Ten, kdo se tématu financování EU věnuje systematicky a sleduje aktuální vývoj, nebude překvapen. Ten, kdo by si obrázek o předpokládaném budoucnu udělal toliko na základě zkušeností z praxe probíhajícího období 2014 – 2020, či dokonce uplynulého období 2007 – 2013, to bude vnímat snad i jako revoluci.

Na sklonku června zveřejnila Evropská komise svůj poslední z pěti diskusních dokumentů, reagujících na bílou knihu o budoucnosti EU z letošního března. Taktéž tento dokument je koncipován, vedle obsáhlé analýzy a naznačených trendů budoucnosti, na bázi pěti možných variant. V daném případě, naplněny nakládáním s reálnými finančními prostředky, jsou rozdíly mezi nimi zvláště patrné a jako takové velmi výmluvné.

Text ukazuje, že Rozpočet EU již do budoucna již nebude jediným zásadním přímým zdrojem financování potřeb EU, ale díky dalšímu pokroku v osvojení finančních nástrojů se též stane spouštěčem pro uvolňování soukromých či národních veřejných zdrojů.

Stávající Rozpočet EU řeší společný zájem v oblastech koheze, zemědělství, konkurenceschopnosti, infrastruktury, energetiky, vzdělávání a zaměstnanosti, sociálních záležitostí, životního prostředí, jednotného trhu, v posledním období v omezené míře též migrace. S ohledem na nízký relativní objem jsou jeho výsledky relativně slušné.

I přes toto poměrně lichotivé hodnocení lze poměrně snadno identifikovat i jeho slabé stránky. Je především velmi nepružný při potřebě reagovat na nově se objevivší podněty (což ukázal jak v čase hospodářské krize, tak v souvislosti s krizí migrační a zvýšením bezpečnostního rizika, stejně jako při potřebě podpořit nová témata, například rozvoj digitální společnosti). I proto jedním ze zásadních požadavků na jeho reformu je zvýšená flexibilita.