Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - 10. díl. Slamění psi | ParlamentniListy.cz

John Gray (nar. 1948) je britský politický filosof, dvacet let působil na Jesus College v Oxfordu, od roku 1998 byl profesorem moderního evropského myšlení na London School of Economics. Spolupracuje s takovými institucemi, jako je Institute od Human Studies, Cato Institute, či Institute od Economic Affairs. Týdeník New Statesman, kam píše, jej nazval velmi přesně „filosofem pesimismu“. Průvodní text, který charakterizuje knihu Slamění psi, uvádí, že Gray se tu „radikálně a nemilosrdně vyrovnává s celou západní kulturou i s jejími kořeny - od starého Řecka přes křesťanství až po moderní myšlení. Kniha neposkytuje žádné pozitivní alternativy, nesporně však je pobídkou k zamyšlení nad mechanicky přejímanými stereotypy, kterými tradice zahlcuje naši kulturu a vzdělanost.“. Jak dále uvidíme, je to charakteristika možná až příliš decentní.

Kniha Slamění psi má podtitul Myšlenky o lidech a jiných zvířatech. Tento podtitul přináší jeden z klíčů, jak rozumět poněkud zvláštnímu názvu. Výraz slamění psi, v originále Straw Dogs, převzal Gray z myšlenek čínského filosofa, Lao-C´, který napsal: „Nebe a země neznají lidskost, zacházejí s myriádami tvorů jako se slaměnými psi“. Lidé jsou podle Graye jen jedním z řady živočišných druhů žijících na zemi. Vynikají především, a snad dokonce pouze tím, že na rozdíl od jiných tvorů tuto Zemi devastují svou činností, kterou pokládají za rozumovou či dokonce rozumnou. Podle taoistů, a také podle Graye nemá člověk jako rovnocenný druh žádné zvláštní právo vyvyšovat se nad jiné druhy, není k tomu zmocněn ničím jiným, než sebou samým, svým přesvědčením o svém zvláštním vyvolení, případně svou vírou v Boha, která pomáhá člověku toto vyvolení zdůvodňovat. Proto je Gray vůči zejména křesťanské víře velmi skeptický, jak uvidíme později v jedné z ukázek.

Grayova skepse vůči pomyslné lidské nadřazenosti je založena na studiu důsledků lidského působení na dějiny Země. Gray totiž nechápe dějiny jen jako záznam lidských činů, ale jako deskripci obecně a na lidské vůli nezávisle probíhajících procesů, které lidské činění deformuje a znehodnocuje. Z toho pohledu také dochází k závěru, že – jednoduše řečeno – Země by byla oázou harmonie a přirozenosti, nebýt člověka. A že tato harmonie a přirozenost zase na Zemi zavládne, až se lidstvo konečně dobere ve své úporné snaze o sebezničení ke kýženému cíli.

Grayova kniha není explicitně politická, je to dílo filosofa. Ale jako každé dílo opravdu významného filosofa, i tato kniha je důležitá pro dobré vnímání a chápání jevů, které se prolínají až do politické sféry našich životů. Filosofové jsou pro politiku a obecně život společnosti stejně důležití, jako ekonomové, protože obojí vlastně pojednávají o tomtéž: o motivech, důvodech a zájmech, které provázejí a zapříčiňují lidské jednání. Číst dobré filosofy, jakož i ekonomy, neznamená, jak se mnozí jednoduše domnívají, jen vzletně přemýšlet o identitě, či naopak jen počtářsky nasazovat nekonečně zelenému stromu lidské identity klauzuru účetních kapitol. Číst dobré ekonomy, nebo filosofy, znamená dovídat se o sobě a světě, proč jsme, jací jsme. Povrchní rétorika o identitě si myslí, že zná dobro a zlo, skutečná filosofie se snaží odhalit příčiny a následky. A ekonomie pak dává obecnému myšlení o světě konkrétní lidský rozměr. Tuto malou exkurzi bylo třeba podniknout proto, abychom pochopili, proč je důležité pro člověka společenského – homo politikus – číst i takové autory, jako je John Gray.

