Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 248. díl. Jak poznat lhaní

2.7.2022 10:20 dop. | Komentář

Před týdnem v minulém díle jsme slíbili, že dnes budeme pokračovat v ukázkách z díla významného českého psychologa Zbyňka Vybírala. Slib tedy plníme a přinášíme pár ukázek z knihy Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Kromě mnoha jiných, stále aktuálních postřehů patří zde citovaná kapitola Jak poznat lhaní k velmi užitečným návodům, jak ovládnout tuto disciplinu, což je v kontextu dnešní české politické a mediální komunikace téměř nezbytnou podmínkou občanské gramotnosti.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 248. díl. Jak poznat lhaní
Foto: Hans Štembera
Popisek: Mediální analytik Petr Žantovský

Jak poznat lhaní: detekce neverbálního klamání z gest a mimiky

V antropologickém slovníku lidských gest Řeč těla uvádí Desmond Morris (1999) do souvislosti s klamáním jednoznačně několik gest. Gesto tu napomáhá aktérovi oklamat příjemce. Pomáhá mu vnitřně lépe zvládnout náročnou situaci, v níž podvádí, a na druhou stranu - pro cvičeného pozorovatele - se stává signálem "vyzrazujícím". Povahou takového gesta (němého slova) je jednak "vyslovení", jednak "prořeknutí se". Podle Morrise mají přímou (samozřejmě vždy jen potenciální) souvislost s klamáním a lhaním např. gesta sáhnutí si na nos nebo mnutí si oka.

Jiným gestem, jež nazývá poklep ukazováčkem na nos ze strany, signalizujeme příjemci - v anglofonní a italofonní oblasti: "Ty a já máme společné tajemství a musíme dát pozor, abychom se neprozradili." Gestem, při němž si špičkou ukazováčku sáhneme pod dolní víčko a stáhneme je dolů, dáváme příjemci najevo, že se nenecháme napálit nebo obelhat, jako bychom říkali: "Nemysli si, že jsem tě neprokoukl."

Prozrazující gesta podle Morrise:

Sáhnutí si na nos

"Aktér si při řeči sáhne na nos. Přesná podoba tohoto doteku bývá v různých případech odlišná. Někdy si nos tiskneme hřbetem ruky nebo si jej třeme špičkou prstu. Jindy po něm hřbetem prstu přejíždíme tam a zpátky nebo se za něj chytneme. Tímto úkonem dáváme při řeči bezděčně najevo, že vůči adresátovi nejsme upřímní - aniž jsme si toho vědomi, poskytujeme mu tím cennou informaci o svých vnitřních pocitech ... možná... nechtěně zvedáme ruku k ústům, abychom si je zakryli (tj. abychom zakryli lež, která se z nich ozývá), a od úst pak ruka pokračuje v pohybu až k nosu. Přemístění ruky od úst k nosu může být způsobeno podvědomým pocitem, že zakryjeme-li si při lži ústa, bude to působit příliš nápadně, ba dětinsky. Takže si místo toho sáhneme na nos, jako by nás na něm něco svědilo, čímž původně zamýšlený zastírací manévr zastřeme manévrem ještě lepším... Obecně platí, že je toto gesto vždycky projevem vnitřního rozrušení, a to i tehdy, působíme-li navenek klidným dojmem. Naše nitro překypuje emocemi a my se rozhodujeme, zda budeme lhát, nebo zda přece jen řekneme pravdu. Tím, že si v tu chvíli sáhneme na nos, dáváme najevo zmatek, který v nás určitá situace nebo otázka. vyvolala." (Morris, 1999, s. 88-89)

Oko jemně mnuté

.Mneme si ukazováčkem oko nebo jeho blízké okolí. Toto gesto slouží jako záminka k tomu, abychom mohli zavřít nebo odvrátit oči ve chvíli, kdy se děje něco nekalého. Chceme se vyhnout vizuálnímu kontaktu s okolním prostředím a mnuti oka nám to diskrétně umožňuje ... tohoto úkonu se dopouštíme, aniž o tom víme. Bezděčně tak prozrazujeme své vnitřní pocity, ať už jsme lháři my, nebo někdo jiný. V obou případech nám jde o to, abychom se nemuseli ostatním dívat do očí." (Morris, 1999, s. 97). Obě gesta jsou běžně rozšířená po celém světě.

