Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 176. díl. Podivuhodná dobrodružství Jonatana Gullibla | ParlamentniListy.cz

Z toho, co o něm vypovídají životopisná a profesní data, je zřejmé, že je to ryzí konzervativec na poli politické ekonomie a filosofie ekonomie a politiky.

Česky vyšla jeho kniha Podivuhodná dobrodružství Jonatana Gullibla, kterou nakladatel charakterizuje lakonicky těmito slovy: „Příběhy o supech, zlodějích, moci politiků a principech svobodné společnosti. Kniha Kena Schoollanda, která dostupnou formou vysvětluje školním dětem principy svobodné společnosti.“ Podrobněji řečeno, jde o sérii příběhů fiktivního hrdiny, který prochází, trochu jako ten Komenského poutník nebo Voltairův Candide, oním „lusthausem“ dneška se všemi jeho pokřivenostmi, chybami a slepými uličkami, vedoucími zpravidla ke společné příčině, a tou je sociální inženýrství, tak protikladné ke svobodnému jednání, úhelnému kameni veškerého Schoollandova myšlení a psaní. Je velmi záslužné, že vycházejí i takového knihy, prostou a pochopitelnou formou přibližující složité a komplikované fenomény – na půdě dějin filosofie svého času podobnou průkopnickou roli sehrál Sofiin svět Josteina Gaardera.

Svou motivaci a důvody k sepsání knihy, celý svůj myšlenkový grunt, popsal Schoolland v závěru, v Epilogu. Tomu předchází řada relativně krátkých, ale výživných historek „s poučením“ Pro tentokrát postavíme vůz před koně a začneme od konce, ať víme, co čeho jdeme. A pak budou následovat vybrané kapitoly metaforicky zachycující to, v čem žijeme.

Epilog

Filosofie této knihy vychází z uznání principu, že člověk vlastní sám sebe. Každý vlastní svůj vlastní život. Popírat to znamená tvrdit, že někdo jiný má větší právo rozhodovat o vašem životě než vy sami. Žádný jiný člověk nebo skupina lidí nevlastní život váš, stejně jako vy nevlastníte životy druhých.

Člověk žije v čase: budoucnosti, současnosti a minulosti. To se projevuje v životě, svobodě a v plodech života a svobody. Ztráta života představuje ztrátu budoucnosti. Ztráta svobody představuje ztrátu současnosti a ztráta plodů života a jeho svobody představuje ztrátu části minulosti, kdy člověk tyto věci vytvářel.

Produktem života a svobody člověka je jeho majetek. Majetek je plodem práce, výsledkem investovaného času, úsilí a talentu. Je to část přírody, která je přeměněna v užitečné věci. A je to také majetek druhých, který člověk získal dobrovolnou směnou a společným souhlasem. Obě strany, které se účastní dobrovolné směny, získávají, jinak by směnu neuskutečňovaly. Pouze jednotlivci samotní mohou oprávněně činit tato svá rozhodnutí.

Někdy dochází k tomu, že lidé používají sílu nebo využijí podvodu, aby ostatním odebrali jejich majetek v rozporu s jejich vůlí a bez jejich dobrovolného souhlasu. Použití síly k odebrání života je vraždou, zbavení člověka svobody se nazývá otroctví a odebrání majetku je krádeží. Není rozdíl mezi tím, jsou-li tyto činnosti vykonávány jedním člověkem, mnoha lidmi, kteří jednají proti menšině, nebo dokonce úředníky v honosných úřadech.

Každý má právo chránit svůj život, svobodu a spravedlivě nabytý majetek proti agresi ostatních. Může také požádat ostatní, aby mu pomohli se bránit. Nikdo ale nemá právo použít sílu jako první proti životu, svobodě a majetku druhých. Nikdo proto nemá právo určit někoho, aby zaútočil silou proti ostatním jeho jménem.

Každý má právo najít si pro sebe svého politického představitele, aby mu ukázal cestu, nikdo ale nemá právo vnucovat jej druhým. Bez ohledu na to, jakým způsobem jsou vládní úředníci voleni, jsou pouze lidmi a nemají žádná jiná práva než ostatní lidé. Bez ohledu na vynalézavá označení pro jejich chování a počet lidí, kteří je podporují, nemají úředníci právo nikoho zabít, zotročit ani lidem něco ukrást. Nelze jim předat práva, která člověk sám nemá.

Protože každý vlastní svůj život, je za něj také odpovědný. Člověk si nepronajímá život od ostatních, kteří by pak mohli vyžadovat poslušnost. Člověk není ani otrokem druhých, kteří požadují obětování se. Každý si volí své vlastní cíle, které vycházejí z hodnot, které každý ctí. Úspěch i neúspěch jsou stejně důležité motivy pro učení se a rozvoj. Činnost, kterou vyvíjíte ve jménu druhých, nebo činnost, kterou vyvíjí druzí vaším jménem, je ctnostná pouze tehdy, když je odvozena z oboustranného dobrovolného souhlasu. Lidské ctnosti mohou existovat pouze tehdy, existuje-li svoboda volby.

Toto je základem skutečně svobodné společnosti. Nejedná se pouze o nejpraktičtější a nejhumánnější základy pro lidskou činnost, ale také o základy nejetičtější.

Problémy, které ve světě vznikají kvůli používání síly ze strany státu, mají řešení. Spočívá v tom, že lidé přestanou požadovat na státních úřednících, aby jejich jménem používali sílu vůči druhým. Zlo netvoří pouze zlí lidé, ale také lidé dobří, kteří tolerují iniciaci násilí jako prostředek k dosažení svých cílů. Tímto způsobem již dobří lidé mnohokrát v dějinách zplnomocnili lidi zlé.

Mít důvěru ve svobodnou společnost znamená soustředit se spise na proces objevování na trhu než na vnucování jedné vize nebo jediného cíle ostatním. Používání síly státu k tomu, aby byla nějaká vize vnucena ostatním, je intelektuální lenost a obyčejně vede k nezamýšleným, perverzním výsledkům. K tomu, abychom vytvořili svobodnou společnost, je zapotřebí mít odvahu myslet, mluvit a jednat, obzvláště tehdy, když je jednodušší nic nedělat

Vydělávání peněz

Jonatan přidal do kroku a brzy přišel k velké kamenné zdi s několika těžkými dřevěnými vraty otevřenými dokořán. Lidé na koních, lidé vlekoucí bedny a rance, lidé jedoucí na nejrůznějších vozech a vozících projížděli pod mostem směrem ke středu města. Jonatan se narovnal, oprášil své potrhané tričko a kalhoty a připojil se k davu.

