Chci upozornit na způsob vnímání komunistů, zejména dnešní KSČM, naší žurnalistikou, tedy i naším veřejným míněním, přesněji jeho částí. Jak velká je to část, to nevím. Jiná jeho část to vnímá jinak, jak ostatně ukázaly výsledky krajských voleb. Volební zisk KSČM vyvolal značné znepokojení médií i řadových občanů. Dokonce pocit stupňujícího se ohrožení. – Připomnělo se mi líčení 2. punské války (cca 200 let před Kr.), kdy Hanibal se svými vojsky táhl Itálií a přiblížil se Římu. Římané prý zděšeně volali: „Hanibal ante portas – Hanibal před branami!“ Řím tehdy dobyt nebyl, ale měl na mále.

Tím chci naznačit, že existuje rozšířený způsob vnímání komunistů jako cizího, nadto nepřátelského tělesa v organismu národa. Tělesa nebezpečného jako časovaná bomba, nebo aspoň jako lokální ložisko infekce, která se může snadno stát infekcí generalizovanou. S touto možností nepočítám, ale nepopírám ji a ve volebním úspěchu KSČM vidím skutečnost neblahou. Ale ten způsob jejího vnímání, jak jsem se ho právě snažil popsat, pokládám za nerealistický, neúplný, tedy nepravdivý, A to v tom ohledu, že naši komunisté od samého počátku své existence nebyli cizím tělesem v národě, ale jeho integrální součástí.

Někdy se tím cizím tělesem stávali, protože byli ochotni se jím stát. Zejména za Gottwaldova vedení se uvázali v otrockou závislost na Kominterně, čili na Stalinově Sovětském svazu. Setrvali v ní až do 60.let minulého století. S tím ovšem, že po válce jim národ propůjčil novou legitimitu a ve volbách v r. 1946 jim spontánně dal přes 40 % voličských hlasů (byly to české hlasy; na Slovensku to bylo jiné). A pak v dobách tzv. normalizace. Tehdy bylo sovětskými okupanty dosazeno k moci jejich zdravé jádro. Ale většina české společnosti, která si nedlouho předtím prošla Pražským jarem, demobilizovala a našla si svou adaptivní symbiózu s novým režimem. Menšina, co to odmítla, zůstala izolována.