Bond a Atoum (2000) zkritizovali monokulturní povahu většiny výzkumů v této oblasti a zaranžovali několik výzkumů transkulturních schopností odhalit lháře. Studie, jíž se zúčastnilo 120 amerických a 60 jordánských studentů, ukázala, že máme vyšší šanci rozpoznat klamání u příslušníků vlastní kultury (šlo o spolužáky, které studenti dobře znali) než u toho, kdo patří k nám neznámé kultuře. Bez šancí ovšem nejsme. Autoři zjistili, že nám při detekci pomohou častěji hlasová (zvuková) kritéria než kritéria vizuální - a to i když nerozumíme tomu, co lhář říká. Autoři dále zjistili, že je poměrně snadné - v očích příslušníků cizí kultury - vypadat jako čestný a poctivý.

Jak detekovat lži zkušených lhářů?

Proč jsou v dnešní době často lháři úspěšnější ve svém oklamávání druhých než profesionálové, kteří mají jejich lži rozpoznat? Jak si vysvětlit, že ani policejní vyšetřovatelé v řadě experimentů nedosáhli lepších výsledků v detekování lží než skupina studentů? Psycholog Aldert Vrij, který se řadu let zabývá lhaním a speciálně možnostmi jak nachytat lháře, zformuloval pětici pravidel, která by mohla mírně zlepšit naše šance tváří v tvář lhářům.

Říká, že se nemáme přeceňovat. Naše sebevědomí a namyšlenost, že poznáme toho, kdo nám lže, sníží naši schopnost postřehnout detaily a soustředit se. Ani bychom se neměli spoléhat na řeč těla. Takzvaný Pinokiův efekt (tj. přesvědčení, že lhář se vyzradí sám a nám jen stačí, že ho budeme bedlivě sledovat) dnes už neplatí. Klasická vyzrazení jako zakrytí si úst dlaní nebo třes rukou jsou už dnes nepravděpodobná. V dnešní době už nestačí číhat na hrubé, vyzrazující pohyby. Tímto způsobem se zkušený lhář neprozradí. "Pinokiův efekt" patří minulosti.

Můžeme být úspěšnější, když dostaneme druhou osobu pod časový tlak. Vrij je přesvědčen, že vymyslet věrohodnou vylhanou historku dá práci a že vůbec není snadné lhát rychle a bez rozmýšlení. Zkušený lhář se o to přesto bude snažit. Povede ho to nicméně k tomu, jak Vrij zdůrazňuje, že se bude "celým tělem" snažit působit normálně. Vymyslet věrohodné lhaní stojí energii, a tak se většinou lhář přestane hýbat, snaží se vypadat nezúčastněně, klidně, sezení začne působit strnule nebo až ležérně. Pokles gestikulace a přirozených pohybů těla je, podle Vrije, rozhodně spolehlivější neverbální indikátor než dlaň zakrývající ústa.

Větší šanci má pozorovatel než tazatel (vyšetřovatel). Protože i formulování otázek, jimiž bychom druhou osobu nachytali (nebo se naopak přesvědčili o tom, že nám říká pravdu), stojí energii, doporučuje se mít u křížového výslechu pozorovatele. Bývají úspěšnější v odhalení lhářů než sami tazatelé (vyšetřovatelé).

Můžeme být úspěšnější, když druhou osobu přesvědčíme, že „jde o hodně". Čím vyšší jsou sázka, riziko, nebezpečí a čím vyšší je motivace lháře, aby byl úspěšný, tím vyšší je také šance (platí opět pro pozorovatele), že si na jeho chování něčeho všimneme (viz podkap. Experiment se lhaním po zhlédnutém filmu; též Vrij, 2001).

