Říkalo se tehdy, že hlavou státu by měl být člověk, který už prošel nějakým politickým procesem, je jím otrkaný a ví se o něm, co je zač a co lze od něj očekávat. Měli by ho tedy vybrat ze svých řad politici. Proti všelidové volbě se uváděl argument, že by se mohl stát hlavou státu díky své popularitě třeba Karel Gott.

Myslím, že tento argument nelze jen tak beze všeho odpálkovat do autu. Jeho pohnutky byly sice podezřelé. Uváděli ho politici, hlavně poslanci. Tedy příslušníci sociální skupiny, která se důvěře veřejnosti moc netěší, udělala si ze své profese dobré bydlo a chtěla by mít na Hradě svého „našince“, který jí a jejím potřebám rozumí. A kdyby se stal prezidentem republiky někdo, koho by vynesla vlna popularity, asi chytře zmanipulovaná, třeba Karel Gott, nebylo by to na pováženou? – Karel Gott se k ničemu takovému nechystá. Ale když přehlížím současné kandidáty a jejich šance, nemohu se ubránit smíšeným pocitům.

Všímám si, že jakási vůle veřejnosti, která by měla nějakého společného jmenovatele, neexistuje. Tím jmenovatelem by mohla být třeba snaha mít na Hradě reprezentanta národa a jeho nejušlechtilejších snažení. Jakéhosi Otce vlasti či Otce národa. Občané by mohli mít zajisté různé názory na to, kdo na tuto roli má a kdo ne. Do minulosti je to jasné: Karel IV., Jiří z Poděbrad, později Palacký, Masaryk, nejposledněji – pod vlivem polistopadové euforie – Václav Havel. Snad ještě i Václav Klaus. I do něho si mnozí promítali tento celonárodně reprezentativní potenciál, i když on této touze vstříc nevyšel a národ si z toho budce muset vydat počet. Anebo muset nebude, to se uvidí.