Naši junioři jsou ale nejen pivaři. Vydatně konzumují i nikotin a TH-canabinol, čili marihuanu. Před časem jsme slyšeli, že s tou jich má zkušenost třetina.
O situaci naší nastupující generace se dovídáme z médií jen občas. Nedávno byly na přetřesu státní maturity. Výsledek nebyl valný. Převážná většina maturantů si vybrala jejich snazší verzi. Ta menšina v té obtížnější verzi pohořela, protože celý projekt byl vytvořen nedbale. Mimochodem: instituce, která jím byla pověřena, ho asi bude spravovat i nadále.
Občas se dovídáme o šikaně mezi školní mládeží, ale velmi kuse. Také o problémech školství, ale vesměs o těch rozpočtových, týkajících se resortu, včetně učitelských platů. Ale jen občas.
Tím chci říci, že mediální pozornost věnovaná postavení dětí a dospívajících je jen útržková. Vlastně žádná. Mediální pozornost a pozornost veřejnosti je vlastně totéž. Jen občas ji nakrátko rozčeří nějaký malér jako alkoholismus mladistvých nebo selhání maturit. – Po ohlášení obliby alkoholu byli pozvání před televizní kamery dva tři odborníci z oboru boje proti závislosti. Cosi tam řekli, a pak zase zmizeli. Přitom právě oni by nám mohli říci více. A nejen oni.
Občas se objevila na knižním trhu publikace upozorňující na sebeničivý trend moderní západní společnosti. Např. „Konec legrace“, autorem je vnímavý německý novinář Peter Hahne. Nebo „Ubavit se k smrti“, napsal ji americký mediální kritik Neil Postman. Anebo náš autor Michael Martinek a jeho kniha „Ztracená generace“. Jen se po nich zaprášilo, ale mediální odezva žádná. To bylo před pár lety. – Nedávno jsem loboval v nakladatelství Portál, aby vydalo znamenitou knihu jiného amerického sociologa, dnes už klasika, Christophera Lashe. Jmenuje se „Narcistická společnost“. Knihu nevydají. Prý by si ji koupilo asi tři sta zájemců, zbytek nákladu by zůstal ve skladu, protože dnes už se knihy nečtou. Zejména ne tohoto druhu. Jak vidno, situace se v tomto ohledu rychle mění.
Kdybychom vyšli jen z toho, že naši junioři pijí příliš mnoho piva, a šli po stopě, objevili bychom, co je k tomu vede. Je to pocit životní prázdnoty a snaha jí uniknout. – Kde se v nich ten pocit vzal? Odpověď je jednoduchá: nikdo v nich neprobudil touhu po pozitivních hodnotách. Říkám-li „nikdo“, myslím především tátu s mámou doma, pak školu a poté společnost, jak se jim prezentuje. Výsledkem nedostatku pozitivních podnětů je nuda.
Domnívám se, že u nás je to nepřítel dětí a mladistvých číslo jedna. – A nejen jich. Právě tak ohrožuje generaci rodičovskou a prarodičovskou, která vyplňuje svou prázdnotu sledováním televizních seriálů a všelijakých „bavičů“. Je to jejich nevšímavost, která přenechala ty mladé nudě, nepřiučila je kázni a nevybavila schopností překonávat stres. Udělala z našich juniorů „pohodáře“, kteří dřepí u piva a tlachají, protože je nic jiného nenapadne.
Ano, uvědomuji si, že jsem se poněkud rozhorlil a generalizuji. Ale zase ne tak moc. Když se řekne „společnost“, nemyslí se tím sto procent všech případů, ale převažující trend. Nu, a naše společnost, to jsou lidé od třicítky výš, kteří žijí většinou tak, jako by byli na světě jen oni. Už nemyslí na ty, kdo tu byli před nimi, ale ani na ty, kteří tu už jsou a vystřídají je. Hlubší reflexe o životě, o jeho smyslu a jeho neúprosném běhu, to není oblíbený žánr. I když se mu většina vyhýbá, neměla by házet klacky pod nohy těm, kdo o tom nejen přemýšlejí, ale mají i starost o ty mladé a snaží se jim prospět. Potřebujeme je mnohem víc než chybějící sumy ve státním rozpočtu.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
