Protože československé komunistické úřady odmítly nostrifikaci basilejského doktorátu, promoval O. A. Funda po řadě nesnází r. 1981 na Evangelické teologické fakultě v Praze a na základě disertační práce Učení o recapitulatio u církevního otce Eirenaia získal druhý doktorát teologie.
Protože svou orientací na směr nenáboženské, existenciální interpretace křesťanské víry (R. Bultmann, P. Tillich, G. Ebeling, H. Braun) nezapadal do tehdy určující linie české evangelické teologie, poplatné koncepci J. L. Hromádky, byla jeho habilitační práce Myšlení o víře a myšlení víry učiněna až r. 1990 na Husitské teologické fakultě University Karlovy předmětem habilitační rozpravy, na jejímž základě byl jmenován docentem. Na návrh Filosofické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně byl 5. června 2003 prezidentem republiky V. Klausem jmenován profesorem pro obor filosofie.
Filosoficky se orientuje na kritickém recionalismu K. R. Poppera a kritickém realismu a evoluční ontologii A. N. Whiteheada a N. Hartmanna.
Několik ukázek z jeho knižního eseje „Znavená Evropa umírá“ přinášíme pro jejich aktuálnost a jako důkaz autorovy jasnozřivé skepse, nepříliš časté u teologa. Podotkněme, že esej vyšel už v v roce 2000, dlouho před autorem s obavami předvídanou migrační krizí. Obdobně se v eseji zabývá rozkladným působením ekologismu jakožto aktivismu směřujícímu de facto proti ekologii samé atd. Knihu, ačkoli to není rozhodně útěšné čtení, lze jedině doporučit k pozorné četbě.
EVROPA BEZ BUDOUCNOSTI
SOUMRAK NAŠÍ CIVILIZACE
Mluvím-li o civilizaci, mám na mysli naši evropskou, a v jistém smyslu dá se říci euro-americkou, či euro-severoamerickou civilizaci, tedy útvar, který bývá někdy označován jako Západ. O krizi či zániku civilizace, či dokonce světa se mluvilo v dějinách již mnohokrát. Z jedné takové apokalyptické vize, očekávající skonání světa a příchod božího království se jako židovská sekta rodilo příští náboženství naší civilizace, křesťanství. A když se po nejedné nesnadné peripetii vyrovnalo s tím, že skonání věků nenastalo a přijalo, že jde vstříc dějinám, propukaly vždy znovu, někdy silněji, někdy méně silně vlny chiliastických vizí. Ať již myslíme na Eirenaia z Lyonu v konci 2. stol., nebo na mnohé blouznivce na přelomu prvního křesťanského tisíciletí, či na Joachima de Fiore ve dvanáctém století, či v Čechách na Milíče z Kroměříže v době vlády Karla IV., či na husitské radikální blouznivce ve století patnáctém, či na století sedmnácté, století třicetileté války, přímo posedlé proroctvími o konci světa, kterým podlehl i Komenský. Pokud byla evropská civilizace křesťanskou, měly tyto vize konce světa podobu náboženskou, později se tato náboženská podoba přestěhovala na okraj sekt, ohlašujících bitvu u Armageddon a vize konce dostala podobu sekularizovanou, podobu prognózy konce civilizace bez náboženského happyendu pro vyvolené. I to je téma ve 20. století již několikrát zazněvší. Vzpomeňme jen na ohlas prognóz o „konci Západu“. O krizi civilizace se od doby moderny mluví permanentně. Není to vlastně odehraná písnička?
Vím, že zde nemohu nabídnout přesvědčivě jednoznačné argumenty. Přec však v mrazivé tušivosti se odvažuji říci: Znavená Evropa umírá. Mluvit o smrti neznamená pesimismus či nihilismus. Jde toliko o střízlivě věcné konstatování, že vše, co vzniká, zaniká, a že to platí nejen o jednotlivcích, ale i o civilizacích. To, co zaniká, většinou uspišuje svůj zánik svými zaviněnými nemocemi. Nicméně stejně tak jako člověk, postižený ve vysokém věku jistými neduhy, nepřestane žít jen proto, že ví, že jde vstříc smrti, nechce být řeč o smrti evropské civilizace resignací.