Zrovna když procházel branou, uslyšel hlasité zaburácení strojů vycházející z druhého patra vysoké budovy z Červených cihel. Rychlé kliky-klak znělo jako tiskařský lis. „Asi je to tiskárna místních novin,“pomyslel si Jonatan. „To je dobře! Alespoň si budu moci něco přečíst o tomto ostrově a místních lidech. Možná se mi podaří nalézt i cestu zpátky domů.“

Obešel roh ulice a pokoušel se najít vchod do budovy. Přitom málem narazil do dvou úpravně oblečených lidí, kteří se drželi za ruce a procházeli se ulicí. „Promiňte prosím,“ omlouval se Jonatan. „Nemohu najít vchod do sídla těchto novin. Mohli byste mi ukázat, jak se dostanu dovnitř?“

Dáma se usmála a pán Jonatana opravil: „Myslím, že se bohužel mýlíte, mladý muži. Toto není sídlo novin, ale Úřad pro oficiální tvorbu peněz.“

„To snad ne,“ řekl zklamaně Jonatan. „Doufal jsem, že najdu nějakou významnou tiskárnu.“

„Proč jste tak zasmušilý?“ řekl muž. „Usmějte se. Tenhle úřad je mnohem významnější a je zdrojem mnohem většího štěstí než obyčejná tiskárna novin. Že je to tak, drahá?“ Muž zlehka pohladil ruku ženy.

„Ano, to je pravda,” řekla žena a usmála se. „Tito lidé tisknou spoustu peněz, aby ostatní lidé byli šťastni.“

Možná by tohle mohlo být řešení, jak se dostat z ostrova, pomyslel si Jonatan. Možná, že tímto způsobem by se mohl dostat k penězům a koupit si jízdenku na loď. „To je skvělé!“ řekl Jonatan radostně. „Já bych také chtěl být šťastný. Možná, že bych si mohl natisknout nějaké peníze a...“

„No to ne,“ řekl znepokojeně muž a pohrozil Jonatanovi prstem. „To vůbec nepřipadá v úvahu. Je to tak, drahá?“

„Samozřejmě,“ dodala žena. „Ti, co si tisknou peníze a nejsou přitom jmenováni Radou lordů, jsou označováni za „falšovatele“ a jsou vsazeni do vězení. V tomto městě netolerujeme takové padouchy.

„Muž mohutně přikyvoval. „Když falšovatelé natisknou peníze a utratí je, jejich peníze zaplaví ulice a snižují hodnotu peněz, které mají ostatní lidé. Každý nebožák, který má pevně stanovenou mzdu, důchod nebo fixní příjem ze svých úspor, by brzy zjistil, že jeho peníze jsou bezcenné.“

Jonatan se zamračil. Co jenom mohl přeslechnout? „Myslel jsem, že říkáte, že natištění spousty peněz učiní lidi šťastnými.“

„Ano, to je pravda,“ odpověděla žena. „Za předpokladu...”

„...že se jedná o oficiální tištění peněz,“ dořekl muž, dříve než tak mohla učinit žena.

Jonatan měl legraci z toho, že tento pár se zná tak dobře, že jeden může dopovědět větu, kterou ten druhý začal. Muž vytáhl z kapsy peněženku, vyndal z ní kousek papíru a ukázal jej Jonatanovi. Ukázal na oficiální znak a dodal: „Když je to oficiální, pak se nejedná o falšování“

„Pak je to nazýváno deficitním financováním“ pokračovala žena, jako kdyby odříkávala nazpaměť naučený text ze školy.

„Deficitní financování je součástí rozsáhlého a složitého plánu výdajů.

„Muž schoval peněženku a pokračoval: „Když je to oficiální, pak ti, co vydávají peníze, nejsou zloději.“

„Zcela jistě ne!“ řekla žena. „Ve skutečnosti ti, co utrácejí peníze, jsou Členové Rady lordů.“

„Ano,“ řekl. „A jsou velmi štědří. Utrácejí tyto peníze za projekty loajálních lidí, kteří jsou tak laskaví, že pro lordy pak hlasují.“

Oba se zadívali zpříma na Jonatana a společně pronesli: „Vy byste pro ně nehlasoval?“

Jonatan chvíli přemýšlel. Muž se ženou mlčky Čekali na jeho odpověď.

„Mám ještě jednu otázku, kdyby vám to nevadilo,“ odpověděl Jonatan. „Co se stane se mzdami, úsporami a důchody ostatních lidí? Před chvílí jste říkali, že ztratí svou hodnotu, když se natiskne více peněz. Děje se tohle i v případě, když úředníci tisknou peníze? Může být šťastnější skutečně každý?“

Muž a žena se podívali jeden na druhého. Muž řekl: „Samozřejmě, že jsme vždy šťastní, když lordi mají více peněz a utratí je pro nás. Tolik lidí zoufale potřebuje pomoci: dělníci, nemocní, nemohoucí a staří.“

Žena začala vysvětlovat: „Lordi jsou velmi svědomití, když vyhledávají kořeny všech problémů na ostrově. Už přišli na to, že hlavními příčinami všech obtíží je smůla a špatné počasí. Je to tak. Smůla a špatné počasí způsobují nárůst cen a snižování životní úrovně.“

„A...,“ muž udělal dlouhou pauzu, „nesmíme zapomínat na cizince.“

„Obzvláště cizinci!“ řekla žena neklidně. „Náš ostrov je v obležení cizinců, kteří se pokoušejí zruinovat naši ekonomiku vysokými cenami věcí, které nám prodávají. Vysoká cena jejich ropy určitě způsobuje nás úpadek.“

„Nebo nás také ničí nízkými cenami,“ dodal muž. „Oni se vždy snaží prodat nám potraviny a oblečení za ničivě nízké ceny. Naštěstí se Rada lordů s nimi přísně vypořádává...“

„Zaplať pánbůh za to! Máme moudrou Radu, která nám řekne, jakou má co hodnotu,“ řekla strojeně žena.

Obrátila se na svůj doprovod, ukázala na slunce a vyjádřila své naléhavé přání odejít.

