Dalo by se říct, že pokud by záležitosti probíhaly tak, jak sugerují západní vlády, a pokud by v nich šlo o ruskou agresi vůči Ukrajině za pomocí proruských teroristů na jihovýchodě země, kteří v zájmu Moskvy provádějí státoprávní puč proti legitimní centrální vládě v Kyjevě, pak by se dalo hovořit o politickém i mravním imperativu. Jenže věci se podle všeho mají poněkud jinak: naznačuje tomu mnohé.

Především tvrzení, že Rusko chce spolknout půlku Ukrajiny, je spíš z politicko-propagandistické kuchyně než z analytického prostředí. Lze ovšem vyhrotit situaci tak, že Moskva bude nucená buď přihlížet masakrům u vlastních hranic, nebo nějakým způsobem reagovat. A je na bíledni, že za daných okolností by zbýval pouze vojenský zásah.

Krym a jeho anexe byla po všech stránkách specifická kauza, k níž by nemohlo dojít, kdyby v únoru namísto paravojenského puče v Kyjevě došlo k politickému řešení na základě dohody mezi vládou a opozicí pod patronátem unijní trojky Steinmeier–Sikorski–Fabius.

Pokud tehdy EU tuto dohodu myslela vážně a nešlo pouze o získání času s cílem zabránit razantnímu zásahu bezpečnostních sil proti majdanským militantům, měl by Brusel nyní jednak jinak, než jak jedná.