Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 245. díl Od hlouposti k šílenství

13.06.2022 16:01 | Komentář

Už poněkoilikáté se v tomto cyklu vracíme k dílu italského myslitele a spisovatele Umberta Eca. Připomeňme tedy jen stručně, že se narodil roku 1932 v Alessandrii. Od roku 1971 působil na univerzitě v Bologni, zemřel v únoru 2016. K jeho neznámějším dílům patří například vysoce odborné eseje Meze interpretace, Sémiotika a filosofie jazyka, Nepřítomná struktura či Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře. Světem moderní kultury, médií a životního stylu se zabývá knize Skeptikové a těšitelé, z níž jsme si také četli i v našem seriálu (ne)povinné literatury. A nelze pominout ani jeho romány, například Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo či poslední Nulté číslo. Číst Ecovy knihy, odborné i beletristické, není nejsnadnější. Autor je mimořádně intelektuálně náročný, píše a přemýšlí napříč souvislostmi a kontexty, nutí čtenáře k duševní práci, což je v záplavě povrchního čtiva vždy osvěžující.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 245. díl Od hlouposti k šílenství
Foto: Hans Štembera
Popisek: doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D., mediální analytik

Jistou výjimkou z tohoto stylu psaní jsou Ecovy novinové příspěvky a články. Shromáždil je do několika knih, např. Minimální deník či Sedm let přání. Eco je ve svém psaní pro periodika samozřejmě mnohem lapidárnější, nevyhýbá se intelektuálním odkazům, ale šetří s nimi a přizpůsobuje je předpokládanému čtenáři a jeho chápání. Kromě toho je v nich poměrně častý, byť jen tichý a nenápadný humor, tedy koření, jímž Eco nikdy neplýtvá.

Kniha Od hlouposti šílenství navazuje na předchozí soubor novinových glos a poznámek, které vyšly pod titulem Poznámky na krabičkách od sirek, z níž jsme zde též svého času citovali. Autor jde za a nad rámec tehdejších textů (zejména z 90. let) a dovádí své úvahy o hlouposti a šílenství světa de facto až do konce svých dnů. Jeho způsob uvažování a psaní je nejen opulentní, ale především vedoucí k náležitému zamyšlení, což je přesně to, co od knihy toho druhu právem čekáme a v čem Eco nikdy nezklamal.

Tekutá společnost

Je známo, že myšlenka modernity nebo také „tekuté“ společnosti pochází od Zygmunta Baumana. Těm, kteří chtějí pochopit různé logické důsledky tohoto konceptu, může posloužit kniha Stát v krizi (Zygmunt Bauman, Carlo Bordoni, Stát v krizi, z angličtiny přeložila Barbora Votavová, Broken Books, Olomouc 2015), v níž Bauman diskutuje s Carlem Bordonim o tomto a jiných problémech.

Tekutá společnost začíná získávat obrysy v rámci proudu, který nazýváme postmodernismem (což je mimochodem „zastřešující“ termín, který v sobě ne vždy koherentně soustřeďuje různé fenomény, od architektury po filozofii a literaturu). Postmodernismus znamenal krizi „velkých vyprávění“, která věřila, že mohou světu nadřadit určitý model fungování; vyžíval se v hravém či ironickém přehodnocování minulosti a na různých místech se protínal s impulzy nihilismu. Podle Bordoniho je však i postmodernismus ve fázi úpadku. Měl dočasný charakter a překonali jsme jej téměř bez povšimnutí a jednou bude předmětem studia jako preromantismus. Sloužil pouze jako signál nastupujícího obratu, představoval jakýsi přechod od modernity k zatím bezejmenné přítomnosti.

Podle Baumana lze mezi příznaky této právě se rodící přítomnosti zařadit krizi státu (jaká svoboda rozhodování zbývá národním státům v porovnání s mocí nadnárodních korporací?). Mizí právní subjekt, který jednotlivcům zaručoval možnost řešit homogenním způsobem různé problémy naší doby, a zároveň s jeho krizí přišla i krize ideologií, a tím pádem politických stran a obecně vzato i krize jakéhokoli apelu na společné hodnoty, jež jednotlivcům umožňovaly cítit se jako součást něčeho, co vyjadřuje jejich potřeby.

