Do dějin vešly příklady mediálního slouhovství už z časů Napoleona Bonaparta. Každá čítanka dějin žurnalistiky obsahuje slavnou řadu titulků, jimiž dobová média referovala o Napoleonově postupu z Elby na Paříž. Na počátku stálo:„Tyran uprchl z vězení“. Jak se Napoleon blížil k hlavnímu městu, a tedy i k poklidným existencím novinářů, stal se z „tyrana“ postupně „maršál“ a „císař“, aby jej nakonec média vítala při triumfálním vstupu do Paříže oslavnou tirádou „Jeho veličenstvo se vrátilo!“

Není divu, že žurnalistika nemá příliš dobrou pověst. Ani dějiny, obrazně řečeno, nemají dobrou pověst. A žurnalistika zpravidla kopíruje to, co se kolem ní děje. Je obrazem skutečnosti, kterou v míře svého vlivu pomáhá nebo se pokouší aktivně přetvářet. A v tom je právě ten kámen úrazu. Teoretikové médií se víc než o co jiného přou o právo médií vstupovat do děje, ovlivňovat přítomnost, a tedy historii. Hledá se dělící čára, která by jasně vymezila, kam až sahá novinářská povinnost co možná úplně a nestranně informovat o tom, co se děje, a kde už média překračují tento referenční rámec a stávají se hráči na mocenské šachovnici.Odpověď na toto dilema nenajdeme snadno, a už vůbec ne hned. Předchází ji totiž ta hlavní otázka, jež se týká samotného smyslu, postavení a významu médií v moderním světě.

Jedním z autorů, kteří svůj odborný život zasvětili studiu mediální problematiky, je profesor skotské Stirlingovy univerzity Brian McNair. V posledních letech se věnuje věru aktuální mediálně-politické problematice. Vydal např. knihy Fake News: falsehood, fabrication and fantasy in journalism (2018), AnIntroduction To PoliticalCommunication (2017), Communication and PoliticalCrisis: media, politics and governance in a globalized public sphere (2016). Česky vyšla jeho klíčová kniha Sociologie žurnalistiky. Bez přehánění se domnívám, že jde o knihu, která do té doby v mnohém smyslu české odborné literatuře na mediální témata dlouho citelně chyběla.

Jak bylo řečeno, žurnalistika nepožívá mnoho obecného respektu. Jistá nedůvěra se logicky přenáší i na obor, který se jí zabývá, na mediální studia. Jako by média nebyla dostatečně důležitým či vážným předmětem odborného zájmu. Přitom opak je pravdou, jak říká ostatně i sám McNair:

Vždycky se mi zdálo, že jako sociolog si nemůžu vybrat lepší pole působnosti než mediální studia, neboť v současné kapitalistické společnosti snad neexistuje nic, co by život lidí ovlivňovalo významněji. Také z tohoto důvodu zaujímají dnes mediální studia ve společenských vědách totéž postavení, jaké v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století zaujímala sociologie. Díky své převratnosti a provokativnosti jsou předvojem intelektuálního bádání, jsou nezbytná pro pochopení funkce moderní společnosti. Žárlivé a často i dětinské výpady proti mediálním studiím, jež se ozývají z jiných částí akademické obce, a někdy i z médií samotných, jsou ozvěnou útoků, které svého času zakoušela i sociologie. Pro obor samotný je lepší být předmětem zášti nepřátel intelektuálního rozvoje, nežli být přehlížen kvůli bezvýznamnosti.