Někteří autoři činí rozdíl mezi celkově "naivním" neverbálním projevem, kterým doprovázely např. zdravotní sestry své lhaní pacientům - při sdělování tzv. milosrdné lži, a mezi "otrlým" neverbálním projevem zkušených podvodníků.

Jako znaky naivního neverbálního lhaní uvádí Křivohlavý (1995):

-natáčení se k adresátovi bokem;

-vyhýbání se zrakovému kontaktu;

-narušená (neobvyklá) koordinace obou rukou - ruce se najednou něčím zabývají.

Za znaky "otrlého" neverbálního "krytí" lži je oproti tomu možné považovat:

-postavení se k adresátovi čelem;

-vytrvalý pohled do očí (až 100 % času rozhovoru);

-souhra rukou koordinovaná, nenápadná.

Usvědčující tvář

Přes všechna zpochybnění, která jsme právě uvedli, lze říci, že pozorný partner v komunikaci může hodně vyčíst z toho, jak se tváříme. (Zejména tehdy, když se nehlídáme.) Odečíst může to, na co myslíme, co hodláme udělat, co plánujeme pro bezprostředně následující chvIe, jak "v duchu" komentujeme to, co on nám sděluje. Vyčíst se dokonce dá, zda jsme si na něco právě vzpomněli - někdy dokonce i to, na co jsme si vzpomněli a zda si vzpomínáme, event. zda jsme si vzpomněli na něco radostného, nebo smutného. Tvář u řady lidí stále zůstává zrcadlem jejich vnitřních emočních stavů: smutku, štěstí, zklamání či rozčarování, strachu, znechucení, vzteku, překvapení, zájmu a zvědavosti, studu a hanby, nesmělosti a nejistoty, lásky či chuti pomstít se. Tvář vyjadřuje také určitá komplexní sdělení metaforické povahy: "Nevím", "Vůbec si nejsem jist", “Nudím se", "Rád tě vidím".

Tvář dokáže signalizovat nátlak na druhého: Pouze tím, jak se člověk zatváří, vyšle jasnou zprávu - udělej to a to nebo řekni tamto, na čem jsme se před chvílí domluvili. Tvář umí pobízet i přibrzdit jednání druhého člověka. Je sice němá, ale "mluví" velmi hlasitě a často jednoznačně. Ve výrazech naší tváře mohou být také vepsány silné prožitky za dlouhé předchozí období.

Lhaní lze z mimiky odpozorovat proto, že výrazy zvláště některých emocí bývají automatické a bezděké. Jak ovšem upozorňuje Ekman (1997b), zkušený lhář dovede "tvarovat" mimické výrazy velmi podobné těm, jež jsou za normálních okolností mimovědomé a jež se vymykají našemu ovládání. Věrohodné lhaní je právě proto věrohodné, že se při něm lhář dokáže velmi přesvědčivě tvářit. Totéž platí o dobrých hercích, o mimech, dokonce i o některých politicích nebo televizních moderátorech - kteří mají k hercům blízko.

Většina lidí se ovšem na ovládání svých mimických svalů a jiných neverbálních výrazů těla nijak speciálně nepřipravuje. Ekman a Friesen v sedmdesátých letech 20. století vyvinuli tzv. Facial Action Coding System (FACS; čili Kódovací systém obličejových aktivit), vyhodnocující metodu, která si všímá detailních a velmi drobných hnutí (pohybů) a tvarů mimických svalů. Nejvýraznější rozlily byly popsány mezi tzv. falešným (strojeným, zdvořilostním, z hlediska lhaní něco zamaskovávajícím) úsměvem a úsměvem radostným ve stavech štěstí.

