Námitku proti adopci se zdráháme vyslovit, protože nám v tom brání politická korektnost. Zní takto: homosexualita není varianta normy, jak tvrdí mnozí liberálové, nýbrž abnormitou. Vyplývá to z prostého faktu, že sama příroda (pro někoho Evoluce, pro jiného Stvořitel) posléze svěřila předávání života heterosexuálnímu páru. Tj. samečku a samičce, u lidí muži a ženě. Pro dítě je optimem, vyrůstá-li v rodině, kde je otec a matka, a proto není radno to nerespektovat.  

Proti tomu lze namítnout: takové optimum často neexistuje, a proto je lépe, ujme-li se dítěte láskyplně stejnopohlavní pár, než aby bylo frustrováno prostředím bez lásky. Představme si neuvážený sňatek, z něhož se narodí dítě. Manželství se rozpadne, dítě je svěřeno matce, ta v sobě objeví lesbickou orientaci a začne žít s přítelkyní. Má jí být proto dítě odňato a svěřeno otci, který o ně nejeví zájem, zatímco ona se o ně dobře stará? – Častý je i tento příklad: lesbický pár zatouží po dítěti, jedna z žen je zplodí po dohodě s nějakým mužem. Anebo podstoupí inseminaci spermatem neznámého dárce. Dítě se narodí a druhá žena žádá o přiznání rodičovských práv. Má být odmítnuta? A co když se s rodičkou něco stane? Lze namítnout: a co biologický otec a jeho práva? Ten ale nemusí mít zájem. Vědomí závaznosti plynoucí z otcovství se totiž v moderní společnosti často vytrácí. – Jsou zkrátka situace (a nejen tyto dvě), kdy svěření dítěte stejnopohlavnímu páru je tím nejrozumnějším řešením.  

Hlasování o uvedeném návrhu může být motivováno ideologicky. Tedy bez zřetele k zájmu konkrétního dítěte. Může však být i obtížným morálním dilematem, kdy hlasující si není jist, která z obou možností je lepší. Proto by mělo být ponecháno pouze na nejlepším vědomí a svědomí hlasujících.