Krize konceptu společenství vyplavila na povrch bezbřehý individualismus, v němž už nikdo není druhému souputníkem, ale soupeřem, kterého se musí obávat. Tento „subjektivismus“ podkopal základy modernity, učinil ji křehkou, a z toho plyne situace, v níž se vše bez jakýchkoli záchytných bodů rozpouští v jakýsi tekutý stav. Ztrácíme jistotu práva (soudnictví vnímáme jako nepřítele) a jediným řešením pro jedince bez záchytných bodů je upozornit na sebe za každou cenu, upozornit na sebe jako na hodnotu (těmito fenomény jsem se v Poznámkách často zabýval) a konzumismus. V tomto konzumním způsobu života však neusilujeme o vlastnictví vytoužených předmětů proto, aby uspokojily naše potřeby, ale proto, aby pro nás okamžitě ztratily význam, takže jednotlivec spotřebovává jednu věc za druhou v jakési bezúčelné bulimii (nový mobil pro nás v porovnání s tím starým znamená jen nepatrně lepší výhodu, ale starý model jde do šrotu, abychom se mohli podílet na této orgii touhy).

Krize ideologií a politických stran: někdo řekl, že partaje už jsou dnes jen taxíky, do nichž nasedají vůdci lidu nebo bossové, kteří mají pod kontrolou hlasy voličů, nenuceně vybírané podle nabízejících se příležitostí – z tohoto důvodu už nejsou političtí přeběhlíci pohoršující, ale dokonce pochopitelní. Nejen jednotlivci, ale celá společnost žije v nepřetržitém procesu prekarizace.

Co by mohlo tuto tekutost nahradit? To ještě nevíme a toto přechodné období potrvá dosti dlouho. Bauman vypozoroval, jak (poté co zanikla víra ve spásu pocházející seshora, od státu nebo od revoluce) typická jsou pro něj protestní hnutí. Tato hnutí vědí, co nechtějí, ale zároveň nevědí, co chtějí. A rád bych připomněl, že jedním z problémů black-blockingu, které musí řešit odpovědní pracovníci bezpečnostních sil, je nepoužitelnost nálepek, jež se daly kdysi aplikovat na anarchisty, fašisty či Rudé brigády. Představitelé těchto hnutí jednají, ale nikdo už netuší, kdy a jakým směrem. Ani oni sami.

Existuje způsob, jak přežít tekutost? Ano, právě tak, že si uvědomíme, že žijeme v tekuté společnosti, která si žádá nové nástroje, aby mohla být pochopena a možná překonána. Problém však spočívá v tom, že politika a z velké části i inteligence ještě nepochopily dosah tohoto fenoménu. Baumanův hlas zatím zůstává „vox clamantis in deserto“ (hlas volajícího na poušti“).

(2015)

Volnomyšlenkářští katolíci a bigotní laici

Vždy když je řeč o velkých duchovních proměnách, které poznamenaly konec 20. století, okamžitě padne zmínka o krizi ideologií, která je nepopiratelná a která zmátla tradiční rozdíly mezi pravicí a levicí. Je však otázka, zda byl pád Berlínské zdi příčinou tohoto kolapsu, nebo jen jedním z jeho důsledků.

Vezměte si vědu: byla propagována jako neutrální ideologie, ideál pokroku společný liberálům i socialistům (rozdíl byl jen v pojetí, jak a v čí prospěch by se s tímto pokrokem mělo zacházet, a příkladem je a byl Komunistický manifest z roku 1848, který pěl obdivnou chválu na kapitalistické výdobytky a nakonec došel zhruba k tomuto závěru: „a totéž teď chceme i my“). Kdo věřil v technologický rozvoj, byl pokrokář, a kdo hlásal návrat k tradici a neposkvrněné původní přírodě, byl reakcionář. Případy „zpětné revoluce“, například luddité, kteří se snažili zničit stroje, jsou jen okrajové epizody. Na jasnou hranici mezi oběma perspektivami neměly zásadní vliv.

Toto rozdělení se začalo viklat v šedesátém osmém, kdy se spolu promísili stalinisté zbláznění do ocele, děti květin, operaisté, kteří si od automatizace slibovali zrušení práce, a prorokové hlásající osvobození od sebe sama prostřednictvím drog dona Juana. Rozpadlo se ve chvíli, kdy se společným praporem krajní levice i krajní pravice stal populismus rozvojových zemí, takže dnes máme co do činění například s antiglobalizačním hnutím, v němž se sešli neoluddisté, radikální environmentalisté, bývalí operaisté, lumpen a charismatické osobnosti, a všichni brojí proti klonování, Big Macům, transgenetice a jaderné energii.