John Gray je typický universitní myslitel. Zachází s neobyčejně rozsáhlým myšlenkovým, vzdělanostním a argumentačním aparátem lehce jako když velký dirigent ovládá jen náznakem pohybu symfonický orchestr. Velice dobře čitelným jazykem, na hony vzdáleným do sebe zahleděnému pseudo-vzdělaneckému stylu, jímž je moderní věda často zahlcena, podává zdánlivě složité, ale v podstatě velmi prosté a pochopitelné myšlenky a teze. Kdyby to neznělo trochu masochisticky, dalo by se říci, že číst jeho ultrapesimistické závěry je nejen intelektuální rozkoší, ale prostě i skvělým čtenářským, literárním zážitkem. Gray navíc s jistou jedovatou radostí ironizuje některé ikony moderního světa, a dokonce samu vědu, svůj obor, občas počastuje značně sarkastickým šlehem. Příznačnou ukázkou jeho způsobu myšlení a psaní může být bonmot, nesoucí lapidární nadpis: Teorie vědomí. Gray říká: „V evolučním pravěku se vědomí vynořilo jako průvodní jev jazyka. Dnes je vedlejším produktem médií.“

Grayova kniha je vlastně velkým, byť do drobných úseků rozčleněným esejem o smyslu lidského života. Přesněji vyjádřením velké, osudové pochybnosti o tom, zda nějaký takový zvláštní smysl lidský život má. Jak sám Gray hned v úvodu poznamenává, v této knize „se snažil předložit názor na svět, v němž člověk není středem všech věcí“.

„Většina lidí soudí, že patří k živočišnému druhu, který je schopen řídit svůj vlastní osud. To je víra, ne věda. Nikdy nemluvíme o tom, že jednoho dne se velryby nebo gorily stanou vládci nad svým vlastním osudem. Tak proč lidé? I bez Darwina si lze uvědomit, že patříme mezi ostatní zvířata. Trocha pozorování našeho vlastního života nás k takovému závěru brzy dovede. Nicméně, protože věda používá autority, se kterou běžná zkušenost nemůže soutěžit, povšimněme si, co Darwin učí. Že živočišné druhy jsou jenom nahromaděním genů působících vzájemně a náhodně na sebe a na své měnící se okolí. Druhy nemohou řídit svůj osud, druhy neexistují. Totéž platí o lidech. Přesto se na to zapomíná kdykoliv se mluví o pokroku lidstva. Lidé uvěřili v abstrakci, kterou by nikdo nebral vážně, kdyby nebyla odvozena z odložených křesťanských představ. Kdyby byl Darwinův objev doložen v taoistické, šintoistické, hinduistické nebo ateistické kultuře, stal by se s největší pravděpodobností jen jedním proudem v jejich proplétajících se mytologiích. V těchto vírách jsou lidé i ostatní zvířata jedním rodem. Protože však tento objev vznikl mezi křesťany, kteří staví nad všechny ostatní živoucí bytosti, rozpoutal spory, které zuří dodnes. Ve viktoriánských dobách to byl konflikt mezi křesťany a bezvěrci. Dnes je to střetnutí humanistů s těmi, kteří nechápou, že člověk nemůže řídit svůj osud o nic více, než kterékoliv jiné zvíře. Humanismus může znamenat řadu věcí. Ale pro nás znamená víru v pokrok. Věřit v pokrok znamená věřit, že lidstvo se s použitím moci, kterou nám dávají rostoucí vědecké znalosti, dokáže osvobodit od hranic omezujících život ostatních zvířat. To je naděje, kterou dnes chová téměř každý. Ale je to naděje nepodložená, neboť i když lidské znalosti a s nimi i lidská moc pravděpodobně porostou dál, lidské zvíře zůstane stejné. Velmi nápaditý druh, který je však zároveň jedním z nejdravějších a nejničivějších. Darwin ukázal, že lidé jsou jako ostatní zvířata. Humanisté tvrdí, že nejsou. Trvají na tom, že za použití všech znalostí dokáže lidstvo ovládnout své prostředí a prosperovat jako nikdy dřív. Tímto prohlášením obnovují jeden z nejproslulejších křesťanských slibů. Totiž, že spása je přístupna každému. Humanistická víra v pokrok je jen světská verze této křesťanské víry.“

Roli člověka a lidstva vidí Gray naprosto černě, stejně jako jeho budoucnost. V jistém smyslu navazuje na Thomase Malthuse, který už počátkem 19. století uvažoval o způsobech, jakými se v přírodě udržují v rovnováze populace na jedné straně a zdroje na straně druhé. Malthus našel vyústění této nerovnováhy ve válce a hladomoru. Gray k této v podstatě sociální teorii připojuje teorii spíše biologickou.