„Ano, má drahá. Doufám, že nás omluvíte, mladý pane. Máme dnes odpoledne ještě schůzku s naším investičním bankéřem. Bylo by od nás hloupé, kdybychom promeškali současnou vlnu zájmu o koupi pozemků a drahých kovů. Chudáci ti, co nemají tolik peněz a nestihli nakoupit, když to bylo výhodné, tak jako jsme to udělali my! Je to tak, drahá?“

Muž si při zvedl klobouk, žena se zdvořile uklonila a oba popřáli Jonatanovi hezký den

Moc na prodej

Jak tak Jonatan stál a přemýšlel, kam se pustit dál, uviděl, jak se k němu blíží nějaká robustní sympatická žena. Bez otálení popadla jeho pravou ruku a začala jí rázně potřásat. „Jak se máte? To je ale hezký den, že?“ řekla dynamicky a stále svou objemnou rukou držela jeho a potřásala jí.„Jmenuji se Vladana Hradní, jsem zástupce vaší oblasti v Radě lordů a byla bych vám velmi vděčná, kdybych od vás získala nějaký příspěvek a také váš hlas pro mé znovuzvolení do úřadu, a jak vidíte, je to velmi třeba, protože situace této skvělé oblasti je velmi složitá.“

„Skutečně?“ řekl Jonatan, protože nevěděl, co by na to měl říci. Rychlost a síla její řeči zatlačily Jonatana o krok zpět. Ještě nikdy nepotkal nikoho, kdo by byl schopen říci tolik slov na jeden dech.

„No samozřejmě,“ pokračovala Vladana Hradní, aniž by poslouchala Jonatanovu odpověď. „A jsem ochotna vám dobře zaplatit. No samozřejmě, jsem ochotna vám velmi dobře zaplatit, jen těžko byste hledal lepší obchod, no co na to říkáte?“

„Že mi zaplatíte za můj příspěvek a můj hlas?“ ptal se Jonatan a znepokojeně se mračil.

„Samozřejmě, nemohu vám dát peníze, to by bylo protizákonné, to by byl úplatek,“ řekla lady Vladana Hradní, lišácky na něj mrkla a dloubla ho zlehka loktem pod žebra. Pokračovala: „Mohu vám dát ale něco stejně dobrého, jako jsou peníze, něco, co bude mít několikanásobně větší hodnotu než vás volební příspěvek. To já pro vás mohu udělat, co na to říkáte?“

„To by bylo skvělé,“ odpověděl Jonatan, i když věděl, že jej paní Hradní stejně neposlouchá.

„Jaké je vaše povolání? Protože, víte, mohu, když budete chtít, pro vás zařídit vládní pomoc ve formě půjček a licencí nebo dotace či daňová zvýhodnění. Když si to budete přát, mohu zničit vaše konkurenty pomocí nařízení a vládní regulace, pomocí kontrol a pokut, takže už je vám snad dostatečně jasné, že na celém světě nenajdete lepší investici než investici do politika na správném místě. Možná, že byste chtěl, aby ve vašem okolí byla postavena nová silnice nebo park nebo nějaká velká budova nebo...“

„Počkejte!“ zvolal Jonatan, který se chtěl pokusit zastavit tuto záplavu slov. „Jak mi můžete dát víc, než já dám vám? Jste tak bohatá a štědrá?“

„Já a bohatá? Bože na nebesích, to ne!“ odvětila Vladana Hradní.„Nejsem bohatá, no, alespoň zatím ne. A štědrá? Dalo by se říci, že ano, ale samozřejmě, že to všechno nebudu platit ze svých peněz. Protože, víte, já spravuji a mám přístup k vládním penězům. To jsou peníze vybrané na daních. A je nepochybné, že s těmito zdroji mohu být velmi štědrá, obzvláště k těm správným lidem.“

Jonatan stále nerozuměl, co tím má na mysli. „Když si ale koupíte můj příspěvek a můj hlas, není to něco, no víte, něco jako, no uplácení?“

Ve tváři paní Hradní se objevil arogantní úsměv. „Budu k vám upřímná, můj drahý příteli.“ Položila mu ruku okolo ramen a přitáhla jej nepříjemně těsně ke svému boku. „Je to uplácení, ale když politik používá peníze ostatních lidí a ne peníze svoje, tak je to legální. Podobně je, když mi dáte peníze proto, abyste získal konkrétní politické výhody. Když to ovšem nazvete příspěvky na volební kampaň, pak je vše v pořádku. Kdybyste ale stále nechtěl dát mi ty peníze přímo, můžete požádat nějakého svého přítele nebo příbuzného nebo kolegu z práce, aby mně nebo nějakému mému příbuznému za vás předal peníze, opce na akcie nebo něco jinak hodnotného, a to buď hned, nebo někdy později.“ Rychle se nadechla.„Teď už rozumíte?“

Jonatan zavrtěl hlavou. „Já mezi tím pořád nevidím žádný rozdíl. Myslím si stále, že uplácení lidí kvůli volebním hlasům a výhodám je pořád uplácení. A nezáleží na tom, o koho se jedná nebo čí to jsou peníze. Jestliže obsah zůstává stejný, nálepka na tom nic nezmění.“

Vladana Hradní se na Jonatana shovívavě usmála a začala mu lichotit.„Můj drahý, předrahý příteli, musíte být trochu flexibilnější. Právě ta nálepka o všem rozhoduje. Jak se jmenujete? Už vám někdo někdy řekl, že máte úžasný profil? Mohl byste se dostat vysoko, kdybyste se ucházel o nějaké místo ve vládní administrativě a byl přitom trochu flexibilnější v tomto ohledu. Jsem si jistá, že bych pro vás mohla najít nějaký pěkný post v mém úřadu poté, co budu znovuzvolená. No tak, určitě by se našlo něco, co by se vám líbilo, řekněte?“

Jonatan se však nevzdal své původní otázky a požadoval vysvětlení. „Co dostanete vy, když budete rozdávat peníze ostatních lidí? Můžete si ponechat peníze, které dostanete jako volební příspěvky?“

