Jakoby nestačilo, že státní svátek založení Československé republiky slavíme bez Slováků (Podkarpatskou Rus jsme odepsali již dávno), tento rok se k tomu přidal staroměstský mejdan. Podle jeho organizátorů se Putinův stín vznáší nejen nad americkými volbami, ale i nad Pražským hradem, a tak by strážci pravdy a lásky opět rádi mobilizovali masy. Nejde přitom o tibetského maskota všech neziskových organizací a ziskových revolucí, a již vůbec ne o kanadského strýčka vládní lidovecké figurky. Oba jsou pěšáci, jeden globální, druhý regionální, a tedy nahraditelní; dokonce i dalajláma, jehož image světové morální autority stojící nad mocenskou politikou již dávno vzal za své. Jde o geopolitickou šachovnici střední Evropy, na které Česká republika občas produkuje v transatlantickém orchestru disharmonické tóny. Zásadním problémem se stali oba prezidenti posthavlovské éry, kteří se v mnohých oblastech zahraniční politiky chovají tak, jak to lidé krátce po listopadu 89 očekávali od Havla. Aktuelně jde samozřejmě o prezidenta Zemana, o podobu české diplomacie a politicko-právní osud našeho státu.

Morální mlha a dobrý strýček dalajláma

Aktivistická trojce Herman, dalajláma, Brady spolu s barevným Staromákem samozřejmě vyvolává nad pozadím jejich akčního představení otazník. Celkový kontext událostí na mezinárodním i domácím poli, ke kterému bezesporu patří severoatlantický „Drang nach Osten“ spolu s plány na další americké základny v Evropě, Zemanovo vybočení z transatlantického mainstreamu a tzv. kroměřížská výzva, vyvolává vážné pochyby o tom, že by celá kauza byla dílem souhry náhod a spontánních rozhodnutí. I když tuto otázku ponecháme pro tento okamžik stranou, zůstává zásadní problém celé kauzy: vztah mezi morálkou a právem, ústavou a ulicí. Poměr k němu formuje kvalitu politické kultury, vztah k ústavním institucím a společenskou atmosféru v zemi.

Právní stát a jeho ústavu lze vytunelovat nárůstem moci průmyslově-finanční oligarchie nebo zničit státním převratem. Existuje ale ještě i třetí, subtilní možnost, jak jej postavit mimo hru, a tou je absolutizace interpretování politických událostí morálkou. V ní přebíjí kvazi mravní hledisko vše ostatní, tedy i právo a demokratická pravidla hry. Právní stát se nestává obětí bajonetů nebo politických pučistů popřípadě obojího, nýbrž je podle potřeby postaven mimo hru společenskou „elitou“ národa, která si na základě morální nadřazeností nad všemi ostatními nárokuje politickou exkluzivitu. Tedy něco jako mravnostní policie nebo strážci pravého náboženství v konzervativním politickém islámu. Co je k tomu zapotřebí kromě nároku na absolutní pravdu? Vedle sebestředného přesvědčení o vlastní výjimečnosti finančně i politicky silní sponzoři a zaštítění aurou „nepoliticky politické“, morální autority. Zde nastupují na scénu všechny ty NGOs, myšlenkové fabriky a nadace, ponejvíce za prachy amerických miliardářů a bývalých členů vládních kruhů USA, zde dostává svoji historickou roli takový dalajláma.