pan Čič. Pan Mečiar v ní byl ministrem vnitra. – Setkání probíhala v několikaměsíčním rytmu, a to i tehdy, kdy se stal slovenským premiérem Ján Čarnogurský a po něm Vladimír Mečiar. Setkání ve Lnářích jsem vnímal jako přátelské a otevřené. Platilo to i za premiérování Čarnogurského.
Za Mečiarovy vlády se to změnilo. Mečiar se v ní choval autoritativně a jeho ministři byli proto méně spontánní. V té době se vztahy obou národů už staly celofederálním tématem a jejich konfliktnost vzrostla.
Vypozoroval jsem tam toto: ať už byla ideová orientace slovenských účastníků našich setkání jakákoli, levicová, křesťanská nebo národovecká, byli to oni, kdo bez výjimky tlumočili nezbytnost změny vztahu obou národů. Jejich pozice byla (smím-li to tak říci) protistatutární. Pokud jde o konkrétní podobu té změny, v tom zajedno nebyli. Dynamiku našeho dialogu tedy určovala slovenská očekávání a české vyptávání.
Je zvláštní, že z českých federálních politiků nikdo neprojevil o tato „pithartovská“ setkání zájem. V této souvislosti se mi připomněla situace téměř anekdotická. Když mluvil Václav Havel o panu Mečiarovi, vyslovoval jeho jméno „Mečár“. „Mečiar“ znamená „mečíř“, ten, kdo vyrábí meče. „Mečár“ neznamená nic, ale připomíná to „mečať“, čili mečet. Premiér Mečiar tím býval dotčen. Jednou o prezidentovi trpce poznamenal: „Ani neumí vyslovit mé jméno“. Hned jsem to sdělil Michaelu Žantovskému, byl prezidentovým mluvčím. Václav Havel pak asi dva dny říkal „Mečiar“, ale pak zase skončil u „Mečára“.
Někde sledovali vztahy obou našich národů pozorně. Oxfordská univerzita uspořádala na to téma seminář. Pozvala oba premiéry, Pitharta a Čarnogurského, každého s asi desetičlennou družinou. Sblížil jsem se tam se slovenským historikem; jméno neuvedu, protože jsem si nevyžádal svolení zveřejnit, co mi sdělil mezi čtyřma očima. Řekl přibližně toto: „Pro Slováky je jediným řešením úplná státní samostatnost. My si prostě musíme vyzkoušet, zda dokážeme vytvořit a udržet stát. Pro naše sebevědomí je to nezbytné. Nemějte nám to za zlé. Snažme se o přátelskou rozlučku!“ - Už tehdy jsem mu dával za pravdu.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