„Ach ano, část z nich použiji pro pokrytí mých výloh a už mám zajištěnou spoustu dobrých obchodů a pár zajímavých míst pro případ, kdybych z politiky odešla. Většinou mi ale ty peníze slouží k tomu, abych si mohla koupit uznání a důvěryhodnost nebo popularitu či lásku a obdiv, nebo dokonce místo v učebnicích historie. Kromě toho všeho získám také více hlasů!“ chichotala se paní Hradní. „Hlasy představují moc a to je to, po čem toužím ze všeho nejvíc. Neznám nic lepšího než mít moc nad životy lidí, nad svobodou a majetkem každého na tomto ostrově. Dovedete si představit, jak mnoho lidí za mnou chodí? Chodí za mnou a já jim mohu dát menší nebo větší výhody a privilegia. A každá byť nepatrná dař a regulace představuje pro mne další a další vliv a moc. Mohu rozdávat komukoli, komu chci, příležitosti dostat něco za nic nebo se na někom přiživit. Od svého dětství jsem nesnila o ničem jiném než o tomto vlivu. Ivy byste tohle všechno mohl mít!“

Jonatan se snažil vykroutit se z jejího nepříjemného sevření. Nakonec se mu to podařilo, ale paní Hradní jej stále pevně držela za ruku. „Zcela jistě,“řekl Jonatan, „je to skvělý obchod pro vás a vaše přátele. Nevadí to ale ostatním lidem, že za jejich peníze jsou kupovány hlasy, výhody, privilegia a politická moc?“

„Jistě, že vadí,“ odpověděla a zdvihla pyšně svou tučnou bradu. „Proto jsem se já také stala vůdcem reformy.“ Konečně paní Hradní Jonatana pustila a vymrštila vzhůru svou mohutnou ruku ověšenou šperky. „Po léta jsem připravovala nová pravidla, která by vyřešila problém peněz v politice. Vždy jsem tvrdila, že se jedná o krizi velkých rozměrů a získala jsem nemalý počet hlasů za svůj slib v reformě pokračovat.“ Udělala krátkou přestávku, uhladila si vlasy a pokračovala: „Naštěstí pro mě, vždy budu vědět o způsobech, jak tato má pravidla obejít, což bude dobré do té doby, dokud budou existovat výhody a privilegia, která budou na prodej.“

Vladana Hradní se znovu zadívala na Jonatana a na jeho rozedrané šaty.„Vám nikdo nedá ani korunu, protože vy doposud například nemáte na prodej žádná privilegia a výhody. Tady existuje přímá úměra, je vám to jasné? Ale s vaším nevinným vzezřením a správnou podporou, kterou bych vám poskytla, novými šaty a stylovým účesem, bych určitě mohla zdvojnásobit obvyklé množství hlasů od těch, co volí poprvé. Pak po deseti nebo dvaceti letech pečlivého vedení, no..., máte před sebou svět neomezených možností! Přijďte za mnou do Paláce lordů a uvidíme, co s tím budeme moci udělat.“ Při této poznámce paní Hradní zpozorovala skupinu pracujících, kteří se zoufale dívali na zabedněná okna opuštěné továrny na druhé straně ulice. Náhle ztratila o Jonatana veškerý zájem, obrátila se a odkráčela rychle hledat svou čerstvou kořist.

„Utrácení cizích peněz, s tím mohou být problémy,“ mumlal si Jonatan pod vousy.

I když tato slova mohla jen stěží zaslechnout, její uši zaregistrovaly nesouhlas nesoucí se vzduchem. Paní Hradní se zastavila, udělala krok zpět k Jonatanovi a zasmála se. „Řekl jste problémy? Cha! Je to skutečně jako brát bonbón dítěti. Co mi lidé nedají jako vyjádření své oddanosti a úcty, to si od nich půjčím. Já už budu dávno někde jinde a všichni na mne budou s láskou vzpomínat, když jejich děti budou muset splácet tyto dluhy.“

Knihovnické bitvy

Jak se Jonatan přibližoval k centru města, ruch na ulicích se zvětšoval. Dobře oblečení lidé, kteří se tvářili, jako když o něčem intenzivně přemýšlejí, kráčeli po chodnících za svými cíli. Jonatan rychle prošel středem rozlehlého náměstí, kde náhle narazil na starého muže a mladou ženu, kteří se hlučně dohadovali. Kleli, hlasitě křičeli, mohutně mávali rukama a zuřivě poskakovali sem a tam. Jonatan se tedy připojil k malému hloučku kolemjdoucích, aby se dověděl, proč se ti dva tak hádají.

V okamžiku, kdy dorazila policie, aby je od sebe odtrhla, obrátil se Jonatan k útlé malé staré ženě, která stála vedle něj, a zeptal se: „Proč se ti lidé tak rozčilují?“

Žena odpověděla: „Tihle dva neurvale na sebe křičí už roky, a to kvůli knihám v knihovně Rady. Ten muž si neustále stěžuje, že mnoho z těch knih je plných sexu a nemorálností. Chce, aby tyto knihy byly z knihovny odvezeny a spáleny. Ona na to reaguje tak, že jej nazývá nabubřelým puritánem.”

„A ona chce ty knihy číst?“ vpadnul ženě do řeči Jonatan.

„Ne tak docela,“ zasmál se vysoký muž postávající vedle, který držel za ruku malé děvčátko. „Její výhrady jsou podobné těm jeho, i když se týkají jiných knih. Ona tvrdí, že mnohé knihy v knihovně jsou sexisticky a rasově zabarvené.“

„Tati, tati, co je to rasově zabarvené?“ žadonila holčička a tahala muže za nohavici.

„Moment drahoušku. Jak jsem řekl,“ pokračoval muž, „ta žena požaduje, aby tyto sexistické a rasistické knihy byly vyhozeny a aby místo nich knihovna nakoupila knihy, jejichž seznam sama připravila.“

Policie zatím oba účastníky hádky zadržela a vlekla je ulicí dolů. Jonatan zakroutil hlavou a povzdechl si: „Předpokládám, že je policie zadržela kvůli jejich výtržnosti?“

„Ale vůbec ne,“ smála se žena. „Oba dva byli zatčeni, protože odmítli zaplatit knihovní daň. Podle zákona musí každý platit za všechny knihy, ať se mu líbí nebo ne.“

„Skutečně?“ řekl Jonatan. „Proč jim policie jednoduše nedovolí, aby si ponechali své peníze, kterými by poté mohli podpořit ty knihovny, které by si vybrali? Pak by platili jenom za to, co se jim samotným líbí.“

„Pak by si ale má dcera nemohla dovolit chodit do knihovny,“ řekl muž a podal své malé holčičce velký červenobílý kornout bonbónů.

„Moment pane,“ řekla stará žena a zadívala se nesouhlasně na kornout bonbónů. „Není duchovní potrava vaší dcery stejně důležitá jako potrava pro její žaludek?“

„Na co narážíte?“ odpověděl muž, který chtěl bránit svou dceru. Jeho dcera zatím zvládla zašpinit si bonbóny své šaty.

