Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 118. díl. V myšlenkovém světě Tomáše Halíka

15.02.2020 19:00

Už jsme na těchto místech několikrát citovali z děl dnes asi nejrespektovanějšího českého konzervativního myslitele Jiřího Fuchse (*1947).

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 118. díl. V myšlenkovém světě Tomáše Halíka
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský
reklama

Tento filozof, šéfredaktor revue pro kritické myšlení Distanc, lektor Academia Bohemica, autor sedmisvazkové řady FILOSOFIE, která vycházela v letech 1997-2007, a také řady Kritických úvah I. - III., se už delší čas zabývá reflexí nejpalčivějších problémů dneška. Píše o tématu migrace, vyprázdnění hodnotových registrů dnešního člověka, o politické korektnosti… Do této série patří i kniha V myšlenkovém světě Tomáše Halíka s podtitulem Od modernismu k neomarxismu. Vystavuje zde neobyčejně komplexní portrét osoby, která je dnes u nás symbolem toho, čemu se říká „liberální demokracie“, ale jde v podstatě jen o velmi průsvitně přeoděnou snahu jisté společenské elity (či rádobyelity) ovládnout všechny ostatní a vnutit jim svůj ideologický diktát jako návod k myšlení a konání – ve prospěch oněch pseudoelit. To, čemu se dnes říká neomarxismus (i když se vedou spory, zda je to označení věcně příslušné, neboť s „původním“ Marxem má jen pramálo společného, spíše by bylo namístě používat pojen neostalinismus, neboť jde o více či méně násilnou formu mocenského opanování veškeré reality) se ve Fuchsově podobence T. Halíka velice ústrojně potkává s pseudomodernistickým, hodnotově zcela rozvráceným křesťanstvím, jak je reprezentuje dnešní papež František, jehož jakousi padesátou odmocninou u nás je právě Halík.

Protože je Halík postava programově veřejná, je třeba o ní vést veřejnou diskusi, ačkoli on sám to nesnáší (viz jeho dlouhodobý spor s Danielem Solisem, který kdysi zveřejnil životopisná fakta T. Halíka, kterému se pranic nelíbila a kde mohl, tam jejich pravost zpochybňoval.) Tak jako tak, i nekřesťan si všimne, že míra sebestřednosti a ješitnosti, jakou Halík oplývá, nepatří k tomu, co se nazývá křesťanskými ctnostmi. Jiří Fuchs pro to má velmi dobrá vysvětlení. Jako ochutnávku k celé knize zde přetiskujeme jednu z úvodních kapitol.

SMĚR HALÍKOVA POLITICKÉHO ANGAŽMÁ

Profesionální revolucionáři neomarxistického ražení se u moderních filosofů nakazili mozkovou dysfunkcí ve formě materialismu a hodnotového relativismu. Tyto dekadentní, sice jednoduché, ale o to lidsky zhoubnější teorie vybujely v postmoderní kultuře individualistické sebestřednosti a komplementárního etatismu totalitního ražení do nevídaných rozměrů. Obecný zákon dobrého lidství už byl definitivně popřen a zaškatulkován jako „omyl fanatického náboženství povinností a ctností“.

V režii levicově zkaženého liberalismu nahradila postmoralistní společnost někdejší smysl pro zodpovědné sebeomezování bouřlivým vývojem individuálních práv na štěstí všeho druhu. Soumrak „morálního fundamentalismu“ je oslavován jako emancipace vášní a osvobození nelidsky zatěžovaného svědomí. Bylo jen otázkou času, kdy z té euforie nad nově definovanou humanitou vytěží ideologičtí extremisté práva nějaké posvátné skupiny lidstva, aby zaměřili její rozvratnický potenciál na tradiční morálku západní civilizace.

Pro ten úkol vybraly Dějiny krví zatím nepotřísněné bratrance komunistů, neomarxisty. Ti dokázali postmoderní hodnotový chaos přetavit do podoby rafinovanější totality. K postmoderním vymoženostem uctivý, v paradoxech si libující a s neomarxisty filosoficky spřízněný Halík se snaží jejich nenávistnou, protikřesťanskou ideologii pokřtít; politicky s nimi kolaboruje. Svým ideologizujícím, mnohdy až překvapivým falšováním křesťanské morálky podporuje nemarxistickou kulturní revoluci. Tu revoluci, která má dokonat likvidaci tradičního křesťanského Západu.

Stálo by za úvahu, jestli za Halíkovou velkorysou shovívavostí k nepřátelům křesťanství nestojí mimo jiné i pokřivené tolstojovské chápání lásky, podle nějž lásce odporuje mít nepřítele. V určitých postojích modernistů se zdá být toto pojetí lásky přítomné. Jenže sám Ježíš měl nepřátele a jeho následovníci by je mít neměli? Jaký smysl by pak měl jeho snad nejnáročnější pokyn o lásce k nepřátelům? Exaltované myšlení se však nevyhýbá ani redefinicím lásky.