„Před asi pětašedesáti milióny let náhle zmizeli dinosauři a tři čtvrtiny všech ostatních druhů. O příčině se debatuje, ale mnoho vědců věří, že hromadný zánik byl výsledkem srážky meteoritu se zemí. Dnes však živočišné druhy mizí rychlostí, jež záhy překročí rychlost posledního velkého zániku. Příčinou není nějaká kosmická katastrofa. Jak říká James Lovelock, Je to lidský mor. Darwinovy kostky byly pro zemi vrženy špatně upozorňuje I. O. Wilson. Šťastná volba, která přinesla lidské rase současnou moc, znamenala zničení nesčetných ostatních forem života. Když před nějakými dvanácti tisíci lety lidstvo dorazilo do Nového světa, pevnina oplývala mamuty, mastodonty, velbloudy, obrovskými lenochody a tucty podobných druhů. Většina těchto původních druhů byla vyhlazena lovem. Podle Jareda Diamonda ztratila Severní Amerika přes 70% a Jižní Amerika 80% velkých savců. Zničení původního světa není výsledkem globálního kapitalismu, industrializace, západní civilizace nebo nějaké závady v lidských emocích, je to výsledek vývojového úspěchu výjimečně dravého primáta. Během celé historie včetně pravěku šly lidský postup a ekologická devastace ruku v ruce. Je pravda, že několik tradičních národů po dlouhá období žilo v rovnováze s přírodou. Eskymáci a Křováci žili způsobem, který zanechal v přírodě jen nepatrné stopy. My se však nemůžeme k zemi chovat tak něžně. Homo rapiens - člověk násilnický se nadmíru rozmnožil. Okolo roku 1600 bylo na zeměkouli asi okolo půl miliardy obyvatel. Během devadesátých let dvacátého století vzrostla lidská populace o stejné číslo. Lidé, kterým je nyní něco přes čtyřicet (psáno r. 2002, pozn. pž.), během svého života zažili zdvojnásobení světové populace. Je přirozené, že si myslí, že tento trend může pokračovat. Přirozené, ale pokud lidé skutečně nejsou rozdílní od ostatních zvířat, mylné. Populační růst lidského druhu v posledních několika stoletích připomíná ze všeho nejvíce občasné přemnožení králíků, myší a morových krys. Stejně jako ono přemnožení je ale i lidský populační růst nutně krátkodobý. Porodnost už teď ve většině zemí klesá. Lidský druh se ve stresu chová stejně jako ostatní zvířata, neboť reaguje na nedostatek a přelidnění tím, že omezí svůj rozmnožovací pud. Lidé tedy reagují na tlak z vnějšku rovněž omezením rozmnožování. Tím se neliší od ostatních savců. Současný vrchol lidské populace může opadnout z mnoha důvodů. Kvůli změně podnebí, novým typům nemocí a jejich šíření, průvodním jevům války či klesající porodnosti nebo kombinací všech těchto a dalších neznámých faktorů. Ať už to bude cokoliv, co přinese zkázu lidstva, bude to vybočení z normy. Je-li lidský mor skutečně tak běžný, jak se zdá, pak bude křivka kolapsu zrcadlit křivku populačního růstu. To znamená, že podstatná část kolapsu nebude trvat o mnoho déle než sto let. A kolem roku 2150 by měla být populace homo sapiens v biosféře zpět na stavu, jaký byl před zamořením. Někde mezi půl miliardou a jednou miliardou. Lidstvo se chová jako každý jiný druh zamoření. Nemůže zničit zemi, ale snadno může zničit prostředí, na kterém závisí jeho život.

Komu by se mohlo zdát, že Gray patří k zeleným filosofům, enviromentalistům, filosofům přežití, toho vyvede z omylu sám Gray svou úvahou o moci technologií. V tomto směru se také Gray pouští nejdále na přímou cestu do světa pojmů a hodnot soudobé politiky.

