Jedno se však Řecku nepochybně a nechtěně podařilo - v jistém ohledu sjednotit Evropu - proti sobě samému. Počínaje ukončením posledního summitu Evropské rady na konci června přestalo být Řecko pro ostatní osazenstvo EU partnerem v nesnázích, jemuž jsou více či méně ochotně připraveni pomoci (někteří upřímně, jiní v budoucí předzvěsti, že kdyby je někdy postihlo něco podobného, neradi by, aby je ostatní zanechali na holičkách), ale stalo se nedůvěryhodným a nečitelným soupeřem. A to nejen optikou politickou, ale i občanskou; řada evropských občanů empatických do nedávna soucítících s řeckou situací jej nyní již nekompromisně hází přes palubu, neboť i trpělivost má své hranice.

Řecko bylo vlastně po celou dobu fungování eurozóny jejím černým pasažérem. Zpočátku dobře skrývaným, dokonce aplaudovaným (když před vypuknutím krize bylo její druhou nejrychleji rostoucí součástí), poté již zcela zjevným a nekorektně se chovajícím. Zejména kvůli řeckému varování došlo od roku 2009 k doplnění soustrojí eurozóny o řadu do té doby chybějících konstrukčních prvků, především v podobě nejprve přechodného, následně trvalého finančního mechanismu, určeného právě pro použití vůči nejproblémovějším zemím.