V této studii nebudu interpretovat jednotlivá data, ale chci se pokusit nad rámec empirických dat o zamyšlení nad poválečným vývojem mládeže.  Při sledování kontinuálního vývoje se pokusím mládež vřadit do řetězce generací. Tato generační typologie umožní komparaci a usnadní nalézt specifika mládeže v jednotlivých etapách vývoje společnosti. 

1

První generací je poválečná generace (budovatelská), tvořená ročníky narozenými před 2. světovou válkou. Dle mého výzkumu jde o nejvýraznější generaci jako objekt i společenský subjekt od poloviny 19. století. Podoba této generace vycházela ze stavu a historického vývoje společnosti od konce třicátých let, přes okupaci a euforii konce války a poválečné obnovy. Její základní společenský postoj, z něhož vycházela její generační aktivita, vyjadřoval, že je třeba vybudovat novou sociálně spravedlivou společnost. Kvalitu svého individuálního života chtěli utvářet její členové prostřednictvím formování nové kvality společnosti. Pod tlakem tohoto silného postoje podloženého osobní životní zkušeností se generace většinově podílela na budování socialismu, které se postupně ukázalo jako deformované stalinismem. Po reflexi těchto deformací generace vstoupila do další fáze společenských aktivit, které v úhrnu usilovaly o reformu deformované společnosti, která vyvrcholila pražským jarem, po němž následovala normalizace. Možnosti profesního a společenského působení nejaktivnější části generace byly normalizací utlumeny. Do třetice vstoupila tato generace do společenského zápasu na přelomu středního věku a stáří při listopadovém převratu. Paradoxem této společensky nejaktivnější generace je, že její angažmá (únor 1948, pražské jaro, převrat v listopadu 1989) skončilo vždy tragicky a listopad 1989 definitivně pohřbil pražské jaro.

2

Druhou generací (reformní) je generace pražského jara. Tato generace již nemohla vycházet z osobní zkušenosti předválečného Československa a z okupace. Nejvýraznějším reprezentantem této generace bylo studentské hnutí. Sociálně a politicky tato generace zrála v šedesátých letech, které zpětně hodnotíme jako zlatá šedesátá a já osobně jako nejlepší stav společnosti, v němž jsem žil. V té době však mladí lidé byli vůči společnosti značně kritičtí. Jejich kritičnost se neodvíjela od touhy po návratu kapitalismu, ale vycházela z jejich idealismu. Poměřovali společenskou skutečnost se svými ideály a při tomto srovnání se ukazovaly pro ně nepřijatelné jevy. Pozice stranické nomenklatury ve společnosti a její deformující vliv na vývoj společnosti (kultura, ekonomika, média), nedostatek skutečné demokracie, cenzura atd. Společenské aktivity této generace usilovaly o reformu ve směru jejich ideálů. Tím vznikla ve společnosti mimořádná situace, kdy mladá a střední generace se v pohledu na společnost a na její reformu shodovaly. Tato generace mládeže žila v sociálním, politickém a kulturním klimatu vytvořeném generací předchozí. Tedy v klimatu, jehož projevem byl famózní úspěch Československa na světové výstavě