Věc je však prostá: Václav Klaus, jehož nazýváme uctivě „panem prezidentem“ a který stále funguje jako jeden z tvůrců veřejného mínění, vnáší do téhož veřejného mínění rozpor, kterému se říká kognitivní disonance nebo též kognitivní konflikt. Dodávám, že latinské „cognitio“ znamená „poznání“.

Budu to ilustrovat srozumitelným příkladem. Představte si dítě, jemuž maminka vštěpuje nejen zásady chování, ale i chápání okolního světa. Třeba to, že babička, její tchýně, je osoba v podstatě nesympatická. Nebo že sousedům odvedle je radno se vyhýbat. Přispět může později i tatínek, který označuje celé sociální skupiny (levičáky, pravičáky, židy, kantory, doktory, intelektuály) za hodné opovržení. Když ale začne dítě rozum brát a pátrat na vlastní pěst, zjistí, že babička má svůj půvab, že sousedé odvedle jsou zajímaví a že i tatínek to asi nevystihl zcela. Má v tom zmatek a neví, čí je. – 

Záleží pak už na něm, jak s tím naloží. Může se s tím potýkat celý život, může i zůstat u jedné z alternativ. Může však i dospět k pochopení rozporu a porozumět rodičům, sobě i světu kolem.

Kognitivní konflikt vzniká, když získáváme o téže skutečnosti rozporuplné informace, které není možno integrovat, a kdy se v naší mysli tvoří dva vzájemně neslučitelné obrazy téže skutečnosti. Spolehlivá orientace ve světě je pak sotva možná, protože oba obrazy na sebe neustále narážejí.