Zejména lidé s voyeurskými sklony mají příležitost pást se na ztroskotání jedné donedávna slibné politické (a nejen politické) kariéry. Toho bychom už měli nechat. Ale sama kauza se může stát podnětem k zamyšlení o závažných tématech, která s ní souvisejí jen nepřímo.
Zarazilo mě např. to, že někoho vůbec napadlo, že by v Poslanecké sněmovně mohli promluvit kromě obviněného poslance i jeho advokáti. Proboha proč? Ano, nakonec nepromluvili, což je v pořádku. Ale uvědomil jsem si, kolik mediálního prostoru je v trestně-právních kauzách nabízeno právě advokátům. Víc než soudcům a víc než státním zástupcům.
Nehoruji pro to, aby jim byla upírána svoboda slova. Ať si veřejně vystupují a říkají před kamerami, co chtějí. Ale mělo by být jasno, jaká je jejich úloha. Mám dojem, že jsou tam zváni proto, aby pomohli osvětlit závažný problém, který má svou společenskou relevanci. Aby do toho střetávání různých „pravd“, často si protiřečících, vnesli i oni svou „pravdu“, aby tak napomohli pravdě „vyšší“, o níž se chceme domnívat, že je pravdou „objektivní“ (poznamenávám, že každé druhé slovo tu mám v uvozovkách).
Úlohou obhájce čili advokáta není pomoc v zjišťování objektivní pravdy. O to má usilovat soudce. Advokát je tu proto, aby zajistil svému mandantovi spravedlivý soudní proces. Což platí v ideálním případě. Většinou se po něm ale chce, aby ho z toho vysekal. Mám pro to pochopení. Kdybych se, nedejbože, ocitl pro nějaký svůj poklesek před soudem, také bych chtěl, aby mě z toho můj obhájce vysekal, i když je mi z tohoto doznání trochu stydno.
Páni obhájcové toto dobře vědí a s touto rolí se vesměs plně ztotožňují. Měli bychom vědět, že když jim média skýtají prostor a zvou je před televizní kameru, oni tam vždycky vystupují s vědomím této role a vědí, že je to příležitost pro reklamu jich samých.
Je známo, že když je někdo přistižen při nějaké nepravosti, tak se hájí. Je-li ten někdo významným činitelem a je-li to přistižení medializováno, on vždycky tvrdí (zejména není-li moc chytrý), že „neudělal nic špatného“. Je-li vychytralý, řekne, že „neporušil žádný zákon“. Je-li dokonce ze soudní síně vyváděn usvědčený vrah, volá, že je nevinen. – A teď odbočím.
Existuje rozšířená a mocná, možno říci společenská objednávka, totiž potřeba potvrdit vlastní nevinnost. Říkejme tomu prozaicky „alibismus“. Je to nejen životní strategie, ale i svérázné sebepochopení moderního člověka. „Já přece za nic nemůžu!“ – Ta potřeba tu asi byla odnepaměti. Ale v tradiční, tedy předmoderní společnosti tu působil protisměrný tlak. Byl to hlas křesťanských církví. Skoro každý se hlásil k některé z nich. Ten hlas připomínal, že každý člověk je tvor hříšný, že si má na to dávat pozor, že má k tomu nástroj zvaný svědomí a že ho má zpytovat. – Počínaje osvícenstvím (tedy v průběhu cca dvou století) se ten hlas z veřejného prostoru vytrácel, až se vytratil zcela.
Zda si uchoval působnost v prostoru soukromém, to přesně nevím. Asi jak u koho a jak kdy. Zkušenost mi ale říká, že výchova k svědomí se v rodinách ani ve školách nekoná. Karafiátovi „Broučci“ se doma dětem moc nečtou. A „Rychlé šípy“ čtou naši junioři stále méně. Mirek Dušín se stal mediálně znevažovanou figurkou. Vzpomínám, jak v jednom interview byl Otakar Vávra upomenut na svou činorodost za různých režimů. On tehdy odtušil slovy, že není žádný Jan Hus. Prostě ten, kdo představuje mravní ideál, dnes není žádaným zbožím. Dnešní člověk jím nechce být poměřován, protože nesnáší pocit provinilosti. Nechce být kárán, tím méně souzen. Potřebuje životní alibi.
Proto se obhájce čili advokát těší obecné vážnosti. Je to v podstatě „sympaťák“. Kdoví, kdy ho sám budu potřebovat. Je jedno, jak zachází s dostupnou pravdou, kolik vydělává nebo zda se angažuje v dnešních exekutorských praktikách. Mívám dokonce dojem, že strategie obhajoby před soudem (čili umění vysekat z toho i lumpa) se stává modelem racionality vůbec. Jsme totiž společností, jíž vládne alibismus.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