Experimenty Paula Ekmana

Z několika experimentů, ve kterých Ekman se spolupracovníky - většinou v devadesátých letech 20. století - zkoumali úspěšnost školených jedinců odhalit lháře, vyplynula i cenná vedlejší zjištění. Například tzv. Othellova chyba: Osoba, které hodně záleží na tom, aby nedůvěřivé okolí přesvědčila o tom, že ona se opravdu ničeho nedopustila (a také se ničeho nedopustila), může působit nevěrohodně a "podivně". Je to způsobeno tím, že se bojí, aby jí okolí uvěřilo - sama se ocitá ve stresu, v úzkosti, může se jí třást hlas... Jinak řečeno: Vykazuje takové projevy, že by neobstála na detektoru lži. Ukazuje se, že pod vlivem hrozící sankce je nejenom obtížné věrohodně ("bez mrknutí oka") lhát, ale je obtížné i přesvědčit o pravdě. A možná je to obtížnější než podvádět. Součástí tzv. Othellovy chyby při posuzování pravdomluvnosti je dále předsudek (tzv. filtr vnímání) v mysli toho - nedůvěřivého -, kdo pravdomluvného poslouchá, ale kdo je již předem přesvědčen - mylně - o tom, že mu druhý lže.

Z experimentu, popsaného v roce 1997, Ekman a Frank přesto vyvodili, že trénovaným pozorovatelům a posluchačům pomohlo všímat si, jestli osoby, které na ně mluvily, měly nebo neměly strach, a také zda z jejich obličeje (tónu apod.) byly poznat drobné signály znechucení (vyskytují se u lhářů). Ovšem i z nejoptimističtějších výsledků opakovaně plyne, že i ti nejzkušenější znalci lidského chování se v 15-30 % případů zmýlí. Zkušení a naprosto otrlí lháři je obelžou (srov. Frank a Ekman, 1997). Je třeba mít na paměti: Nebezpečí, že označíme za lháře někoho, kdo mluví pravdu, je příliš velké.

Experiment se lhaním po zhlédnutém filmu. Pokus podrobně popsali P. Ekman a M. O'Sullivan (1991):

Jednatřiceti mladým zdravotním sestrám (studentkám zdravotní školy) byl promítnut film. Část dívek zhlédla film, který navozoval pohodu a byl celkově uklidňující. Druhá skupina zhlédla film, který byl, dalo by se říci, hrůzný. Dokument byl plný krve, byly zde scény amputací a záběry uhořelých obětí. Vedoucí experimentu motivoval všechny dívky, aby přesvědčily druhého člověka v rozhovoru o tom, že film byl příjemný. Každé bylo řečeno, že úspěšné přesvědčení druhého člověka o tom, že právě viděly velmi hezký film, souvisí s jejich předpokladem a talentem vykonávat povolání zdravotní sestry. Dokonce bylo sestrám řečeno, že na úspěchu v interview závisí jejich kariéra. Tyto podmínky navozené před výpovědí (zejména předpověď, že na úspěchu bude záviset kariéra) stimulovaly lži s vysokou motivací. Autoři již z dřívějška věděli, že za těchto okolností lze lhaní osoby odhalit s větší pravděpodobností, protože lhář, vysoce motivovaný ke lhaní, zpravidla mírně pozmění své neverbální chování oproti autentickým projevům.

Výpovědi dívek byly natáčeny na černobílý videozáznam. Vypovídající dívky se dívaly do kamery a v záběru byla vidět celá jejich postava (pro případné celkové posouzení „řeči těla"). Získané promluvy byly podrobně analyzovány a bylo vybráno deset - z nich pět pravdivých a k nim pět záznamů, na nichž zdravotní sestra (studentka) neříkala pravdu. Autoři experimentu vybrali ty záznamy, u nichž se přesvědčili o tom, že podrobným studiem mimických výrazů v obličeji (podle metodiky FACS) a zároveň poslechem hlasu lze dokázat, že se výraz pravdomluvné osoby liší od výrazů osoby, která lže.

Vlastní experiment měl ovšem teprve začít. Vše bylo připraveno k tomu, aby se ověřilo, zda budou někteří profesionálové úspěšní v tom, že poznají, která dívka lhala a která nikoli. Testován byl rozsáhlý vzorek lidí - 509 osob. Většinou šlo o jedince, kteří přicházejí s detekováním lží do kontaktu v rámci svého povolání: experimentu se zúčastnili tajní agenti zpravodajských služeb USA, profesionálové používající k výslechům detektory lži, soudci, policejní vyšetřovatelé, psychiatři a rovněž univerzitní studenti, speciálně se zajímající o tuto problematiku, navštěvující výběrový kurz zaměřený na rozpoznávání emocí a lhaní.

