Vítězství Petra Nečase je proto vítězstvím Pyrrhovým. Staronový předseda se tak stává tím, čemu se v anglosaské politické hantýrce říká „chromá kachna“. Chromou kachnu poznáte v hejnu jejích družek na první pohled. Kulhá a nikdy není vpředu, spíš naopak. Jenže spolu s Petrem Nečasem se chromou kachnou stává i celá ODS. 

Ta se chtěla vypořádat se svými ztrátami v krajských a senátních volbách. Nezapomeňme, že jim předcházely i ztráty ve volbách sněmovních před dvěma roky. Porozumět příčinám vlastního nezdaru je nezbytným předpokladem dalšího fungování. To platí pro jednotlivce, pro tým, pro firmu i pro politickou stranu. Zdá se, že potřebná sebereflexe ODS chybí. Snad se o ni chtěli pokusit tzv. rebelové. Do omrzení opakovali, že se strana musí vrátit ke svým kořenům, ke své pravicovosti, aniž by srozumitelně vysvětlili, co to znamená. Přitom na to mediální prostor měli. Všem mimo ODS je však jasné, že strana netrpí tím, že je málo pravicová, ale že je příliš „kmotrovská“. Že se nejvíc ze všech zapletla do klientelistických, neboli kořistnických sítí a posléze se stala jejich nástrojem. – Ta proměna má svou historii. 

ODS o sobě dlouho tvrdila, že je předvojem naší společnosti, tahounem transformačních změn. V situaci celonárodní polistopadové dezorientace jí to kdekdo věřil, i když už v letech 1996/97 tu byl výstražný signál, že je tomu jinak. Že strana kořistí z transformační změny vlastnických vztahů. Že ve svých útrobách ukrývá Pepu z Hongkongu, švýcarské konto atd. Že se povedlo nechat ten skandál vyšumět, tomu napomohla mj. iluze, že ODS je jedinou alternativou tzv. starých struktur. Také ovšem zdárně se rozvíjející praxe, pro niž se později našlo pojmenování – privatizace veřejné moci. Ta praxe sváděla k následování i jinde, třeba v ČSSD, ale (domnívám se) nikde nezdomácněla v té míře jako právě v ODS.