John Gray je profesorem moderního evropského myšlení na London School of Economics. Týdeník New Statesman, kam psal mimo jiné i studie, sebrané do knihy Kacířství, jej nazval velmi přesně „filosofem pesimismu“. Průvodní text k jeho předchozí knize Slamění psi, z níž jsme si v naší (ne)povinné “procházce literárními lesy” (jak se kdysi příhodně vyjádřil Umberto Eco) četli před nedávnem, píše, že Grayova kniha „neposkytuje žádné pozitivní alternativy, nesporně však je pobídkou k zamyšlení nad mechanicky přejímanými stereotypy, kterými tradice zahlcuje naši kulturu a vzdělanost.“ Filosof Gray nechápe dějiny jen jako záznam lidských činů, ale jako deskripci obecně a na lidské vůli nezávisle probíhajících procesů, které lidské činění deformuje a znehodnocuje. Zatímco v knize Slamění psi se zabývá nesnadným soužitím člověka a Země z obecných, filosofických pohledů a dochází k závěru, že – jednoduše řečeno – Země by byla oázou harmonie a přirozenosti, nebýt člověka, v knize Kacířství je konkrétnější: Prochází moderními dějinami postupných snah lidstva o sebezničení, ať už v souvislostech globální vesnice, kde se střetají zájmy ekologické a ekonomické, tak v konkrétní kritice soudobé geopolitiky světových mocností, například Ruska, Číny či Spojených států. Zastaví se samozřejmě i u pojmu médiokracie, jímž označujeme vytváření virtuální reality z mediálních představ, které mají snahu a často i sílu potlačit realitu skutečnou nebo vytvořit realitu novou.

Gray je v knize Kacířství většinou nečekaně vážný, jen tu a tam probleskne sarkastický, jedovatý bonmot, který obvykle jeho psaní dobře charakterizuje. Třeba tento: “Politika je dnes pouhou pobočkou zábavního průmyslu”

Grayova kniha Kacířství nese podtitul Eseje proti pokroku a jiným iluzím. Tento podtitul velmi dobře vystihuje smysl, cíl a způsob Grayova myšlení a psaní. Ve svých esejích se občas velice bojovně vyrovnává s iluzí moderní doby, že věda, technologie a další atributy, které zahrnujeme obecně pod pojem pokrok, jsou s to vést lidstvo nějakým pozitivním směrem, tedy jinam, než do záhuby. Jeho ústřední tezí, kolem níž se točí celá kniha, je tvrzení, že iluze pokroku je pouhým náboženstvím, mýtem, vírou, která nemá racionální podloží, zato ve svých důsledcích může být stejně nebezpečná, jako jiné fanaticky prosazované věrouky lidské historie.

Dvacáté století bylo věkem víry a zdá se, že dvacáté první jím bude rovněž  (pozn. kniha vyšla v originále r. 2004, pozn. Pž). Po většinu století, které právě skončilo, vládla světu bojovná a politická náboženství a každé z nich slibovalo ráj na zemi. Komunismus sliboval všeobecnou svobodu a blahobyt. Podařilo se mu jen připsat další kapitolu k dějinám lidské bídy. Po pádu berlínské zdi sliboval kult volného trhu přinést vše, co komunismus nedokázal. Neoliberální éra trvala jen o málo více než jedno desetiletí. Mezivládím po studené válce otřásly útoky na Washington a New York, a americký pokus exportovat demokratický kapitalismus do celého světa se setkává na vražedných polích Iráku s brutální odezvou.

Komunismus i neoliberalismus byla mesiášská hnutí, která používala jazyka rozumu a vědy, ale ve skutečnosti je řídila víra. Na první pohled úhlavní nepřátelé, lišily se tyto dvě víry vlastně jen v doktrinálním detailu - zda se konečného zdokonalení lidstva dosáhne univerzálním socialismem nebo globálním demokratickým kapitalismem. Stejně jako Marxův revoluční socialismus i globální volný trh slíbil konec dějin. Jak se dalo očekávat, historie pokračuje - s příměsí krve.