Milý Alexi,

po pravdě řečeno, trochu víc a lépe jsme se znali až zhruba posledních deset let Tvého života. Ta Tvá léta předchozí jsem sledoval spíše zpovzdálí, vím, že jsi bojoval o svou čest s lustrační a udavačskou mašinou, a že jsi ten boj u čestného soudu čestně vyhrál. Já jsem Tě trochu víc poznal až poté, jako člověka osvobozeného a svobodného.

Přitom jsem Tě sledoval mnohem déle, už od nějakých raných 80. let, kdy jsi spolu s kolegou Karlem Steigerwaldem rýsoval nové mapy českého dramatu. Měli jste leccos společné – nejen zaměstnavatele - barrandovské filmové studio, slovenské filmové studio Koliba a pak nějaké menší divadelní scény. Především ale trochu cynický a odtažitě komentující způsob vidění našeho pinožení po tom světě. Steigerwald používal více modelů a zjednodušení, Ty více příběhů. Protos mi byl sympatičtější. Možná jsi taky víc navazoval na autory o kus generace starší, které jsme asi (nikdy jsem se Tě na to nezeptal, tak jen spekuluju) ctili obdobně – Šotolu, Daňka… Trochu mě děsí, když si uvědomím, že tato jména dnešním čtenářům asi nic neřeknou. Jako by veškerá kulturní paměť byla před čtvrtstoletím vymazána pouhým zmáčknutím tlačítka delete. Na školách se o těchto lidech neučí, a i kdyby, jak by mohli konkurovat komixúm od Marwela, v nichž je přece život a svět tak přehledný a jednoduchý!