Nemenší proměna se odehrála v protikladu mezi náboženským a laickým světem. Po celá tisíciletí se s náboženským duchem pojila nedůvěra v pokrok, zavrhování světa, nekompromisnost doktríny; laický svět naopak optimisticky přijímal transformaci přírody a pružný výklad etických principů a s nadšením znovuobjevoval „alternativní“ náboženství a mentalitu světů mimo civilizaci.

U věřících jistě nechyběly ani odkazy na „světskou skutečnost“, na dějiny jako cestu k vykoupení (třeba takový Teilhard de Chardin), zatímco se vždy vyskytoval hojný počet laických „apokalyptiků“, Orwellovy a Huxleyovy negativní utopie nebo sci-fi, nastiňující hrůzy budoucnosti, které vládne děsivá vědecká racionalita. Upomínání na hodinu smrti a poslední věci člověka však koneckonců náleželo do náboženského kázání, a oslavné hymny na lokomotivu byly v kompetenci laiků.

Nedávný sjezd tzv. papaboys naopak svědčí o hodině smrti Wojtyłovy přestavby církve: dav mladých lidí, kteří sice akceptují víru, ale jsou – soudě podle jejich odpovědí na dotazy novinářů v těchto dnech – na hony vzdálení fundamentalistickým neurózám, ochotní ke kompromisům v předmanželských vztazích, v antikoncepci, někteří dokonce i v otázce drog, jako by byli na diskotéce. Laický svět zatím odsuzuje hlukové znečištění a nese se v duchu New Age, který zjevně dokáže sjednotit neorevolucionáře, stoupence monsignora Milinga a Sybarity oddávající se orientálním masážím.

Jsme teprve na začátku, ale máme se nač těšit.

(2000)

Bůh je mi svědkem, že jsem hlupák...

Jednou ráno jsem snídal v Madridu se svým králem. Nevykládejte si to špatně: ačkoli v sobě chovám hrdé republikánské city, byl jsem před dvěma lety jmenován vévodou Království Redonda (s titulem Duque de l’Isla del Día de Antes) a tímto titulem se kromě mě honosí i Pedro Almodóvar, Antonia Susan Byattová, Francis Ford Coppola, Arturo Pérez-Reverte, Fernando Savater, Pietro Citati, Claudio Magris, Ray Bradbury a někteří další, a všichni máme tu společnou vlastnost, že jsme sympatičtí našemu králi.

Tak tedy, ostrov Redonda se nachází v Západní Indii, měří třicet čtverečních kilometrů (je jako dlaň), je zcela neobydlený a mám za to, že žádný z jeho panovníků na něj nikdy nevkročil. V roce 1865 jej zakoupil jeden bankéř, Matthew Dowdy Shiell, který požádal královnu Viktorii, aby jej ustavila samostatným královstvím, což Její laskavé Veličenstvo bez problémů učinilo – nespatřovala v tom totiž žádné ohrožení pro britské koloniální panství. V průběhu desítek let přecházel ostrov pod vládu různých panovníků; někteří z nich ten svůj titul prodali vícekrát, což vedlo k potyčkám mezi uchazeči o trůn (a pokud chcete znát celou historii této pluridynastie, najděte si Redondu na Wikipedii), a poslední král v roce 1997 abdikoval ve prospěch slavného španělského spisovatele Javiera Maríase (hojně překládaného i v Itálii), který začal pasovat na vévodu kdekoho.

To je celý příběh, který samozřejmě poněkud zavání patafyzickým šílenstvím, ale vévodou se člověk koneckonců nestává každý den. O to však nejde: věc se má tak, že během našeho rozhovoru řekl Marías něco, co stojí za zamyšlení. Diskutovali jsme o evidentní skutečnosti, že dnes jsou lidé ochotní vyvést cokoli, jen aby se dostali na televizní obrazovku, třeba jen jako hlupáci, kteří mávají do kamery za někým, kdo právě dává interview. Nedávný příklad z Itálie: bratr jedné barbarsky zavražděné dívky se nejdřív sklíčeně mihnul na stránkách černé kroniky a poté šel požádat Lele Moru, aby mu zařídil angažmá v televizi, aby tak mohl sklidit ovoce své tragické slávy. Známe i případy lidí, kteří jsou ochotni nechat se prohlásit za paroháče, impotenty nebo podvodníky, jen aby se dostali do zpráv, a kriminálním psychologům není neznámý motiv sériových vrahů, totiž touha být odhalen a stát se slavným.