Každý hodnotitel zhlédl všech deset jednominutových záznamů s výpovědí dívky. Předem se dozvěděl, že polovina dívek říkala na kameru pravdu a polovina lhala. Po skončení minutového pozorování a poslechu výpovědi měl každý 30 sekund na to, aby se rozhodl a zakroužkoval buď "lže", nebo "mluví pravdu". Vzhledem k tomu, že náhodná šance uhodnout pravdu byla 50% a že autoři věděli z předchozích obdobných experimentů, že posuzovatelé bývají jen výjimečně úspěšní ve více než 60 %, byli hodnotitelé po skončení posuzování roztříděni do tří skupin:

  • do skupiny neúspěšných (tito pozorovatelé posoudili správně 0-3 dívky);
  • do skupiny průměrně úspěšných (4-6 dívek);
  • a do skupiny úspěšných (7 a více správně posouzených videozáznamů).

Z hlediska různých profesí posuzovatelů i z hlediska dalších kritérií se nakonec ukázalo jako užitečné povšimnout si ještě podskupiny těch, kteří skórovali s vynikajícím výsledkem (správně identifikovali lež či pravdomluvnost u 8-10 dívek). Autoři měli předem zformulovány dvě hlavní hypotézy:

1. Úspěšní hodnotitelé budou častěji uvádět, že si všímali neverbálních detailů a projevů (tato hypotéza je v rozporu s pozdějším Vrijovým pravidlem - viz pod kap. Jak detekovat lži skutečných lhářů).

2. Bude zjištěna pozitivní korelace mezi úspěšným detekováním oklamávání a úspěšností v rozpoznávání tzv. mikrovýrazů emocí (microexpressions - součást FACS).

Rozsáhlý vzorek hodnotitelů umožnil sledovat i možné souvislosti mezi věkem a úspěchem v detekování, mezi nabytými profesními zkušenostmi a úspěšností v odhalování lhářů; dovoloval porovnat jednotlivé profesní skupiny a pohlaví. Autoři také ověřovali již dříve jinými autory zkoumanou souvislost mezi sebevědomím hodnotící osoby (přesvědčení, že dokáže lhaní poznat) a mezi její skutečnou schopností.

Výsledky

Jako nejúspěšnější skupina profesionálů - a vlastně jediná významně úspěšná v tomto experimentu - se ukázala být skupina agentů tajných služeb. Pouze tajní agenti - hodnotitelé (konkrétně 53 % z nich) se dostali těsně do pásma "úspěšní". Všichni ostatní byli alespoň průměrně úspěšní a nikdo z nich "nespadl" do pásma neúspěšných. Téměř třetina tajných agentů (29 %) navíc dosáhla vynikajícího výsledku (tj. správně rozpoznali lži v 8 a více případech). Nikdo jiný tak úspěšný nebyl.

Z profesní skupiny, která byla druhá nejúspěšnější (psychiatři), jen 12 % skórovalo s vynikajícím výsledkem (8 a více správně). Pokud by neměli mezi posuzovateli videozáznamů tajné agenty, uzavírají autoři, museli by potvrdit předchozí skeptické nálezy jiných badatelů, které naznačují, že "školení" profesionálové se v odhalování a usvědčování lhářů ve skutečnosti nijak neliší od vzorku neškolených studentů.

Autoři nezjistili rozdíl mezi pohlavími. Nedá se tedy říci, že by muži nebo ženy byli úspěšnější v odhalování lží.

Autoři zjistili negativní korelaci s věkem: mladší osoby byly úspěšnější v odhalování klamání než osoby starší. U tajných agentů a profesionálů používajících detektory lži byly všechny osoby, které skórovaly s vynikajícím výsledkem, mladší 40 let. To vypovídá o negativní korelaci úspěšného detekování lhaní a let praxe!

