Ty byly také obsahem prvních dvou „oficiálních“ desek, které Hutka vydal ještě před emigrací (1978). Desky nesly názvy Stůj, břízo zelená (1975) a Vandrovali hudci (1976). Kromě Hutky na nich slyšíme nebesky krásné kytarové vyhrávky Radima Hladíka, basovou mandolínu Fedora Freša, a dokonce vstupy klasické kytary Štěpána Raka. Ty desky tehdy byly pro celou (moji) generaci zjevením. Už proto, že nápěvy na nich byly jako určené ke společnému zpívání, a to se v našich zemích na této úrovni do té doby nedělo. Hutka se prostě ustanovil lidovým zpěvákem v nejlepším slova smyslu. Vedle tehdejších intelektuálních zpívaných veršů Vladimíra Merty, sarkastického Pepy Nose, karlínského „proletářského“ lyrika Vlasty Třešňáka či originální kytaristky Dáši Voňkové to nepochybně byla jedna z osobností určujících ducha doby.
Hutka se vrátil spolu s listopadem 1989, na krátký okamžik podlehl dojmu, že je zdejším Bobem Dylanem a ty statisíce, co byly na Letné, jej budou provázet už navždy. Byl to však omyl, a to z několika důvodů. Jednak jsme od počátku 90. let kolektivně věřili, že jsme se ocitli rovnýma nohama v kapitalismu, což automaticky znamená též ve světě svobody, kde žádní písničkáři okopávající kotníky mocným nebudou třeba. S tím souvisel nezadržitelný příliv zejména západní hudby, který zaplnil éter a téměř nevpustil jazyk český do vysílání (to už tak docela neplatí, je mnoho rádií, které vsázejí na retro vlnu, ale spíše formou obehrávání Zagorové, než Hutky). A třetí – subjektivní důvod – i když to srovnání není úplně přesné, Hutka si na rozdíl od svých kolegů nedokázal najít nové téma, žil v minulosti. Nohavica či Nedvěd, každý jinak, se našli u nového publika s jistým druhem nadčasové emoce, která je více či méně nezávislá na stávajícím politickém počasí. Nebo Merta, ten se zase dlouho realizoval velmi pěknými transkripcemi staré sefardské nebo národní hudby (spolu s J.Lewittovou). Hutka však zůstal se svým stále se zmenšujícím publikem reliktem své vlastní minulosti.
To platilo až donedávna, než se začal velmi radikálně vymezovat proti dnešní mocenské elitě. Zejména prezidentu Zemanovi. Se svou písní Miloš a zubatá překročil Hutka všechny Rubikony nevkusu a zamířil strmě na smetiště. Což může být jeho dávným následníkům líto, ale nic s tím nenadělají. Hořkost a nenaplněné ambice se nedají jen tak překousnout.
Ale přece jen je důvod, proč zde část Hutkova díla připomenout i v naší rubrice Jak jsem potkal knihy. Hutkovi v Mladé frontě v roce 1996 vyšla kniha veršů shrnující předlistopadové a polistopadové básně, z nichž stále velmi aktuálně zní ta, kterou jsme pro dnešek vybrali. Ukazuje, že i Hutka býval prozíravý, uměl poodhalit skutečnost, že dobový císař (Václav Havel) je nahý, uměl vyjádřit smutek i rozčarování, ale na výsostné umělecké úrovni. Možná, že je to to nejlepší, co kdy v tomto žánru napsal. Posuďte sami.
Hořký déšť
Měl vždy odvahu poťouchlosti
a strach stát se chráněným zvířetem
Dnes ve filcové hluchotě ochranky
je konečně chráněn
už bez odvahy
za bariérou hradních projevů
sám
v okázalých rozpacích
ráčkuje mravy
v příběhu sprosté moci
s nepokrytou hlavou
bezmocně mocný
pasuje australské pamětníky
podkarpatskými generály
s vesmírnými věru tiky
naivně hrané
vlastně zapomenuté
ABSURDITY
Za hradbou přátel
rozleptaných na úředníky
světoběžný jako emigrant
si už JAKO nevzpomíná na domov
když slyší mou otázku v rodném jazyce
v občanské výchově secesní učebny
se zazděnými dveřmi
lakuje nehty liberálním kurvám
chráněn od otázek i následovníků
pevný a slavný
pravoslavný
při obřadu otočený zády…
Pláči
s nohama zase v hlíně
a s revoluční slámou zpět na chodníku
pláči nad tou lží
které jsme tehdy VŠICHNI uvěřili
estrádě vlády národní spásy
které jsem předzpívával
až nezbyl žádný divák v sále
a jelikož ten poslední zhasíná
zhasl jsem
a zahlédl na zdi fotografii
ve starém rámu
kdy před všechny podobenky
zastrčili světlotisk dalšího prezidenta
kterého bezmyšlenkovitě
za zády levné známky olizuji
s nepoškozenou perforací
v nejistotě
jestli TAKTO ofrankované psaní dojde
(Jaroslav Hutka – Koryta krve. Praha: MF 1996. ISBN 80-204-0560-7)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