Kde se bere ta posedlost, říkali jsme si. Marías přišel s domněnkou, že aktuální vývoj závisí na skutečnosti, že lidé už nevěří v Boha. Kdysi byl člověk přesvědčen, že každý jeho čin má alespoň jednoho diváka, který zná všechny jeho skutky (a myšlenky), rozumí jim, případně je odsuzuje. Nezáleželo na tom, jestli je vyvrhel, budižkničemu, „smolař“ ignorovaný svými bližními, na kterého minutu po jeho smrti všichni zapomenou, ale žil v přesvědčení, že alespoň ten jeden o něm ví všechno.

„Bůh je mi svědkem, kolik jsem toho vytrpěla,“ říkala si vetchá, vnoučaty opuštěná stařenka. „Jsem nevinný a Bůh je mi svědkem,“ utěšoval se nespravedlivě odsouzený. „Bůh je mi svědkem, kolik jsem toho pro tebe udělala,“ říkala matka nevděčnému synovi. „Miluji tě nade vše a Bůh je mi svědkem,“ křičel opuštěný milenec. „Bůh je mi svědkem, kolik jsem toho prodělal,“ stýskal si nešťastník, o jehož trápení se nikdo nestaral. Bůh byl vždy vzýván jako oko, kterému nic neunikne a jehož pohled dává smysl i tomu nejšedivějšímu a nejnesmyslnějšímu životu.

Vševidoucí Svědek zmizel, byl odstraněn, co zbývá? Oko společnosti, oko druhých, jemuž se musíme ukazovat, abychom se nepropadli do černé díry anonymity, do jícnu zapomnění, i za tu cenu, že přijmeme roli vesnického prosťáčka, který ve spodkách tančí na stole v hostinci. Objevit se na obrazovce je jedinou a koneckonců uspokojivou náhražkou transcendence: vidíme se (a oni vidí nás) v jakémsi posmrtném životě, ale z onoho posmrtného života zároveň všichni vidí nás tady, zatímco jsme tady i my – vezměte si, jaký prospěch máme z toho, že se můžeme těšit všem výhodám nesmrtelnosti (třebaže jen dosti rychlé a pomíjivé) a přitom se nechat doma (na zemi) oslavovat díky našemu přijetí do Empyrea.

Problém je v tom, že v těchto případech dochází k záměně dvojího významu italského slova „riconoscimento“. Všichni se snažíme, aby byly „uznány“ naše zásluhy, naše oběti nebo jakákoli naše další krásná vlastnost; ale když nás někdo po našem vystoupení na obrazovce uvidí v baru a řekne nám „včera jsem vás viděl v televizi“, jednoduše „nás rozezná“ neboli rozezná naši tvář – což je podstatně jiná věc.

(2010)

Proč jen Panna Maria?

V rámci večerů, které organizuje deník La Repubblica v Boloni, jsem se minulý pátek v dialogu se Stefanem Bartezzaghim pozastavil nad otázkou pověsti, reputace. Kdysi bývala pověst jen dobrá či špatná, a když člověk riskoval, že bude mít špatnou pověst (protože udělal úpadek nebo protože se o něm říkalo, že je paroháč), mohl ji očistit sebevraždou nebo krevní mstou. Přirozeně všichni usilovali o to, aby jejich pověst byla dobrá.

Jenže pojem pověsti už před nějakou dobou ustoupil pojmu proslulosti. Důležité je, aby vás druzí „rozeznávali a uznávali“, nikoli však ve smyslu úcty nebo ocenění, ale v tom banálnějším smyslu, tj. aby, když vás uvidí na ulici, řekli „podívej, je to opravdu on“. Dominantní hodnotou se stalo zviditelnění a nejjistější způsob, jak se zviditelnit, je objevit se v televizi. Přitom nemusíte být nutně Rita Leviová-Montalciniová nebo Mario Monti, stačí, když se v nějakém srdcervoucím pořadu svěříte, že vás podvedl manžel či manželka.