Skutečnost, že Halíkův myšlenkový vývoj dospěl až k fanatickému propagování nelidské ideologie kulturních marxistů, vychází najevo především v souvislosti s řízenou migrací. Až do migrační krize měli političtí korektoři zlaté časy. Vodili evropské společnosti na provázku a těžili přitom z mocenského monopolu na všech frontách. K službám měli humanitní univerzity, hlavní proud politicko-mediální, státní správu a navrch i zákeřné politické neziskovky. Ideologické nesmysly ordinovali prozíravě, nenápadně a po dávkách. Halík neprotestoval; přišlo mu to normální. Ve veřejných médiích byl jako doma a konfrontace se zdatným oponentem nehrozila – ne snad proto, že by nebyl k mání.

Ideologická jednostrannost mediálních masáží se v režimu politické korektnosti nelišila od té bolševické, ale Halíkovi se takové „dialogy“ líbily. Svědomí také mlčelo, když odpůrci mainstreamu zakoušeli dobrodiní Marcusovy „represivní tolerance“: byli mediálně lynčováni, vyhazováni z práce, vláčeni po soudech, pokutováni, společensky ostrakizováni, zavíráni, a to jen proto, že říkali skutečnou pravdu o ideologických šílenostech a absurdně zvýhodňovaných menšinách. Pro takovou morální osobnost, za jakou je Halík považován, byly ale tyto smutné příběhy buď tabu, nebo zaslouženou odplatou za maření prozápadního společenského konzenzu.

Od roku 2015 se stala v evropské politice hlavním tématem masová migrace. Chování bruselských elit je v ní sebevražedné. Halík s ním nicméně souhlasí. Rád se prezentuje jako muž Západu, což v této souvislosti může znamenat cokoli: jeho zachránce i jeho zrádce. Halík ovšem přijal optiku mainstreamových médií a dal své intelektuální schopnosti do služeb politické korektnosti.

Její taktika je jednoduchá, osvědčená a vybroušená. Vykreslovat migranty v soucit budících narativech a zamlčovat vše, co by mohlo zpochybnit smysluplnost vítací kultury a vyvolávat nežádoucí nálady. Nadiktovaným sympatiím k migrantům samozřejmě neprospívá, když fixlují se svou identitou, když už při nelegálním přechodu hranic pokřikují své „Allahu Akbar“ a povzbuzeni tvůrčí nečinností zodpovědných úřadů řádí v západních městech. Ve „slušné společnosti“ se o tom ale nemluví.

Když pak migranti v hostitelských zemích zavádějí novou sportovní disciplínu „hon na domácí ženy“ a posilují svůj dobyvatelský apetit budováním šaría zón, kde už zákony státu nemají šanci, nebo když se dokonce úspěšně zapojují do teroristických aktivit, dělají prolhaná média, co mohou, aby se té špíny dostalona veřejnost co nejmíň; zatloukají, jak jen to jde. Systémové lhaní politické korektnosti se už stalo pevnou součástí morálky nového humanismu.

Jenže realita těchto pohnutých případů nakonec nezůstala utajena a politicky korektní média z toho vyšla s otřesenou důvěryhodností. Kredit pochopitelně ztrácely i politické špičky a „korektní“ intelektuální elity, které s nimi vytvořily alianci směrodatných multikulturalistů. Nastal tedy konflikt s dosud poddajnou veřejností. Migrační vyostření společensko-politické situace u ní konečně probudilo zdravý rozum.

Dosud pasivní objekt nestoudných manipulací se najednou cítí být urážen nejen soustavným „korektním lhaním“, ale i nátlakem, pod nímž mají být evidentní nepřátelé společnosti vítáni jako žádoucí kulturní a bůh ví jaké ještě obohacení. Ideologická vynalézavost sice přišla s dalším objevem „kvality života“: zavilý nepřítel, který obohacuje. Ale přívětivá maska neomarxistického humanismu se přece jen začala poněkud drolit. Na povrch se zvolna dostával žraločí škleb všežravé lačnosti ideologů po myšlenkové unifikaci a radikálním překopání životů Evropanů. Ne, že by se karta hned obrátila, ale neo-soudruzi znejistěli. Doběhlo je riziko nenásilné kulturní revoluce. Na jedné straně úspěšné ohlupování občanů, na druhé nevyzpytatelnost voleb, které se zatím měkká totalita neodvažuje zakázat.

Halík stojí v tomto sporu neochvějně na straně (anti)Západu. Se svými intelektuálními soudruhy ho v logice negativistického vývoje moderny pořád vnímá jako autentický Západ. Začíná tedy z probouzení mlčící většiny panikařit. Ačkoli má za sebou mocné bruselské politbyro a hustou síť jeho rozvětveného a všudypřítomného aparátu, děsí se, že by ho snad mohl potkat krušný úděl těch, které spolu s extremistickými levičáky nálepkuje jako fašisty. Přidává se tedy k podrážděným reakcím euro-elit a hystericky bije na poplach před nástupem fašistů a zánikem demokracie.