Žena chvíli mlčela a zadívala se zamyšleně do její tváře. „Před mnoha lety jsme měli spoustu různých knihoven, do kterých jsme se mohli zapsat.Lidé si mohli vybrat knihovnu, kterou chtěli a platili pouze té knihovně,která se jim líbila. Každý vždy ročně zaplatil malý poplatek, ale to nikomu nevadilo. Knihovny mezi sebou také soutěžily o členy, a tak se snažily mít nejlepší knihy a personál, nejvhodnější otvírací hodiny a nejpříhodnější umístění. Některé dokonce měly rozvážku knih až do zákazníkova domu. Když lidé platili za svou volbu, členství v knihovně bylo jejich oceňovanou prioritou, toho si vážili více než sladkostí!“ dodala káravě. „Pak Rada lordů prohlásila, že knihovny jsou pro společnost natolik důležité, že by lidé neměli za jejich používání platit. Takže Rada lordů postavila velkou knihovnu a otevřela ji zdarma pro veřejnost. Byli najati tři knihovníci za speciální vysokou mzdu a dělali práci, kterou dříve zvládl pouze jeden. Otevírací hodiny byly omezeny, ale knihovna Rady byla stále populární, protože byla zdarma. Krátce na to knihovny, které žily z příspěvků čtenářů, ztratily své zákazníky a zkrachovaly.“

„Lordi otevřeli knihovnu zdarma?“ opakoval Jonatan. „Myslel jsem ale, že jste říkali, že každý musí platit speciální knihovní daň?“

„To je pravda. Je ale zvykem říkat, že zařízení Rady jsou přístupná zdarma, i když jsou lidé nuceni za ně platit. Je to mnohem... civilizovanější,“ pronesla ironicky.

Vysoký muž vytrvale oponoval: „V životě jsem neslyšel o nějakých knihovnách, které by žily z příspěvků čtenářů!“

„To je jasné, že jste to neslyšel,“ opáčila stará žena. „Knihovna Rady už existuje tak dlouho, že si ani neumíte představit něco jiného.“

„Moment, moment!“ zvolal muž. „Kritizujete knihovní daň? Jestliže mají lordi poskytovat hodnotné služby, lidé musí být nuceni platit.“

„Asi zase tak hodnotné nebudou, když je kvůli nim třeba používat sílu,“řekla žena.

„Ne každý ví, co je pro něj dobré, a jiní si to zase nemohou dovolit,“prohlásil muž. „Inteligentní lidé vědí, že knihy, které jsou poskytovány zdarma, tvoří svobodnou společnost. A daně dokáží rozložit finanční zátěž, aby každý platil svůj spravedlivý podíl. Jinak by si jedni užívali něčeho, za co platí jiní!“

„To, co říkáte, se děje mnohem více s vaší knihovní daní,“ ostře odvětila žena. „Ti, kteří používají knihovnu a kteří si dokážou zařídit výjimku z daně, si užívají něčeho, za co neplatí. Co má tohle společného se spravedlností? Zkuste si odpovědět na otázku, kdo má v Radě lordů větší vliv: bohatý člověk, který se s lordy přátelí, nebo chudý člověk, který si nemůže dovolit zaplatit za vypůjčení knihy?”

Muž táhl svou dceru za sebou a odvětil rozhněvaně: „Jakou volbu knihoven byste si představovala vy? Chcete si vybírat knihovnu, kde se zapůjčení platí a kde se mohou vyskytovat knihy zaujaté proti nějaké skupině ve společnosti?”

„Nemůžete se vyhnout tomu, že někdo projeví názor, který se druhému nebude líbit!“ křičela žena a nakláněla se k jeho obličeji. „Proč si myslíte, že se tady před chvílí hádali ti dva lidé? Chcete, aby ti šašci v Radě lordů rozhodovali o tom, jaký názor na nejrůznější věci máte mít?“

„Kdo je podle vás ten šašek?“ zaútočil muž a zlehka strčil do staré ženy.„Když se vám to nelíbí, tak proč jednoduše neodjedete z tohoto ostrova!”

„Vy nestoudný darebáku!” odvětila žena. Zatímco ti dva na sebe křičeli, malá holčička se rozplakala a někdo přivolal policii. Jonatan se proplížil kolem nich a rozhodl se uchýlit do klidu a ticha nedaleké knihovny.

Bazar vlád

Jonatan už téměř vzdal pokusy vysvobodit se z pout, když najednou uslyšel na konci uličky hluboký hlas. Pomalu se k němu blížila velká hnědá kráva a cestou se probírala odpadky, které se povalovaly po okrajích.„Búúú,“ bučela kráva. Její pomalý pohyb doprovázel zvuk zvonu, který měla uvázaný na krku. Najednou se na konci ulice objevila další kráva, kterou následoval starý muž drsného vzezření. „Pojď sem, ty hloupá krávo,“ zavrčel pastevec.

Jonatan se převalil a ramenem shodil krabici, která stála vedle.

Muž se zahleděl do šera. „Kdo je tam?“ Když uviděl Jonatana se spoutanýma rukama, naklonil se k němu a vyndal mu roubík.

Jonatan s úlevou vydechl. „Byl jsem oloupen. Rozvažte mě, prosím.“Starý muž sáhl do kapsy pro nůž a přeřízl provazy. „Děkuji vám, pane,“ řekl Jonatan a promnul si bolavá zápěstí. Rychle převyprávěl muži, co se mu stalo.

„No jo,“ řekl muž a potřásl Jonatanovi rukou. Dneska se musíš mít před každým na pozoru. Nikdy bych nešel do města, vyjma případů, kdy doufám, že dostanu něco od vlády.“

„Myslíte si, že by se vláda mohla přičinit o náhradu peněz, které mi byly ukradeny?“ zeptal se Jonatan.

„Pochybuji, ale můžete to zkusit. Možná, že budete mít v Bazaru vlád větší štěstí než já,“ odpověděl pastevec. Jeho tvář byla vrásčitá a na sobě měl hrubé šaty a na nohou kožené boty. Jeho chladné a přímé vystupování Jonatana uklidnilo.

„Co je to Bazar vlád? To je nějaké místo, kde se prodává dobytek?“ zeptal se Jonatan. Muž se zamračil a zadíval se na svá dvě poklidná zvířata.