Lidstvo neexistuje. Jsou jen jednotlivci hnaní rozpornými potřebami a iluzemi, náchylní k slabosti vůle a chybnému úsudku. V současné době je na zemi téměř dvě stě svrchovaných států. Většina z nich je nestabilních, kolísajících mezi slabou demokracií a slabou tyranií. Celé oblasti světa, podstatná část Afriky, Jižní Asie, Rusko, Balkán, Kavkaz a části Jižní Ameriky jsou posety rozleptanými nebo zhroucenými státy. Světové mocnosti - Spojené státy, Čína a Japonsko zároveň nepřipustí jakékoliv zásadní omezení své svrchovanosti. Žárlivě střeží svou svobodu jednání. Už jen proto, že byly v minulosti nepřáteli, a vědí, že se jimi mohou v budoucnosti znovu stát. Množství svrchovaných států však není to, co činí technologie neovladatelnými, jsou to technologie samotné. Schopnost sestrojit nové viry jako zbraně hromadného ničení nevyžaduje mimořádné finanční či výrobní prostředky ani speciální zařízení. Nové technologie zbraní hromadného ničení jsou laciné a znalost nutná k sestrojení takových zbraní je zadarmo. Nelze zabránit, aby byly čím dál tím dostupnější. Kontrolu nad technologiemi si nelze vynutit. Genetická úprava zemědělských plodin, zvířat nebo lidí, může být v některých zemích zakázána, ale v jiných bude pokračovat. Světové mocnosti se mohou zavázat, že genetické inženýrství bude používáno toliko v pozitivním smyslu, ale jeho využití i pro válečné účely je jen otázkou času. Snad bude možné zabránit nukleární způsobilosti nejstabilnějších států světa, ale jak zařídit, aby se biologické zbraně nedostaly do rukou sil, které žádná vláda nekontroluje? Jedna věc je v tomto století jistá. To, že lidstvo použije moc propůjčenou novými technologiemi k páchání brutálních zločinů proti sobě samému. Jestliže bude možné klonovat lidské bytosti, budou se pěstovat vojáci, u nichž budou normální lidské city buď zakrnělé, nebo vůbec nepřítomné. Genetické inženýrství snad umožní vymýcení odvěkých nemocí, zároveň je však pravděpodobné, že je tato technologie předurčená pro budoucí genocidy. Nic není tak otřepané, jako nářek, že náš morální vývoj nedrží krok s vědeckými znalostmi. Kdybychom byli inteligentnější nebo morálnější, mohli bychom využívat technologie jen k pozitivním účelům. Tvrdíme, že chyba není v našich nástrojích, ale v nás. V jistém smyslu je to pravda. Technický pokrok zanechává nevyřešený pouze jediný problém. Nepevnost lidské povahy. A tento problém je naneštěstí neřešitelný.

A definitivní tečku za ortelem nad zeleným humanismem poskytuje John Gray jen o pár stránek dále.

Zelení myslitelé, ti, kteří jsou přesvědčeni o nutnosti ochrany přírody, chápou, že lidé nikdy nedokážou ovládnout zemi. Přesto však při svém zápase proti technologiím ve skutečnosti obnovují iluzi, že ze světa lze udělat nástroj pro potřeby lidí. Ať už říkají cokoliv, většina z nich nabízí další verzi humanismu, nikoliv jeho alternativu. Humanismus je doktrína o spasení, víra, že lidstvo se dokáže chopit svého osudu. Pro zelené se stala ideálem. Podle nich se lidstvo vyvine v moudrého správce pozemských zdrojů, ale pro ty, jejichž naděje se nesoustředí na vlastní živočišný druh, musí být představa, že lidstvo svou činností dokáže spasit sebe nebo planetu, absurdní. Vědí, že konečný výsledek nespočívá v lidských rukách. Lidstvo se chová tak, jak se chová, ne kvůli víře, že může uspět, ale kvůli starobylému instinktu. Lidskou masu neřídí občasné morální pocity a ještě méně vlastní zájem. Řídí ji okamžité potřeby. Zdá se, že lidstvu je souzeno, aby zničilo rovnováhu života na zemi a tak se stalo nástrojem vlastní zkázy. Co může být beznadějnějšího, než dát tuto planetu do opatrování tomuto mimořádně ničivému druhu živočicha. To, o čem sní milovníci země, není chvíle, kdy se stanou moudrými správci planety, nýbrž doba, kdy na lidech přestane záležet.