Sebevědomí jedinců, kteří byli přesvědčeni, že budou v odhalování lží úspěšní, nekorelovalo se skutečnými výsledky. Sebevědomí samo tedy nemá na správné posuzování lhaní a pravdomluvnosti vliv.

U psychiatrů nebyla zjištěna souvislost mezi jejich orientací (psychodynamickou, nebo behaviorální) a úspěšným odhalováním lží. Nepotvrdil se rozdíl v míře úspěšného detekování u psychiatrů, kteří působí zároveň jako soudní znalci, a těch, kteří podobnou zkušenost nemají.

Zajímavé mohou být odpovědi na otázky, čeho si hodnotitelé videozáznamů všímali přednostně (měli vždy jen 1 minutu na pozorování). Z řečových "klíčů" uváděli: příliš pomalé odpovídání, vyhýbavá odpověď, mluvila zbytečně moc, protiřečila si. Z neverbálních klíčů: chvěl se jí hlas, uhýbání očima, falešný úsměv, celková řeč těla. Co se týče hypotézy č.1 , experiment ji podpořil - úspěšní hodnotitelé častěji uváděli neverbální "klíče", jimiž si vypomáhali, resp. uváděli neverbální plus verbální kritéria svého postupu. Jak vidno, k úspěchu to - většinou - nevede.

Podněty pro diskusi

Proč se tajní agenti tolik odlišili od všech ostatních? Ekman a O'Sullivan zjišťovali v rozhovorech po experimentu zkušenosti osob s odhalováním lží a s usvědčováním lhářů. Zjistili, že příslušníci zpravodajských služeb (tajní agenti) - nebo alespoň většina z nich mají zkušenost s ochranou významných vládních úředníků. Jejich úkolem je ochránit státníky před útokem. Tato úloha je vede k tomu, že se výrazně spoléhají na neverbální signály osob, které pozorují, a že aktivně vyhledávají podezřelé neverbální signály u osob v davu. Zjištěnou vyšší schopnost mladších agentů si autoři vysvětlili tím, že mají více aktuálních zkušeností "z terénu"; starší zpravodajci či vyšetřovatelé u policie se zabývají mnohem více administrativní prací, která je odvádí od situací "tváří v tvář" a vede k poklesu jejich schopnosti detekovat podvádění.

Soudci po pokusu objasňovali svůj neúspěch tím, že často sedí u soudních přelíčení tak, že nevidí do tváře vypovídající osobě. Také si často dělají poznámky a nesledují osobu, spíš poslouchají to, co říká. Vyšetřovatelé z kriminální policie jsou zase více zaměřeni na to, aby získali důkaz, než aby rozlišovali, kdo lže a kdo ne. Na rozdíl od tajných agentů se zabývají mnohem vyšším počtem těch, kdo skutečně lžou, což je vede k vyšší podezíravosti - a ve svém důsledku k neúspěšnému odhalování. Psychiatři uváděli, že pravda či lhaní samy vyplynou a že se nějak speciálně právě na tyto aspekty lidského chování nezaměřují.

Kritika by mohla směřovat k tomu, že v experimentu podobného typu jde spíš o posuzování věrohodnosti pozitivních emocí vyjadřovaných v obličeji než o lhaní v pravém slova smyslu. Přesto lze podobné chování lidí označit za oklamávání. Rovněž bychom měli mít na paměti (a autoři to sami v závěru zmiňují), že celý experiment byl zaměřen pouze na jeden typ lhaní - skrývání negativních emocí po zhlédnutí děsivého filmu a "nastrojení" pozitivních emocí. Takto získané výsledky můžeme zobecňovat jen nanejvýš obezřetně.

Proč tak často nepoznáme, že nám někdo lže

Podle Ekmana (1996) existuje nejméně šest vysvětlení toho, proč nás lháři tak snadno a tak často oklamou. Neboli - vzato z druhé strany - proč nebýváme úspěšní v rozpoznání lži a v usvědčení lhářů.

