Pokud je mi známo, nevyjádřil se tak ani žádný představitel KSČM. Naši komunisté diskuse na toto téma nemilují. Trvají na tom, že když někdo z jejich řad prokáže odbornou i manažérskou kompetenci, nemá být ze správy veřejných věcí vylučován. Jsme přece demokratickou zemí. 

Totéž tvrdí i ti sociální demokraté v čele našich krajů, kteří přizvali k jejich správě komunisty. I jiní představitelé ČSSD raději zdůrazňují to, co mají obě strany společného. Jsou přece obě levicové, jejich programy se z velké části shodují, spolupráce na levici je proto cosi přirozeného. – Má to znamenat i sbližování obou stran? Jak asi bude vypadat? A je KSČM opravdu jiná strana než její předchůdkyně? 

Listopadový převrat KSČ zaskočil. Zatímco její polská a maďarská družka prodělávaly rozklad sovětského systému, v té „naší“ zůstaly zakonzervovány předlistopadové poměry. Přes masový úprk členstva se dokázala zkonsolidovat. Nářky, že měla být „zrušena“, neberou v úvahu, že tu nebylo politické síly, která by to prosadila, a že – zní to nepříjemně – tato strana si uchovala tichou podporu části veřejnosti. Pravda, trochu se přejmenovala. Občas je jí vyčítáno, že se nedistancovala od své minulosti a „neomluvila se“ za své zločiny. Prý se distancovala, už to není KSČ, ale KSČM. Její mluvčí se slovu „zločiny“ vyhýbají, raději mluví o „chybách“, a nelze-li jinak, vyjádří nad nimi politování. Vnitřně se však KSČM neproměnila. Jiní její mluvčí (jmenovat netřeba) se občas vyjádří způsobem, z něhož čiší stalinismus padesátých let.