„Proto jsem přišel, abych to zjistil,“ řekl pastevec. „Je to vlastně takový druh varietního představení. Budova, kde se to koná, je honosnější než nějaká banka a větší, než cokoli jsem kdy viděl. Uvnitř se nacházejí lidé a nabízejí nejrůznější druhy vlád, které jsou určeny k tomu, aby se zabývaly přáními a potřebami občanů.“

„Skutečně?“ řekl Jonatan. „ Jaký druh vlády se pokoušejí prodat?“

Pastevec se poškrábal na opáleném krku a řekl: „Byl tam jeden takový, který se nazýval socialista. Řekl mi, že jeho vláda by mi sebrala jednu z mých krav jako platbu za to, že druhou krávu dám svému sousedovi. Nevěnoval jsem mu pozornost. Nepotřebuji žádnou pomoc v tom, abyc hdal svou krávu svému sousedovi, když to bude nutné.“

„Pak tam byl druhý, který si říkal komunista, jenž měl svůj Stánek hned vedle prvního obchodníka. Usmíval se od ucha k uchu a neustále mi třásl přátelsky rukou. Zároveň mi říkal, jak moc se mu líbím a jak moc mu na mně záleží. Všechno se zdálo být v nejlepším pořádku do té doby, než řekl, že jeho vláda by mi sebrala obě mé krávy. Tvrdil, že by to bylo spravedlivé, protože by všechny krávy patřily všem, a on by mi dával nějaké mléko, kdyby on uznal, že jej potřebuji. Pak také trval na tom, abych zpíval jeho stranickou píseň.“

„To ale musí být píseň!“ zvolal Jonatan.

„Myslím, že by to k ničemu nebylo. Jsem přesvědčen, že by to byl on, kdo by slízl veškerou smetanu. Jak jsem tak procházel dále halou, potkal jsem fašistu.“ Muž se odmlčel a odehnal jednu ze svých krav od hromady páchnoucích odpadků.

„Fašista také sladce promlouval a měl spoustu smělých myšlenek, stejně jako ostatní. Řekl, že by mi sebral obě mé krávy a pak mi odprodal část získaného mléka. Řekl jsem: ,Cože? Měl bych platit za mléko svých vlastních krav?!' Poté mi vyhrožoval, že mě zastřelí, když okamžitě na místě nezasalutuji jeho vlajce.“

„To snad není možné!“ řekl Jonatan. „Vsadil bych se, že jste odtamtud velmi rychle odešel.“

„Dříve než jsem stačil udělat krok, přitočil se ke mně jeden, který si říkal úředník a řekl mi, že jeho vláda by mi sebrala obě mé krávy, jednu zastřelila, aby snížila nabídku mléka na trhu, druhou krávu podojila a část jejího mléka vylila do kanálu. Jak by mohl existovat člověk, který by byl tak hloupý a udělal něco takového?“

„To máte pravdu, zní to divně,“ Jonatan zakroutil hlavou. „Vybral jste si nějakou z těchto vlád?“

„To bych musel být blázen, hochu,“ prohlásil pastevec. „Kdo by potřeboval někoho takového? Místo toho, abych měl vládu, která by se starala o mé záležitosti, rozhodl jsem se vzít své krávy na trh na venkově, kde mohu jednu z nich prodat a koupit si býka.

Aplausmetr

Ostré světlo reflektoru se soustředilo na jeviště a mezi diváky to zašumělo. Někdo začal rytmicky tleskat a brzy se přidali všichni ostatní. V celém amfiteátru vládlo vzrušení a davy hlučely. Konečně vešel na jeviště muž se stříbrnými vlasy. Měl na sobě blýskavý kabát a rozdával na všechny strany ten nejhloupější úsměv, jaký kdy Jonatan viděl. Muž vzrušeně poskakoval sem a tam a zdravil jásající dav.

„Vítejte, vítejte, vítejte! Jsem šoumen Filip a jsem uchvácen, že je tady dnes na mém představení tak skvělé publikum. Nebudete litovat, protože dnes vás čeká skvělé představení. Za chvíli budete mít možnost hovořit -hádejte s kým - s Kandidátem!“ Skrovně oděné ženy, které stály na obou stranách jeviště, začaly divoce mávat rukama a celý dav vybuchl v ohlušující aplaus.

„Děkuji, děkuji, děkuji vám mnohokrát. Nejprve mám pro vás něco velmi, velmi, velmi speciálního. Není tu s námi nikdo jiný než vedoucí Corrumpské volební komise, aby nám vysvětlila novou revoluční volební metodu, o které jsme již všichni slyšeli.“ V tomto okamžiku se muž obrátil a s ohromným gestem své ruky zvolal: „Prosím, uvítejte všichni doktorku Julii Pavlovovou!“

Diváci se opět divoce roztleskali, nadšeně se usmívali a pískali. Šoumen Filip potřásl doktorce Pavlovové rukou a naznačil obecenstvu, aby se utišilo. „Jak vidím, doktorko Pavlovová, během let jste si získala řadu příznivců.“

„Děkuji vám, Filipe,“ řekla. Dr. Pavlovová měla na očích tlusté brýle, byla oblečena do škrobených šedých šatů a z její hranaté tváře vyzařovala chladná sebedůvěra. „Řekla bych, že je to okolo 5,3 bodů nadšení.“

„Haló, haló, tak mě tady máte,“ řekla. Jevištní asistentky rozsvítily nápis pro obecenstvo a všichni propukli v mírný smích. „Co myslíte tím 5,3 bodů nadšení?“ ptal se Filip.

„Mám tady s sebou oficiální aplausmetr, který nikdy neodkládám,“ řekla Dr. Pavlovová. „Ten mi vždy řekne, kolik nadšení projevují davy lidí.“

„To je úžasné, je to tak, diváci?“ Na tuto repliku reagoval dav horlivým potleskem.

Jakmile se hluk uklidnil, Dr. Pavlovová pokračovala: „To bylo okolo 2,6.“

„Neuvěřitelné!“ zvolal muž. „K čemu slouží takový aplausmetr? Budete jej používat v příštích volbách?“„Máte pravdu, Filipe. My v Corrumpské volební komisi jsme se rozhodli, že počítat hlasy nestačí. Nejsou to jen čísla, která je třeba brát v úvahu při rozhodování o tom, kdo bude stanovovat standardy morálky, moci, bohatství a standardy práva. Jsme toho názoru, že nadšení je třeba také započítat.“

„To je neuvěřitelné!“ vykřikl šouman Filip. Diváci opět hlasitě aplaudovali.

