Ti z nás, kdo jsou aspoň 50+, si dobře mohou pamatovat systém, v němž, jak se tehdy říkávalo, „občané předstírají, že budují socialismus, a komunisté předstírají, že jim to věří.“ To byl však čas pozdní normalizace, bylo obecně víc legrace a zkracovalo se čekání na převrat. 

Ve srovnání s dneškem mi to, s prominutím, chvílemi přijde jako idylka. Tady pochodují zástupy mladých („Mladý je každý komunista“, zpívalo se v 50. letech), volí loutky tzv. liberální demokracie, o níž nikdo přesně neví, co to znamená, a tak se to používá jen jako prázdná floskule. Něco jako „proletářský internacionalismus“. Společnost je zfanatizována režimními médii typu Forum 24, rodiny jsou rozbíjeny podle politických afinit – mladí, kteří ještě netuší, oč vlastně bojují, versus staří, kteří už pamatují a o to víc se obávají, že přijde to, co už znají. Tedy Déjà vu.