Prvním hrdinou zviditelnění byl hlupák, který si stoupl za někoho, kdo právě dával interview, a mával do kamery na pozdrav. Díky tomu ho lidé nazítří večer poznali v baru („víš, že jsem tě viděl v televizi?“), ale efekt těchto výstupů jistě nepřežil následující ráno. Proto se postupně ujal nápad, že pro trvalejší a působivější zviditelnění je třeba dělat věci, které by dotyčnému jednoho dne vynesly špatnou pověst. Ne že by neexistovaly snahy vybudovat si dobrou pověst, ale to je dosti namáhavé, člověk by musel vykonat nějaký hrdinský skutek, vyhrát ne-li Nobelovu cenu, pak alespoň Cenu Strega nebo strávit život péčí o malomocné, a to nejsou věci, které by zvládla každá nula. Předmětem pokud možno chorobného zájmu se mnohem snadněji stanete, když se za peníze vyspíte s někým slavným nebo když budete obviněni ze zpronevěry. Nedělám si legraci, stačí se podívat, jak pyšně se tváří kdejaký lokální vyděrač nebo hajzlík, když se objeví v televizních zprávách, ideálně v den svého zadržení: ty minuty všeobecné známosti stojí za pobyt ve vězení nebo v lepším případě za promlčení viny, a právě proto se obviněný usmívá. Od dob, kdy měl někdo zničený život proto, že ho odvedli v želízkách, už uplynuly desítky let.

Zkrátka a dobře platí následující princip: „Když se může zjevit Panna Maria, proč ne já?“ A skutečnost, že dotyčný není žádná panna, se prostě přejde.

O těchto věcech se mluvilo minulý pátek patnáctého, a hned nazítří vyšel v deníku La Repubblica dlouhý článek Roberta Esposita (Ztracený stud), v němž se autor zamýšlel i nad knihami Gabrielly Turnaturiové (Stud. Metamorfóza jedné emoce, Feltrinelli 2012) a Marca Belpolitiho (Beze studu, Guanda 2010). Téma ztráty studu je zkrátka přítomno v nejrůznějších úvahách o současných zvyklostech.

Nuže, pochází tato zuřivá snaha o zviditelnění (a proslulost za každou cenu, i kdyby to mělo být někdejší znamení hanby) ze ztráty studu, nebo ztrácíme pocit studu, protože dominantní hodnotou je zviditelnit se, třeba za cenu ponížení? Přikláním se k druhé možnosti. Hodnota být viděn, být námětem hovoru převládá natolik, že je člověk ochoten vzdát se toho, čemu se kdysi říkalo stud (nebo žárlivé střežení vlastního soukromí). Esposito poznamenal, že znakem chybějícího studu je i hlasité telefonování ve vlaku, během něhož dotyčný všem ostatním sděluje své soukromé záležitosti, které se dříve jen šeptaly do ouška. Nejde o to, že by si neuvědomoval, že ho ostatní slyší (to by byl jen nevychovaný), ale o to, že nevědomky chce, aby ho všichni slyšeli, třebaže jsou jeho soukromé záležitosti bezvýznamné – bohužel však všichni nemohou mít tak pozoruhodný soukromý život jako Hamlet nebo Anna Kareninová, tudíž stačí dát se poznat jako call girl nebo liknavý dlužník.

Právě čtu, že jakési náboženské hnutí požaduje návrat k veřejné zpovědi. No jistě, svěřovat vlastní ostudu pouze uchu zpovědníka je přece nuda!

(2012)

Tweetuji, tedy jsem

Nejsem na Twitteru ani na Facebooku. Povoluje mi to ústava. Na Twitteru ale zjevně existuje moje falešná adresa a zdá se, že podobnou má i Casaleggio. Jednou jsem potkal jednu paní, která mi s očima plnýma vděčnosti sdělila, že mě sleduje na Twitteru a občas na mé tweety reaguje, což je pro ni vždy velký intelektuální přínos. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jde o mé falešné já, ale dívala se na mě, jako kdybych jí tvrdil, že já nejsem já. Jsem-li na Twitteru, existuji. Twitto ergo sum.