„4,3,“ řekla Dr. Pavlovová pasivně.

„Jakým způsobem to budete dělat, doktorko?“

Její husté obočí se nadzdvihlo nad obroučku brýlí a na její tváři se objevil první náznak úsměvu. „Bude to nyní poprvé, kdy bude na ostrově aplausmetr použit při volbách. Místo pouhého vyplňování volebních lístků přijdou voliči do volebních budek, a když se rozsvítí jméno kandidáta, kterého si přejí, budou tleskat.“

„Jak se k tomuto způsobu volby staví samotní kandidáti?“ zeptal se Filip.

„Ö, jsou nadšeni, Filipe. Zdá se, že již získali své příznivce pro tuto změnu. Již nějakou dobu pořádají dlouhá setkání, na kterých slibují, že budou utrácet peníze ostatních lidí na podporu svých příznivců a tato strategie se nikdy nemine účinkem.“

„Děkuji vám mnohokrát za to, že jste tu dnes byla s námi a podělila se o svou vizi lepší budoucnosti. Doufám, že zase někdy přijdete. Dámy a pánové, to byla Dr. Julie Pavlovová!“

Když potlesk znovu utichl, muž udělal další rozmáchlý pohyb směrem dozadu a zvolal: „Teď přichází okamžik, na který jste všichni netrpělivě čekali. Ano, přímo z nabité a rušné volební kampaně za námi zavítal Jan Kandidát! Zde je!“

Jan Kandidát atleticky přeběhl pódium a obě ruce měl přitom energicky vztyčené v zářícím gestu. Jonatan byl přesvědčen o tom, že tento muž má nejbělejší zuby, jaké kdy viděl.

„Děkuji Vám, Filipe. Je to pro mě skutečně skvělý okamžik, že tu dnes mohu s vámi všemi úžasnými lidmi být.“

„Nyní nám můžete vyprávět onen příběh, který se skrývá za tou velkou událostí. Překvapil jste všechny a dostal se do titulků novin s nejdůležitější zprávou, jakou jsme tady na ostrově neměli za posledních více než deset let. Takže, jak to bylo?“

„Mám se do toho rovnou pustit, Filipe? To se mi na vás a vašem představení líbí. Byl jsem velmi znepokojen ohromně vysokými náklady na politické volební kampaně v posledních letech a rozhodl jsem se proto něco s tím udělat. Jsem pevně přesvědčen, že voliči na tomto skvělém ostrově si zaslouží solidní cenu a lepší kvalitu služeb. A tak jsem založil Všeobecnou stranu.“

„Všeobecná strana! To je skvělý nápad! A dokonce jste si změnil své vlastní jméno, je to tak?“

„Máte pravdu, Filipe. Se svým původním jménem Anton Kořínek, jsem se nikdy nemohl stát skutečným kandidátem. Musíte se vrátit ke svým kořenům...“ Všichni diváci se společně s Filipem a Janem dali do smíchu.„Teď vážně, Filipe,“ pokračoval Jan, „musíte mít široce přijatelné jméno, když hodláte získat důvěryhodnost.“

„Jakým způsobem toho chcete dosáhnout, Jene?“

„Všeobecná strana bude brzo mít své základní černobílé letáčky, odznaky a samolepky, které budou dostupné ve všech místních organizacích. Doufáme, že se nám díky tomuto nápadu podaří snížit

náklady na kampaň asi na polovinu.“

Šoumen Filip jej přerušil: „Máte ale nějaký stranický program?“

„Samozřejmě, stejně jako ostatní strany,“ řekl Jan. Sáhl do kapsy svého kabátu a vytáhl svazek papírů. „Tady je naše Bílá kniha o zločinu a tady je naše Bílá kniha o chudobě.“

„Ale Jene, vždyť na těch bílých papírech nic není,“ řekl Filip nedůvěřivě.

„Tyto Bílé knihy jsou jednoduše čisté listy bílého papíru.“„V tom právě spočívá jejich kouzlo, Filipe, nechápete to? Proč plýtvat časem a slibovat všechno všem? Proč nenechat voliče, aby si vše doplnili sami? Sliby a jejich plnění bude stejné jako předtím. Jediné, co se změní, bude, že se ušetří za tisk.“

„To je ovšem geniální! Zatímco ostatní kandidáti pouze hovoří o snižování výdajů na kampaň, vy jste s tím skutečně něco udělal. Náš čas se pomalu krátí. Mohl byste proto shrnout základní poselství vaší strany?“

„To není žádný problém, Filipe. Zná jej celý ostrov. Slogan Všeobecné strany zní: «Věříme v to, v co věříte vy!»“

„Děkuji vám mnohokrát, Jene. Dámy a pánové, rád bych vás požádal o skutečně mohutný potlesk o síle 5,5 bodu nadšení pro tohoto génia volební kampaně, Jana Kandidáta!“

Velký kazatel

Stíny se začaly prodlužovat. Bylo již pozdní odpoledne, když se Jonatan a jeho dva společníci Trávníčková a Hašek vrátili zpět do ulic. Šli, až došli do travnatého parku. Přicházeli tam lidé a shromažďovali se na kopečku uprostřed. „Jsme tady,“ řekla Trávníčková. „Ještě máme trochu času. Za chvíli se celé tohle prostranství zaplní lidmi, kteří chtějí naslouchat pravdám Velkého kazatele. Ten odpoví na všechny otázky, které nás zajímají.“ Posadili se na travnatý hrbol. Hašek, který byl zmožen spořádaným jídlem a vypitou whisky, se hned natáhl na trávu. Trávníčková zmlkla. Všude okolo se začali lidé usazovat pod stromy a netrpělivě čekali.

Po chvíli přikráčel do středu davu vysoký, vyzáblý muž oblečený celý v černém. Pomalu si prohlédl dav lidí, kteří z něj nespouštěli oči. Všichni ztichli do té míry, že Jonatan slyšel cvrčení cvrčků v trávě.

„Mír je válka! Vědění je neznalost! Svoboda je otroctví!“ Mužův silný hlas jakoby vycházel ze samé země a vstupoval do celého Jonatanova těla. Jonatan se zadíval na dav, ze kterého byla cítit úzkost. Nikdo nevypadal, že by byl alespoň částečně zmaten slovy Velkého kazatele.

