Argumentoval ve zdůvodnění tohoto návrhu řadou odborných posudků, citujme alespoň ten od profesora Jana Kuklíka z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, který uvádí: V roce 1945 došlo jen k předběžnému vyjádření Německem způsobených škod. Československo tak na pařížské reparační konferenci uplatnilo pouze 11 583,5 milionu amerických dolarů v hodnotě roku 1938. Dodatečně byla celková výše československých nároků na reparace vyčíslena na 19 471,6 milionu dolarů. Celkem však bylo Československu od mezispojeneckého reparačního úřadu v Bruselu a přímými restitucemi československého majetku skutečně uhrazeno jen 91,3 milionu dolarů. Německo vyplatilo v reálu tedy jen směšný zlomek." Okamura tím neřekl nic více a nic méně, než že je třeba se znovu otázkou reparací za druhou světovou válku zabývat.

Aniž by byl vysloven jediný konkrétní nárok, hlasovalo se pouze o vložení bodu do programu schůze, byl návrh zamítnut. Je zajímavé podívat se na sjetinu hlasování. Proti diskusi na téma německých (nesplacených) reparací byl komplet celý tzv. demoblok (ODS, TOP 09, KDU/ČSL a Stan – jen nemnozí se alespoň zdrželi, konkrétně Petr Gazdík ze Stan a Václav Klaus, tehdy ještě za ODS). V dojemné shodě s Demoblokem hlasovali Piráti (jen dva se zdrželi) a ČSSD (tři se zdrželi, jediný statečný, tehdy ještě socan Jaroslav Foldyna, se nebál vyslovit svůj hlas pro návrh). Rozpolceným výsledkem se vykázali poslanci ANO. Kromě Julia Špičáka (hlasoval pro návrh), ostatní byli v poměru cca 3:2 proti nebo se zdrželi. Nemusím asi dodávat, že kolektivně pro návrh byli jen členové SPD a KSČM (kromě pár chybějících). To je vskutku smutná bilance. O to smutnější, když si ji připomínáme právě v těchto dnech, kdy pandemie hrozí velmi důkladně ochromit národní ekonomiku a každá finanční injekce by byla darem z nebes, tím spíše, že je už tři čtvrtě století nároková.

Jsme přesvědčeni, že většinově jsme tento právní text nečetli, a není tedy od věci prozkoumat primární zdroj, a nikoli jen následné politické interpretace. Pro tento účel vybíráme jen první část, která se týká konkrétně německých reparací. Další části – o založení reparačního úřadu a vrácení měnového zlata – můžeme ponechat stranou.

Dohoda č. 150/1947 Sb. o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata ze dne 21. prosince 1945

Vlády Albanie, Spojených států amerických, Australie, Belgie, Kanady, Dánska, Egypta, Francie, Spojeného království Velké Britannie a Severního Irska, Řecka, Indie, Lucemburska, Norska, Nového Zélandu, Nizozemska, Československa, Jihoafrické Unie a Jugoslavie, hodlajíce spravedlivě mezi sebou rozděliti úhrn statků, o nichž podle ustanovení této dohody a podle ustanovení, dohodnutých 1. srpna 1945 v Postupimi mezi vládami Spojených států amerických, Spojeného království Velké Britannie a Severního Irska a Svazu sovětských socialistických republik se prohlašují nebo o nichž bude prohlášeno, že jich lze použíti jako reparací od Německa (dále jen "německé reparace"), a hodlajíce zříditi Mezispojenecký reparační úřad a stanoviti spravedlivý postup při vrácení měnového zlata, dohodly se takto: