Nic nového. Děje se tak pokaždé, dá se to přímo zobecnit. Ať se v Evropě či jinde přihodí prakticky cokoli, někoho zamordují, někoho zastřelí, někoho podřežou, někoho znásilní, zblázní se náklaďáky, vybuchuje metro, vybuchují autobusy, vybuchují kavárny, padají letadla, a tak dále a tak podobně, seznam možno libovolně doplňovat, téměř vždy jsme ubezpečováni, že to nesouvisí. A to i v případech, kdy to evidentně souvisí.

Obrázky či videa rozradostněných obyvatel jistých zemí, jistých etnik, jistých národů a vyznavačů jistého náboženství, kteří naopak po pádu dvojčat, během požáru Notre Dame či při kterékoli z výše zmiňovaných událostí, propukají v nadšení a na sociálních sítích vítají neštěstí bezpočtem smajlíků, nám oficiální média raději nikdy neukazují.

To ale neznamená, že ty obrázky a videa neexistují. To neznamená, že po sociálních sítích i jinde nekolují. To neznamená, že si lidé souvislosti nedomýšlejí, že o souvislostech nepřemýšlejí, ba že si někdy – ano, je to lidská přirozenost, zvláště pak v reakci na „nesouvisí“ – souvislosti nepřidávají. A hlavně, že někteří lidé prostě mají strach. Oprávněný.

Odbýt tuhle realitu našeho světa, že to jsou všechno fake news, je podvod. Novinářský podvod. Seriózní novinařina si nemůže dle svých vlastních sympatií či antipatií nasazovat klapky na oči. Povinností seriózních médií je i tyhle věci ukázat, rozebrat a případně odsoudit. Nikoli je selektovat a zatajovat.