Aniž by si zcela uvědomoval, že mluví, Jonatan vyhrkl: „Proč říkáte že ,svoboda je otroctví'?“

Udivena takovou drzostí, Trávníčková Jonatana šeptem pokárala: „Řekla jsem, že se vám dostane odpovědi na vaše otázky. Neřekla jsem, že se budete moci na cokoli ptát.“

Velký kazatel upřel svůj pronikavý pohled na mladíka, který si dovolil položit otázku. Jak si mohl dovolit přerušit jeho přednášku? Nikdo se ani nepohnul. Nikdo z lidí nikdy neměl tu drzost položit mu otázku. Jediným zvukem bylo vždy šumění listí stromů. Poté Velký kazatel zahřměl, zčásti na Jonatana, zčásti na zbytek lidí: „Svoboda je to nejtěžší ze všech břemen, které lidstvo může nést.“ Muž zvýšil hlas, zdvihl ruce, zkřížil zápěstí a pronesl: „Svoboda je nejtěžším okovem!“

Jonatan trval na svém: „Proč je svoboda břímě? Co je na ní špatné?“Nemohl nepokračovat v kladení otázek. Chtěl se dovědět, o čem tento muž mluví.

Muž udělal dva dlouhé kroky a pokračoval: „Svoboda je nesmírnou zátěží na bedrech mužů a žen, protože vyžaduje, ano, vyžaduje použití myšlení a vůle.“ S výkřikem bolesti a zděšení Velký kazatel varoval:„Svobodná vůle vás učiní plně odpovědnými za vaše vlastní rozhodnutí!“Lidem v davu při těchto slovech zatrnulo a někteří si strachy dokonce přikryli uši dlaněmi.

„Co myslíte tím odpovědnými'?“ zeptal se Jonatan chvějícím se hlasem. Koneckonců tohle byla definice, kvůli které jej sem Hašek a Trávníčková zavedli...

Rozzlobený touto nemístnou otázkou, rozhodl se Velký kazatel najednou změnit přístup. Zdálo se, že začíná ustupovat, a v jeho tváři se rozlil přívětivý výraz. Sehnul se a utrhl jakousi rostlinku, jež mu rostla u nohou. „Někteří z vás, drazí bratři a sestry, nejsou schopni rozeznat nebezpečí, o kterých tady hovořím. Zavřete oči a představte si tuto drobnou rostlinku v mé ruce.“ Jeho hlas zněl velmi vlídně a hladil lidi po duši.

Všichni kromě Jonatana pevně zavřeli oči a soustředili se. Velký kazatel začal hypnoticky popisovat obraz. „Tato drobná rostlinka není ničím jiným než křehkým kouskem fauny a je svými kořeny pevně připoutaná k zemi. Nemá žádnou odpovědnost zasvé činy. Všechny její činy jsou předurčené. Ach, ta blažená rostlina!“

„Nyní, drazí, představte si zvíře. Malá, roztomilá myška, která se pídí za potravou a hledá takovéto rostlinky. Ani to chundelaté zvířátko není odpovědné za své činy. Všechno, co myš dělá, je předurčeno přírodou.Ach, příroda. Šťastné zvíře! Ani rostliny ani zvířata nemusí nést břímě, kterým je vůle, protože žádný z nich se nemusí rozhodovat a projevovat své hodnoty. Nikdy se nemohou mýlit.”

Několik přítomných nadšeně vykřikovalo: „Ano, ano, Velký kazateli, takje to!“

Charismatický kazatel se napřímil, a tak vypadal ještě vyšší. Pak pokračoval: „Otevřete oči a rozhlédněte se! Lidské bytosti, které podléhají rozhodování mezi alternativami a hodnotami, se mohou mýlit, to vám říkám! A špatné rozhodnutí a špatné hodnoty mohou poškodit vás samotné i ostatní lidi. Dokonce i možnost potenciální škody vám může způsobit utrpení. A toto utrpení je - odpovědnost.“

Lidé se třásli strachy a choulili se k sobě. Chlapec, který seděl vedle Jonatana, náhle vykřikl: „Ó pane, prosím, jak se můžeme vyhnout tomuto osudu? Řekněte nám, jak se můžeme zbavit tohoto strašného osudu.“

„Dá to velkou práci, ale společně se s touto strašlivou hrozbou budeme moci vypořádat.“ Poté promluvil hlasem tak slabým, že se Jonatan musel naklonit dopředu, aby zaslechl jeho slova. „Věřte mi. Já za vás ta rozhodnutí učiním. Budete pak ušetřeni vší té viny a utrpení, které svoboda přináší. Vezmu všechno to utrpení na sebe.“

Pak prudce vzepjal ruce a zvolal: „Nyní pojďte, každý z vás. Pročesávejte ulice i uličky, zaklepejte na každé dveře. Získávejte hlasy, jak jsem vám radil! Mám vítězství na dosah ruky, já, váš zástupce v Radě lordů!” dav hromadně souhlasil, všichni povstali jako jeden muž a rozešli se na všechny strany. Tlačili se a strkali, aby mohli být v ulicích první.

Zůstali pouze Jonatan a Velký kazatel, a také Hašek, který tiše pochrupoval. Jonatan nevěřícně seděl, pozoroval úprk davu a pak se podíval do tváře muže v černém. Velký kazatel se díval za Jonatana a vypadalo to, že má nějakou vzdálenou vizi. Jonatan konečně přerušil hrůzu nahánějící ticho poslední otázkou. „Jaká je výhoda toho, že všechna rozhodnutí budou převedena na vás?”

„Žádná,” odpověděl kazatel s opovržlivým posměškem. „Protože ctnostný život může existovat pouze tehdy, existuje-li svoboda volby. A moji příznivci, moje stádo ovcí, dávají přednost klidu. A co ty, ty malý, co kladeš tolik otázek, čemu dáváš přednost ty? Pomoz mi vyhrát volby a já ti pomohu ke všemu, co si budeš přát. Nech mě, ať mohu i za tebe rozhodovat. Pak už nebude záležet na tvých otázkách.“

Jonatan nenacházel slov. Otočil se na podpatku a opustil park. Ještě dlouho pak za sebou slyšel hřmět smích Velkého kazatele.

(Ken Schoolland - Podivuhodná dobrodružství Jonatana Gullibla. Přeložili Josef Šíma, Daniel Purmann a Radovan Kačín. Praha: Liberální institut 1999. ISBN: 80-902701-3-1