Ty byly také obsahem prvních dvou „oficiálních“ desek, které Hutka vydal ještě před emigrací (1978). Desky nesly názvy Stůj, břízo zelená (1975) a Vandrovali hudci (1976). Kromě Hutky na nich slyšíme nebesky krásné kytarové vyhrávky Radima Hladíka, basovou mandolínu Fedora Freša, a dokonce vstupy klasické kytary Štěpána Raka. Ty desky tehdy byly pro celou (moji) generaci zjevením. Už proto, že nápěvy na nich byly jako určené ke společnému zpívání, a to se v našich zemích na této úrovni do té doby nedělo. Hutka se prostě ustanovil lidovým zpěvákem v nejlepším slova smyslu. Vedle tehdejších intelektuálních zpívaných veršů Vladimíra Merty, sarkastického Pepy Nose, karlínského „proletářského“ lyrika Vlasty Třešňáka či originální kytaristky Dáši Voňkové to nepochybně byla jedna z osobností určujících ducha doby.

Hutka se vrátil spolu s listopadem 1989, na krátký okamžik podlehl dojmu, že je zdejším Bobem Dylanem a ty statisíce, co byly na Letné, jej budou provázet už navždy. Byl to však omyl, a to z několika důvodů. Jednak jsme od počátku 90. let kolektivně věřili, že jsme se ocitli rovnýma nohama v kapitalismu, což automaticky znamená též ve světě svobody, kde žádní písničkáři okopávající kotníky mocným nebudou třeba. S tím souvisel nezadržitelný příliv zejména západní hudby, který zaplnil éter a téměř nevpustil jazyk český do vysílání (to už tak docela neplatí, je mnoho rádií, které vsázejí na retro vlnu, ale spíše formou obehrávání Zagorové, než Hutky). A třetí – subjektivní důvod – i když to srovnání není úplně přesné, Hutka si na rozdíl od svých kolegů nedokázal najít nové téma, žil v minulosti. Nohavica či Nedvěd, každý jinak, se našli u nového publika s jistým druhem nadčasové emoce, která je více či méně nezávislá na stávajícím politickém počasí. Nebo Merta, ten se zase dlouho realizoval velmi pěknými transkripcemi staré sefardské nebo národní hudby (spolu s J.Lewittovou). Hutka však zůstal se svým stále se zmenšujícím publikem reliktem své vlastní minulosti.