Snad není přílišnou nadsázkou říci, že je to postavení prekérní. Zejména pokud jde o církev římskokatolickou. Je zajímavé, že když se řekne „církev“, představují si lidé většinou právě tu katolickou.

Přitom existují u nás i jiné křesťanské církve. Některé z nich sehrály v různých dobách našich dějin významnou úlohu. Zapomíná se na ně asi proto, že jsou menšinové. Menšinou je ostatně i ta katolická, ale ze všech menšin je tou nejpočetnější. To však není jediný důvod, proč se na ni nezapomíná. Tím dalším je fakt (teď se vyjádřím trochu zhurta), že dnešní Češi mají na ni zvláštním způsobem spadeno. A nejen ti dnešní.

Proč to tak je, to přenechám neideologicky uvažujícím historikům. Osobně se skromně domnívám, že významným důvodem je to, že z katolické církve nebylo možno učinit nástroj politické emancipace novodobého českého národa a že se tedy toto úsilí ubíralo jinými cestami. Katolická církev dnes ztrácí body v celém západním světě, stejně jako jiné křesťanské církve, ale to je už jiné téma. Je to vlastně velké kulturně civilizační téma. Na Západě k němu navíc přistupuje ztráta věrohodnosti kvůli kněžským pedofilním aférám, ale to se nás tady v Česku netýká. U nás církev po desítky let nesměla pracovat s dětmi a mládeží, proto pedofilové mezi kněžími neměli příležitost. Nehledě k tomu, že stát se knězem v zemi, kde vládnou komunisté, si žádalo zcela specifické osobní dispozice. Pedofilie k nim nepatřila.