Jednu věc je třeba myšlenkám Johna Graye uznat: snaží se měřit všem stejně, bez nějaké jednostranné předpojatosti. Rozhodne-li se tedy vystavit drtivé kritice fanatismus, zaslepenost, fundamentalismus, pak nachází jejich stopy úplně stejně ve sféře náboženské i vědecké. Je asi zbytečné dodávat, že přátele v obou společenstvích to Grayovi nepřidává. Z jeho textů je však patrné, že to je to poslední, co by jej dokázalo umlčet. Náboženští fundamentalisté spatřují v moci vědy hlavní příčinu moderního rozčarování. Věda předčila náboženství jako hlavní pramen autority, avšak za cenu toho, že se lidský život stal nahodilým a bezvýznamným. Jestliže má mít náš život vůbec nějaký smysl, je nutno svrhnout vládu vědy a znovu nastolit víru. Ale vědu nelze z našeho života vykořenit jen silou vůle. Její moc plyne z technologií, jejichž moc mění způsob našeho života bez ohledu na to, jestli chceme nebo nechceme.

Náboženští fundamentalisté si myslí, že mají lék na moderní způsob světa, ale ve skutečnosti jsou sami symptomy nemoci, kterou zdánlivě léčí. Doufají, že by mohli obnovit bezpodmínečnou víru tradičních kultur, ale to je jen moderní fantazie. My nemůžeme věřit, jak se nám zachce. Naše přesvědčení jsou stopy zanechané našimi životy, jež jsme si nezvolili. Světový názor se nedá vykouzlit, kdykoliv se nám zachce. Tradiční způsoby života, jakmile jednou zmizí, už nelze zachránit. Ať vymyslíme místo nich cokoliv, přidá se to pouze k všeobecnému proudu novinek. Lidé, jejichž život je propleten s vědou, se nemohou vrátit k předvědeckému pohledu na svět, ať si to přejí sebevíc. Vědecký fundamentalismus tvrdí, že věda je nezaujaté hledání pravdy. Představovat ale vědu v tomto světle, znamená nebrat v úvahu lidské potřeby, kterým věda slouží. Upřímně řečeno, věda má dvě hlavní role. Poskytuje naději a vykonává cenzuru. Jen věda dnes podporuje mýtus pokroku. Jestliže lidé lpí na naději v pokrok, není to ani tak z opravdové víry, jako spíš ze strachu co by se stalo, kdyby se této naděje vzdali. Politické programy dvacátého století ztroskotaly nebo se jim podařilo daleko méně, než naslibovaly. Zároveň je vědecký pokrok každodenní zážitek, prožívaný kdykoliv si koupíme nový elektronický přístroj nebo začneme používat novu léčebnou drogu. Věda nám dává takový pocit pokroku jaký nám etický a politický život dát nemůže. Mimoto jedině věda je schopna umlčet heretiky. Dnes je to jediná instituce, která může uplatňovat nárok na autoritu. Tak jako kdysi církev, je dnes věda schopna zničit nebo odsunout na okraj společnosti nezávislé myslitele. Vzpomeňte si, jak ortodoxní medicína reagovala na Freuda nebo ortodoxní darwinisté na Lovelocka. Věda ve skutečnosti neposkytuje žádný pevný zafixovaný obraz věcí, ale tím, že cenzuruje myslitele, kteří se příliš odchýlili od ortodoxního názoru platného v současné době, zachovává povzbuzující iluzi o jediném zavedeném světovém názoru. Z hlediska každého, kdo si cení svobody myšlení, to může být dost nešťastná věc, ale je to nepochybně hlavní příčina přitažlivosti vědy. Věda je pro nás útočištěm před nejistotou, neboť slibuje a do určité míry i přináší osvobození od myšlení, zatímco církve se staly útočištěm pochybností.

Tradiční, a dost možná i jediná opravdu podstatná otázka filosofů všech dob se týká pojmu pravdy, potažmo víry v pravdu, možnost její existence. Pohleďme, co k tomu dodává John Gray.