Jako ryzímu demokratovi masarykovské ražby mu přitom nevadí ani flagrantní mocenské porušování stávajících zákonů ve prospěch ideologicky žádoucí záplavy masou nelegálních migrantů, ani nápadně jednostranné omezování svobody projevu těch, kdo je zrovna nevítají, ani stupňující se „demokratická“ cenzura, ani utahování šroubů v mezích měkké totality, ani postupná proměna liberální demokracie v pověstnou „lidovou demokracii“. Nevadí mu, že se stal významným příslušníkem dost podivného, totalitou páchnoucího establishmentu. Má to tedy pan profesor ve svém osobním vývoji dobře rozvržené: první půle života na pomezí disentu, druhá na výsluní mocných.

S až příliš snadno získaným pocitem intelektuální i morální převahy, který zakládá na pouhém konsenzu levicových liberálů, vytýká Halík širší české veřejnosti všechno možné. Nemá prý soucit s uprchlíky, propadá patologickému strachu, který vyvolávají xenofobní populisté, žalostně zaostává za vývojem humanity na Západě a hrozí jí zhnědnutí.

V této zjitřelé, společensky neklidné době tedy Halík rozšířil už beztak úctyhodný rejstřík působnosti; stal sebevědomým buditelem a politickým aktivistou. Mobilizuje české vzdělance, aby se postavili fašizaci společnosti, iniciuje mezi nimi různé petice na záchranu svobody a demokracie (sic!) a burcuje je k intenzivnější převýchově společnosti v duchu pokrokových humanistických tradic včetně jejich neomarxistické kulminace.

Příznivou odezvu Halík nachází hlavně mezi těmi, kdo mají svůj obzor zatemněný mediálním mainstreamem a vymezený politickou korektností. Na druhé straně ho velice trápí, že širší veřejnost začíná být přesycena jejími reedukačními programy, jejím neomaleným nátlakem na přijetí stále se zvětšujícího balíku revolučních absurdit, jejím vyumělkovaným slovníkem a jejími extrémně manipulativními technikami. Že tedy na přikázanou osvětu a povinný konsenzus hlavního proudu reaguje veřejnost v lepším případě jen vlažně. V tom horším už dává najevo opovržení, což si Halík pohotově překládá jako tragickou nenávist lůzy k intelektuálně-morálním elitám národa. Div se přitom necítí jako nebohý doktor Galén z Čapkovy Bílé nemoci. Že by také velké oči strachu, které jinak na potkání vytýká domněle zaostalým kritikům muslimské invaze?

Filosoficky myslícím, kteří nepropadli soudobým intelektuálně-ideologickým stereotypům, se nad Halíkovým sporem s českými voliči nabízí zajímavá otázka, kterou si on zřejmě nepoložil: Co když si tu vážený profesor jen namlouvá, že má pravdu a vysokou mravní kulturu na své straně? V normálnějších poměrech by se sice dalo uznat, že vzdělanci mají prostý lid vzdělávat a ukazovat mu (nikoli přikazovat), kudy vedou cesty naplňování životního smyslu.

Ale co je v postmoderní době normální? Už před ní byly slyšet hlasy o zradě moderních vzdělanců. Co když tedy dnešní odborníci na humanitu holdují za fasádou formální vzdělanosti a odpovídajícího společenského postavení falešným představám o tom, co je skutečně lidské. Není tedy tak samozřejmé, že elity dnes ve své přirozené vůdčí roli neselhávají. V daném sporu musí dát realistický filosof za pravdu zdravému rozumu té „nevzdělané lůzy“. Nikoli proto, že by zdravý rozum stačil na řešení složitých problémů. Stačí ale na to, aby poznal, že důsledky elitami dnes vnucovaných řešení zdravému rozumu silně odporují. A že je zdravý rozum spolehlivým nástrojem elementární praktické orientace, to verifikuje právě filosofický realismus.  Nominalismus, který definuje modernu, zdravému rozumu i životu ve všem podstatném odporuje.

Nominalistickou pakulturou zkažené elity se dnes velkopansky snaží nakazit svými deviacemi celé populace. Jakoby teprve v nich spočívala spása lidstva. Když se lidé zdravého rozumu brání, stupňují restrikce i represi. Halík tu také zneužívá přirozenou vůdčí roli vzdělanců.

(Jiří Fuchs – V myšlenkovém světě Tomáše Halíka. Praha: Academia Bohemica 2019. ISBN 978-80-907249-2-1)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Rudolf Mládek: Jourová a její svatý boj proti fake news

21:00 Rudolf Mládek: Jourová a její svatý boj proti fake news

Komisařka Evropské komise Jourová pošle miliony eur nezávislým médiím.