Evolucí jsme na to nebyli připraveni. (Nebyli jsme připraveni ani na to, abychom byli přesvědčivými lháři.) Lidé žili více "na očích" druhým lidem, podvádění nešlo mnohdy dost dobře skrýt a zamaskovat, důkazy bylo těžké skrýt či popřít. Z odhaleného lhaní plynuly v primitivních společenstvích fatální sankce. I když se podmínky života radikálně změnily, člověk má dnes rozsáhlé možnosti, jak a kdy lhát, a také společnost někdy povzbuzuje své členy spíš k tomu, aby lhali, než aby nelhali. Přesto zůstáváme evolučně nevybaveni potřebnou senzitivitou jak k věrohodnému předstírání, tak ke spolehlivému detekování klamu.

Nenaučili nás to ani rodiče. Rodiče neučí dětí rozpoznávat, kdo jim lže. Naopak: Ochrana intimního soukromí je vede k tomu, že dětem neříkají pravdu, že před nimi řadu pravd skrývají a oklamávají je. V tomto směru se nám v dětství (jako součást výchovy!) dostalo do vínku spíš to, že jsme - nad problémem lhaní a jeho rozpoznávání - často byli uvedeni v omyl a svedeni k nesprávným závěrům.

Jsme "nastaveni" spíš na důvěřování než na podezírání. Důvěřovat druhým činí život snazším. I kdyby se nám ve svých důsledcích vyplatilo být spíš obezřetní a podezírat, jednodušší pro nás je důvěřovat. I toto nás vede k tomu, že neumíme prohlédnout lži. Ekman v této souvislosti uvádí, že zneužívané děti, odebrané svým rodičům, byly schopny z chování druhých osob snadněji poznat, kdy je chce někdo oklamat. Nevyrostly totiž v atmosféře důvěry, ale v podmínkách, které je naučily mít se na pozoru před různými přísliby a návnadami.

Jsme neúspěšní v rozpoznávání lhaní proto, že často chceme být obelháni. Chceme se přidržet nepravdy, nechceme slyšet pravdu, nechceme vědět, znát, neptáme se... Dobrým příkladem je partnerské soužití. Někdy partner nechce vědět nic o tom, že je mu druhý nevěrný - když to neví, žije se mu lépe (anebo se v tom alespoň ubezpečuje). Takový stav je koluzivní: chceme-li být my podváděni, bude nás druhý podvádět. Jako by plnil naše přání...

Další vysvětlení opírá Ekman o Goffmanovy závěry z "dramaturgické" sociologie. Falešné zprávy, jež vysíláme svému okolí (v určité roli), jsou někdy důležitější a sociálně přiměřenější než říci pravdu. Dostalo se nám slušného vychování, umíme být zdvořilí - to vše nás rovněž vede k nepravdomluvnosti.

Poslední vysvětlení se týká těch, kdo se profesionálně zabývají detekováním lži (vyšetřovatelé, příslušníci tajných výzvědných služeb). Ani u nich, jak jsme viděli, se nevyskytuje vysoká rozlišovací schopnost. Vysvětlením může být to, že jsou přesyceni nepravdomluvností, že se příliš často setkávají s tím, že jim druzí neříkají pravdu. Kvůli extrémnímu výskytu lhaní oproti pravdě se jen těžko mohou naučit subtilně rozlišovat různé druhy lhaní.

V jednom Ekmanově experimentu policisté nedostali instrukci, že ve vzorku posuzovaných osob jim bude lhát jen asi 40-60 % osob. Když měli odhadovat, kdo jim lže, a kdo ne, měli tendenci podezírat každého ze lži. Ekman z toho vyvodil (a také v dalších experimentech potvrdil), že když alespoň přibližně víme, kolik lidí nám bude lhát, naše detekování se zpřesní.