Humanisté věří, že znalost pravdy osvobozuje, a zároveň s tímto tvrzením si představují, že jsou tedy moudřejší, než myslitelé předchozích dob. Ve skutečnosti jsou však v sevření zapomenutého náboženství. Moderní víra v pravdu je pozůstatkem starého kréda. Sokrates založil evropské myšlení na víře, že pravda nás osvobozuje. Sokrates byl schopen věřit, že sebezpytovný život je nejlepší, protože soudil, že pravdivé a dobré jedno jsou. Za viditelným světem existuje neměnná skutečnost, která je dokonalá. Žít život bez sebezpytování znamená honit se za iluzemi. Takoví lidé tráví život hledáním radovánek nebo prcháním před bolestí, která stejně jednou musí zmizet. Skutečné naplnění spočívá ve věcech neměnných. Sebezpytovný život je nejlepší, protože nás vede k věcnosti. K tomu, abychom odmítli tuto Sokratovskou víru, není ani nutné pochybovat o existenci pravdy. Lidské vědění a lidská pohoda jsou dvě různé věci, mezi nimiž neexistuje předurčená harmonie. Může být, že život ve zpytování sebe sama nestojí za to. Sokratova víra v sebezpytování mohla být docela dobře stopou archaického náboženství. Ze zvyku slýchal a poslouchal vnitřní hlas, který věděl víc než on sám. Říkal mu jednoduše hlas Boží. Sokratovi radil Daimonion - vnitřní orákulum, jehož radami se řídil bez odmluvy, i když nakonec vedly až k jeho smrti. Sokratovým odkazem bylo připoutat hledání pravdy k mystickému hledání dobra. Přesto si však Sokrates ani žádný jiný myslitel nepředstavovali, že pravda by mohla učinit lidstvo svobodným. Naproti tomu u současných humanistů splynula řecká víra, že nás pravda osvobozuje, s jedním z nejpochybnějších křesťanských odkazů. Totiž s vírou, že svoboda patří všem. Moderní humanismus je víra, že lidstvo se může skrze vědu dopracovat k pravdě, a tak se osvobodit. Ale jestliže je Darwinova teorie přirozeného výběru správná, pak je to nemožné. Lidská mysl slouží evolučnímu úspěchu, ne pravdě. Uvažovat jinak znamená křísit předdarwinovský omyl, že lidé se liší od ostatních zvířat. Každopádně jen někdo podivuhodně neznalý historie by mohl věřit, že soutěž myšlenek by mohla vyústit ve vítězství pravdy. Myšlenky rozhodně soutěží jedna s druhou, ale zvítězí obvykle ti, kdo mají moc a lidskou hloupost na své straně. V boji o život řečeno básnickými slovy Jefferse, je záliba v pravdě přepychem, ne-li přímo překážkou. Pouze trpící bytosti chtějí pravdu. Člověk je jako ostatní zvířata. Chce potravu a úspěch a ženy. Nikoliv pravdu. Pouze, když mysl trýzněna vnitřním napětím si zoufá nad štěstím, pak nenávidí svou životní klec a hledá něco víc.

Některé části Grayovy knihy Slamění psi mají charakter rozsáhlých esejů, jiné jdou k podstatě sdělení a zužují se do téměř aforistických zkratek. Navzdory tomu, že Gray používá velmi čtivý jazyk a jeho myšlení má jasně čitelnou linku, nejsou jeho sdělení světu povrchními glosami. Jde o kategorické teze, s nimiž lze souhlasit, či polemizovat, ale které nelze brát na lehkou váhu. Například jeho na první pohled letmá definice postmodernismu. „Postmodernisté nám sdělují, že příroda neexistuje. Že je to jen pomíjivý námi zkonstruovaný svět. Jakákoliv zmínka o lidské povaze je oddalována jako dogmatická a reakční. Odložme tato konečná absolutna, říkají postmodernisté, a přiznejme si, že svět je takový, jaký si ho uděláme.