Nesnažil jsem se tu paní dál přesvědčovat, protože ať už si o mně myslela cokoli (a její spokojenost pramenila z toho, že jí falešný Eco říkal věci, s nimiž souhlasila), nezměnilo by to nic na dějinách Itálie a ani na dějinách světa – a neovlivnilo by to ani můj vlastní osud. Kdysi jsem poštou pravidelně dostával obrovské balíky dokumentů od jiné paní, která tvrdila, že je posílá i prezidentovi republiky a dalším význačným osobnostem na protest proti někomu, kdo ji pronásleduje. Mně je posílala k nahlédnutí, jelikož ji podle jejího tvrzení každý týden v těchto Poznámkách obhajuji. Takže i kdybych napsal cokoli, vyložila by si to jako odkaz na svůj osobní problém. Nikdy jsem se jí to nesnažil vyvrátit, protože by to bylo zbytečné, a její vyloženě osobní paranoia by nic nezměnila na situaci na Středním východě. Později samozřejmě, jelikož jsem jí nikdy neodpověděl, zaměřila svou pozornost na někoho jiného a netuším, koho otravuje právě teď.

Bezvýznamnost názorů vyjádřených na Twitteru spočívá v tom, že všichni mluví, a mezi těmi všemi jsou lidé věřící na zjevení Panny Marie v Medžugorje, lidé, kteří si nechávají číst z ruky, ti, co věří, že katastrofu 11. září zosnovali Židé, nebo ti, kteří věří Danu Brownovi. Vždycky mě fascinovaly zprávy z Twitteru, které běží dole na obrazovce v Teleseho a Porrově pořadu. Dočtete se v nich o všem možném a ještě víc, každá z nich tvrdí opak a všechny dohromady nevyjadřují to, co si myslí veřejnost, nýbrž pouze názory několika ze řetězu utržených myslitelů.

Twitter je jako typický bar někde na vsi nebo na předměstí. Ke slovu se hlásí místní prosťáček, vlastník drobných pozemků a nemovitostí, který je přesvědčen, že má v patách berňák, obvodní lékař, který zahořkl, protože mu nebyla svěřena katedra srovnávací anatomie na velké univerzitě, náhodný chodec, který v sobě má už několik panáků, řidič kamionu, který vypráví o báječných pouličních holkách na silničním obchvatu, a (občas) i někdo, kdo mluví víceméně smysluplně. Veškeré dění se však omezuje na toto místo, klábosení v baru ještě nikdy neovlivnilo mezinárodní dění a obával se ho jen fašismus, který v baru zakazoval hovory o vysoké politice. Mínění většiny lidí je však obecně jen ten statistický údaj, vycházející najevo ve chvíli, kdy jde každý po vlastní úvaze k volbám: tam hlasuje pro názory, které vyjádřil někdo jiný, a na to, o čem se mluvilo v baru, přitom zapomene.

Éter internetu je prosycen bezvýznamnými názory, mimo jiné proto, že pokud se dají ponaučení vyjádřit v méně než sto čtyřiceti znacích (například „miluj bližního svého jako sebe sama“), pak jich na Bohatství národů Adama Smithe potřebujeme víc a na vysvětlení významu rovnice E = mc² možná ještě víc.

Proč jsou tedy na Twitteru aktivní i tak významní lidé jako Letta49? Tomu by přece stačilo svěřit touž myšlenku agentuře ANSA a citovaly by ji všechny noviny i televizní zprávy, takže by se dostala k většině obyvatelstva, která není připojená na internet. A proč papež nechává sepisovat nějakého seminaristu, který je ve Vatikánu zaměstnán jako brigádník, stručná resumé toho, co už řekl urbi et orbi před miliony a miliony televizních diváků? Mám-li být upřímný, vlastně nevím, asi je někdo přesvědčil, že uživatele webu si lze získat čímkoli. Dobrá, to platí možná pro Lettu a Bergoglia50, ale proč používají Twitter i pánové Rossi, Pautasso, Brambilla, Cesaroni a Esposito51?

Možná proto, aby se cítili jako Letta a papež.

(2013)

Ztráta soukromí

Jedním z problémů naší doby, kterým (soudě podle tisku) jsou posedlí tak trochu všichni, je problém takzvané „privacy“ – kdybych chtěl být za velkého snoba, přeložil bych toto slovo do hovorové italštiny jako soukromí. Velmi, ale velmi zjednodušeně řečeno to znamená, že každý má právo starat se o své záležitosti, aniž by o tom věděli všichni, zejména agentury napojené na mocenská centra. A existují instituce, které jsou zaměřeny na garanci soukromí pro všechny (ale pozor, musí se označovat jako „privacy“, jinak by je nikdo nebral vážně). Proto se obáváme, že skrze naše kreditní karty by se někdo mohl dozvědět, co jsme nakoupili, v jakém hotelu jsme se ubytovali a kde jsme povečeřeli. Nemluvě o telefonických odposleších, pokud nejde o nezbytné opatření za účelem dopadení kriminálních živlů; nedávno dokonce Vodafone vydal varování před možností, že více či méně tajní agenti ze všech zemí zjišťují, komu voláme a co přitom říkáme.