Akehurst a Vrij (1999) uskutečnili tři dílčí experimenty, které prokázaly, že při policejním interview může podezřelé, divné chování přenést vyšetřující na vyšetřovanou osobu. Osoby vyšetřované klidnými vyšetřovateli byly (co do pohybů) ve větším kinetickém klidu. Naopak vyšetřovatel, který velmi živě produkoval řadu pohybů při vyšetřování, "rozpohyboval" i vyšetřovanou osobu, a to vedlo k tomu, že následně posuzovatelé vyhodnocovali její "divné" pohyby jako podezřelé. Pokus dokázal, že podezřelé chování můžeme "vytvořit", i resp. přenést na druhého. (Je to známý efekt zrcadlení v neverbálním chování, resp. "infikování" jedné osoby neverbálními projevy druhé osoby.) I tyto zákonitosti snižují úspěšnost spolehlivé detekce. Divák není nezúčastněným pozorovatelem toho, co pozoruje, naopak - někdy pozorované spoluvytváří svým způsobem pozorování, zapojením se do pozorování apod.

Úspěšnost našeho rozpoznávání v případě lhaní a pravdomluvnosti snižují rovněž naše předsudky. Řada předsudků je spojena s vyhodnocováním neverbálních atributů, např. oblečení nebo zdobných doplňků druhých lidí. Vrij (1997) popsal dva experimenty, v nichž zkoumal, zda má nějaký vliv barva oblečení u osoby, která je z něčeho podezírána, na to, jak je tato podezřelá osoba vnímána pozorovatelem. Podezřelí, kteří byli oblečeni v oděvu černé barvy, vzbuzovali v mysli pozorovatelů více představ o zlu, špatnosti a agresi, než podezřelí, jejichž oděv byl laděn do světlých barev.

Metavýzkum aneb na co přišly dosavadní výzkumy

Vrij, Edward a Bull (2001) vyhodnotili 39 výzkumů, které se uskutečnily do roku 2000. Když vyčíslili průměrnou úspěšnost všech, kdo se experimentů účastnili v pozici lidského "detektoru", dospěli k procentuální hodnotě 56,6 %. To je jen nepatrně více než zcela náhodná šance, že uhodneme, kdo nám lže a kdo nikoli (tedy šance 50 : 50). Podle Vrije a spoluautorů z toho plyne, že:

- Často nechceme znát pravdu.

- Neexistuje typické neverbální chování, které by nás prozrazovalo ve chvílích, kdy lžeme. Navzdory tomu většina lidí v existenci typických prozrazujících projevů stále věří.

- Postupy, které užíváme při pokusech odhalit lhaní, nejsou validní. Neboli: Dnes už nemají oporu v tom, jak to lháři reálně dělají.

- Pokud sami oklamáváme druhé, máme sklon myslet si, že to na nás přece musí být poznat - víme, že se nechováme "pravdivě"; často si při lhaní nejsme svých projevů vědomi.

Závěry, k nimž Vrijův tým dospěl jednak z metaanalýzy 39 výzkumů, jednak z výzkumu vlastního, se dají shrnout takto:

- Rozdíly zevšeobecněné na skupinu (na všechny osoby) mají spornou vypovídající hodnotu o tom, jak může lhát či mluvit pravdu jednotlivec.

- Naše odhady forem lhaní jsou často mylné. Lhář se nevrtí, víc se neusmívá, nezakoktává se, neuhýbá očima.

- Lidé mohou zlepšit svou schopnost rozpoznat lež, když získají adekvátnější náhled na to, jak sami klamou.

- Nejspolehlivější je poslouchat to, co nám druhý člověk říká. Lháře zradí spíš obsah než neverbální projevy.

(Zbyněk Vybíral: Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha: Portál 2008. ISBN 978-80-7367-429-8

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

Andrej Babiš byl položen dotaz

kampaň

Negativní i špinavá kmpaň tu byly vždy, ale nemáte dojem, že s vaším příchodem do politiky, vše vygradovalo?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petr Dufek: Průmyslu se v červnu opět dařilo

12:15 Petr Dufek: Průmyslu se v červnu opět dařilo

Průmyslu se i v červnu dařilo a jeho produkce meziměsíčně potřetí za sebou vzrostla, tentokrát o 0,5…