Postmodernisté předvádějí svůj relativismus jako nadřazený druh pokory. Skromné připuštění, že si můžeme dělat nárok na pravdu. Ve skutečnosti je postmoderní popření pravdy tím nejhorším druhem arogance. Když postmodernisté popírají, že by přírodní svět mohl existovat nezávisle na našich představách o něm, odmítají tak jakékoliv omezení lidských ambicí. Tím, že učiní lidskou víru konečným rozhodčím skutečnosti, hlásají v podstatě, že neexistuje nic, co by se neodráželo v lidském vědomí. Myšlenka, že pravda neexistuje, je možná módní, ale není nová. Před dvěma a půl tisíciletími Protagoras, první z řeckých sofistů prohlásil: Člověk je měřítkem všech věcí. Lidstvo rozhodne, co je skutečné a co není. Postmodernismus je jen poslední móda v antropocentrismu.

Jedním z nejčastěji, a také nejhloupěji užívaných slov, a to neplatí zdaleka jen pro naši současnost, je slovo morálka. Nuže, nechť na to téma promluví v několika sentencích John Gray:

Pojem morálky jako souboru zákonů má biblické kořeny. Ve Starém zákoně dobrý život znamená žít podle Boží vůle. Ale není tam nic, co by říkalo, že by zákony dané Židům měly všeobecnou platnost. Názor, že Boží zákony platí stejně pro všechny, je křesťanský vynález. Universální dosah křesťanství se běžně považuje za pokrok oproti judaismu. Ve skutečnosti je to krok zpět. Platí-li jediný zákon pro všechny, pak každý způsob života, kromě jediného, musí být hříšný. Mluvit o etice jako o zákonech má smysl pouze tehdy, jestliže ve Starém zákoně jde o specifický způsob života, který se tím kodifikuje. Ale jaký smysl má pojem zákonů, které platí pro všechny? Není tento pojem morálky jen ošklivá pověra?

Pocit viny může dodat jinak nezajímavým neřestem na pikantnosti. Nepochybně jsou tací, kteří se obrátili ke křesťanství, protože hledají vzrušení, které jim pouhá rozkoš nemůže dát. Vzpomeňme na Grahama Greena, který využíval pocitu hříchu, který získal obrácením ke katolicismu, jako afrodisiaka. Morálka z nás stěží udělala lepší lidi, ale rozhodně obohatila naše neřesti. Lidé, kteří žijí na sklonku vlády křesťanství, si odříkají potěšení viny. Červenají se, když používají vlastní neklidné svědomí k okořenění svých zvětralých rozkoší. Následkem toho jim výrazně chybí radost ze života. Pro toho kdo byl jednou křesťanem, může být rozkoš intenzivní jedině tehdy, je-li smíšena s pocitem, že člověk jedná nemorálně.

Člověku se daří v podmínkách, které morálka odsuzuje. Mír a blahobyt jedné generace stojí na nespravedlnostech generací předchozích. Křehký jemnocit liberálních společností je plodem válek a bezohledné nadvlády. Totéž platí o jednotlivcích. Laskavost vzkvétá v chráněných životech. Instinktivní důvěra v druhé je málokdy silná v lidech, kteří museli zápasit s nepřízní osudu. Vlastnosti, o nichž tvrdíme, že jsou hodnotami nad všechny ostatní, normální život nevydrží. Naštěstí si jich nevážíme zdaleka tolik, jak prohlašujeme. Značná část toho, co obdivujeme, pochází od věcí, které hodnotíme jako zlé a špatné. A totéž platí o morálce samotné. Machiavelliho stěžejní dílo Vladař bylo pro hlásání nemorálnosti dlouho odsuzováno. Machiavelli tvrdil, že kdokoliv se v zápase o moc snaží být čestný, dopadne rozhodně špatně. K získání a udržení moci je třeba smělosti a talentu pro přetvářku. Machiavelliho učení je skandální i dnes kdy chce být vladařem každý. Hobbesův Leviathan byl napadán kvůli poznámce, že ve válce jsou násilí a podvod ctnostmi. Z Bajky o včelách Bernarda de Mandeville plyne poučení, že blahobyt je poháněn neřestmi, nenasytností, marnivostí a závistí. Jestliže mají Nietzscheovy myšlenky stále ještě schopnost šokovat, je to proto, že ukázal, jak některé z nejvíce obdivovaných ctností jsou motivovány vlastnostmi, které nejvíce odsuzujeme. Například krutostí a záštiplností. Tito spisovatelé otevřeně vyslovili zakázanou pravdu. Nejen, že příjemný život má velice málo společného s morálkou, ale daří se mu jedině na základě nemravnosti. Morální filosofové se této pravdě vždy vyhýbali. Aristoteles začal tím, že předložil svou doktrínu středu, která praví, že ctnosti přibývají a ubývají společně. Statečnost a prozíravost, spravedlnost a soucit jsou v nejlepším člověku všechny vysoce vyvinuty. Nezapomínejme, že Aristoteles mluví toliko o mužích. Avšak, jak si mohl povšimnout i Aristoteles, ctnosti spolu mohou soupeřit. Nekompromisní smysl pro spravedlnost může vytlačit soucit, a co hůř, ctnost může záviset na neřesti, statečnost jde často ruku v ruce s určitou bezohledností. Pokud jde o ctnost a neřest, lidské bytosti nejsou všechny stejné. Morální filosofie je do značné míry odvětvím fikce, ale přesto se ještě nenašel filosof, který by napsal velké literární dílo. Tento fakt by nás neměl překvapovat. Filosofie se nezajímá o pravdu o lidském životě.