Zdá se tedy, že soukromí je statek, který si všichni chtějí uhájit za každou cenu, abychom nežili ve světě Velkého bratra (toho skutečného, kterého vymyslel Orwell), v němž dokáže všudypřítomné oko kontrolovat vše, co děláme, nebo dokonce vše, co si myslíme.

Nabízí se však následující otázka: opravdu lidem tolik záleží na soukromí? Postrachem soukromí bývaly dříve klepy: důvodem obav z klepů byl možný útok na naši pověst a veřejné praní špinavého prádla, které mělo zákonitě probíhat v rodinném kruhu. Jenže snad kvůli takzvané tekuté společnosti, kde každý trpí krizí identity i hodnot a neví, kde by měl hledat orientační body, na jejichž základě by se vymezil, je jedinou cestou ke společenskému uznání „ukázat se“ za každou cenu.

A tak si paní, která se prodává (a kdysi se tuto svou činnost snažila před příbuznými a sousedy držet v tajnosti), dnes raději nechá říkat „call girl“, s radostí přijímá svou veřejnou roli, a dokonce se s ní nebojí jít ani do televize. Manželé, kteří své názorové spory kdysi žárlivě udržovali pod pokličkou, dnes vystupují v bulvárních pořadech, v nichž za potlesku obecenstva ztvárňují buď roli podvádějícího, anebo podvedeného. Soused ve vlaku vykládá nahlas do telefonu, co si myslí o své švagrové nebo co má udělat jeho daňový poradce. Vyšetřovaní všeho druhu, místo aby se stáhli na venkov, dokud se skandál neuklidní, se ukazují o to častěji a s úsměvem na rtech, protože lepší všeobecně známý zloděj než poctivec, kterého nikdo nezná.

Zygmunt Bauman v nedávném článku pro deník La Repubblica poukázal na skutečnost, že sociální sítě (obzvlášť Facebook), které představují nástroj sledování myšlenek a emocí, jsou využívány různými mocnostmi jako kontrolní funkce, ale za nadšeného přispění zúčastněných. Bauman hovoří o „zpovědní společnosti, která veřejné předvádění sebe sama povýšila na nejvýznamnější a nejdostupnější a kromě toho také pravděpodobně nejúčinnější důkaz společenské existence“. Jinými slovy, poprvé v dějinách lidstva spolupracují špehovaní se špehy, aby jim usnadnili práci, a ještě z této kapitulace čerpají pocit zadostiučinění, protože někdo je vidí, zatímco existují, a nezáleží na tom, zda občas vedou existenci zločinců nebo hlupáků.

Nicméně je pravda, že pokud bude jednou někdo schopen dozvědět se o každém všechno – ztotožňujeme-li každého s celkovým počtem obyvatel naší planety –, může přebytek informací vyústit jen ve zmatek, hluk a ticho. Takové situace by se však měli obávat hlavně špioni. Pro špehované je totiž ideální, když o nich a jejich nejintimnějších tajemstvích vědí alespoň přátelé, sousedé a pokud možno i nepřátelé, protože je to jediný způsob, jak cítit, že žijí a jsou aktivní součástí společnosti.

(2014)

(Umberto Eco - OD HLOUPOSTI K ŠÍLENSTVÍ. Zprávy o tekuté společnosti.  Vybrané pasáže přeložila Helena Lergetporer. Praha: ARGO 2016. ISBN 978-80-257-1933-6)

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

PhDr. Pavel Žáček, Ph.D. byl položen dotaz

Věříte v mír?

Dobrý den, jak vidíte šance, že Rusko a Ukrajina se dohodnou na míru? Přijde mi, že se konflit neustále eskaluje a o mírových jednání už neslyšíme ani je nikdo neinicuje. Ano, jednat a věřit v dohodu s diktátorem asi lze jen obtížně, ale pokud k tomu nedojede, tak jak jinak tomůže skončit, než že Pu...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Petr Hampl: Padesátníci přicházejí

20:33 Petr Hampl: Padesátníci přicházejí

Denní glosy Petra Hampla.