K těm otázkám je často, ba většinou přimíšena nespokojenost a hněv. Samozřejmě nikoli na pana Ondráčku, neboť ten není ani v nejmenším spojován s vládnoucími elitami, naopak. Je jejich věcným kritikem. Tak se choval i tentokrát před kamerou. Však také nakonec získal přes 90 % pozitivních diváckých ohlasů. Myslím, že je to v tomto pořadu absolutní rekord.  

Během vysílání, jak je zvykem, běží nahoře v teletextu otázky, na jejichž zodpovězení se zřejmě už nedostane. I ony se týkají vládnoucích elit, zpravidla vlády a jejích členů. Tam je té zloby mnohem víc. Některé jsou velmi záštiplné, dokonce urážlivé. Vlastně to ani nejsou otázky, ale výzvy, aby tázaný (v tomto případě pan Ondráčka) potvrdil stanovisko tazatele. – Zkrátka: trvalé pozadí rozhovoru tvoří nespokojenost a hněv diváků vůči „těm nahoře“.  

Ještě nápadnější to bývá u odezvy na texty zvané blogy. Např. Roman Joch se na své internetové stránce nedávno vyjádřil velmi razantně (i když nepřímo) o Václavu Klausovi. Bylo to v souvislosti s tzv. „atentátem“ v Chrastavě. Čtenářská odezva byla takřka hospodská (míním nejnižší cenovou skupinu). Většinou vulgární. A anonymní, samozřejmě.  

Roman Joch na zmíněném blogu vyzdvihl Václava Havla. Pro některé lidi je zřejmě nejen nejkontroverznější, ale i nejdůležitější politickou otázkou, kdo byl lepší a kdo horší. Zda Václav Klaus, anebo Václav Havel. Místo seriózního uvažování o působení obou - malicherná tahanice.  

Domnívám se, že publikum Hyde Parku i blogových komentářů je výběrové. Že je sledují lidé politikou velmi zainteresovaní. Víc než jiní. Neříkám politicky angažovaní, to je něco jiného. Tito přitom vyjadřují převažující náladu veřejnosti, i těch, kdo čtyřiadvacítku ani blogy nesledují. Jejich důvodům rozumím. Můj vztah ke stylu a obsahu naší politiky je vlastně podobný. Všímám si však té stále přítomné zloby. O hněvu se říká, že je špatným rádcem. Protože brání rozumět. Ohlupuje.  

V komentářích a analýzách, jak je média přinášejí, je neustále a právem poukazováno na pokleslost naší politiky, resp. těch, kdo vládnou. Na jejich nekompetenci, zištnost, na jejich snahu udržet se u moci stůj co stůj. Na jejich propojení s tzv. zločinnými strukturami (abych užil výrazu jednoho z kritiků). Jen málo, anebo spíš vůbec se nepoukazuje na to, že tu demoralizace vládnoucích umožnila pasivita veřejnosti. Její nespokojenost a hněv je vlastně zlobou bezmocných diváků.  

Pokládám pasivitu většinové veřejnosti za jednu z politicky nejvýznamnějších charakteristik české polistopadové společnosti. Projevuje se už v těch zcela prostých situacích, kdy se např. v družstvu bytových vlastníků nikdo nechce ujmout funkce v jeho představenstvu (nakonec se jí ujme ten, s nímž jsou všichni nespokojeni, protože to buď neumí, nebo prosazuje svůj individuální zájem). Podobně i odmítnutí aktivně vstoupit do politiky, třeba jen té místní, vede k tomu, že s ní nikdo nemá zkušenost a také jí nerozumí. Pak mu nezbývá než v pozici pouhého diváka prožívat zlobnou nespokojenost. Pokud se někteří zachovali jinak, byli vytlačeni těmi, kdo si z politiky udělali byznys. Bylo jich totiž málo, zatímco pasivní většina je nechala na holičkách.  

Svou šanci promarnila generace, která prožívala listopadový převrat v dospělém věku. Snad proto, že jsme si ten převrat nevybojovali, nevyvzdorovali, ale byl nám jako příležitost dán zvenčí. Protože tato generace uvízla v otrávenosti a v bezmocném hněvu, už to nenapraví. Nezbývá než doufat, že se v mladší generaci najdou ti, kteří to pojmou jinak a že jich bude víc. Ale jen doufat. Může se stát, že na demokracii u nás – jak se říká – „nejsou lidi“.