Jakkoli se může Grayův myšlenkový svět cynický, pesimistický a beznadějný, a jakkoli Gray sám by se jistě ohradil, kdyby jej někdo nařkl z antropocentrismu, zůstává ve středu jeho úvah stále člověk, v interakci se světem, přírodou, vesmírem. Jako by tím, že demaskuje falešný humanismus, udělal pro člověka a lidstvo vlastně možná větší sebeočistnou službu, než si předsevzal.

Podle humanistů země se svým obrovským bohatstvím ekosystémů a živých forem neměla žádnou hodnotu, dokud se na scéně neobjevili lidé. Hodnota je podle nich jen stínem vrhaným lidským přáním nebo volbou. Jen lidské bytosti mají nějakou skutečnou hodnotu. Křesťanům se dá kult individuality odpustit, pro ně všechno hodnotné ve světě vychází z božské bytosti, k jejímuž obrazu je člověk stvořen. Ale jakmile upustíme od křesťanské domýšlivosti, samotný pojem bytosti začne být podezřelý. Lidská bytost je někdo, kdo věří, že je tvůrcem svého vlastního života prostřednictvím svobodného rozhodování, ale to není způsob, jakým většina lidí kdy žila. Rovněž to není názor, jaký na sebe měli mnozí z těch, kteří prožili nejlepší životy. Považovali se protagonisté Odysey nebo Bhagavadgíty či postavy v Canterburských povídkách za bytosti? Máme si myslet, že japonským středověkým válečníkům bušidó, princům a minstrelům středověké Evropy, renesančním kurtizánám a mongolským kočovníkům něco chybělo, protože jejich životy nebyly v souladu s moderním ideálem osobní samostatnosti? Být lidskou bytostí není pro lidství podstatné. Je to, jak naznačují světové dějiny, pouze jedna z jeho masek. Lidské bytosti jsou jen lidé, kteří si nasadili masku předávanou v Evropě po nějakou dobu z generace na generaci a spletli si ji s vlastní tváří.

Téměř všechny filosofie, většina náboženství a značná část vědy svědčí o zoufalé, neutuchající snaze o spásu lidstva. Odvrátíme-li se od solicismu, budeme se o osud lidského zvířete starat méně. Zdravé tělo a zdravý rozum nespočívají v introvertní lásce k lidským věcem, ale k obrácení se k tomu, co Robinson Jeffers v básni Meditace o spasitelích nazývá: pobřeží na protější straně lidstva. Homo – rapiens je jen jedním z mnoha živočišných druhů a není nezbytně hoden zachování. Dříve či později bude vyhuben. Až zmizí, země se zotaví. Dlouho poté, co poslední stopy po lidském zvířeti zmizí, mnohé z druhů, které člověk usiloval zničit, tu stále budou zároveň s jinými, které ještě přijdou. Země na lidstvo zapomene. Hra života půjde dál.

Co dodat? Gray není filosofem snadné naděje, ale kdo chce, nějakou si v jeho textech najde. Možná i proto, že jak pravil jiný filosof o dvě stě let dřív, hledání pravdy má větší cenu, než pravda sama. A jak se zpívá v jedné písni: I cesta může být cíl…

(John Gray – Slamění psi. Přeložila Milena Turnerová. Praha: Dokořán 2004. ISBN:80-86569-74-8)