Přec však několik argumentů, že jdeme vstříc zániku:
1. Civilizace zaniká tehdy, když ztratila vizi. Antika měla své vize, křesťanská Evropa měla své vize, osvícenství mělo své vize, sekulární humanismus měl své vize, průmyslová revoluce měla své vize. Má naše Evropa – usilující pod hrozbou převahy severoamerického a východoasijského ekonomického potenciálu o sjednocení – ještě nějakou vizi? Myslím, že ne. Pouhé stoupání konsumního ekonomického blahobytu, ignorujícího hranice růstu, nemůže být a snad ani nechce být vizí. Ovšem výrobní, tržní a přepravní mechanismy budou fungovat i bez vize. Civilizace může fungovat jako stroj bez cítění a bez myšlení. Je to však fungování k smrti. Žádná ze stávajících civilizací v dějinách takové fungování mechanismů bez vize nepřežila.
2. Civilizace zaniká, když ztratila jistý nepsaný konsensus. Konsensus o tom, co se ano a co se ne. Civilizace funguje, když tento konsensus, který nikdy nelze bezezbytku vtěsnat do deklarací, chart či právních norem, je většinou sdílen a nesen. Jakmile se tento konsensus hroutí, hroutí se v civilizaci komunikace a nastává rozklad. (Konsensus znamená, že když si dva domluví, že se sejdou zítra ve čtyři, či že jeden druhému dluh pozítří splatí, že tato komunikace funguje, že oba vycházejí z předpokladu, že to platí.) Ztráta konsensu je nutně ztrátou komunikace. Proto se domnívám, že již nás nemůže zachránit návrat k demokracii. Demokracie je politická forma fungující právě za předpokladu určitého platného a většinou respektovaného konsensu. Je to politická forma pro společnost slušných lidí. Tam, kde se rozpadl konsensus, stává se demokracie a pluralita politických stran anachronismem. Demokracie byl dobrý systém pro generaci našich rodičů, pokud ještě ve společnosti převažovala většina slušných lidí, respektující konsensus. Tento konsensus mohl procházet transformacemi a posuny, jakmile se však rozpadá, rozpadá se civilizace.
3. Civilizace zaniká, když náklady potřebné na její udržení v chodu překročí objem zisku její produkce. Když král poslal sdělení pomocí několika heroldů a jednou za čas se sešel zemský sněm čítající několik desítek šlechticů, nebylo to příliš nákladné.
4. Civilizace zaniká, když mechanismy sloužící k udržení jejího fungování v chodu dostoupily takové komplikovanosti, že nejsou opravitelné za provozu. Rolník, když jel na pole, a kolečko se mu polámalo, opravil ho na cestě; ještě ten traktorista to zvládl. Informační systémy jsou ohroženy svou vlastní vyspělostí. Proto nikdy nezanikly civilizace primitivní, ale civilizace komplikované.
5. Civilizace zaniká, když se unavila, když vyčerpala svůj rozlet a elán, když se v ní rozhostila rozkladná nálada, (ona „blbá nálada“), ovšem, víc než nálada, jakýsi skrytý, ale jako přízemní dým se plížící názor, že není proč a není oč usilovat. Když je civilizace prostoupena takovým stupněm rozkladu, že jakékoli pozitivní úsilí je předem odsouzeno k nezdaru, když se civilizace znavila svou přesyceností a je otupělá, unavená a znuděná dík své – dovolte mi to říci – přežranosti. Ona resignující nálada „nic nemá cenu“ se upevňuje o to rychleji, čím více poslední hloučky ochotné o něco usilovat dělají zkušenost, že jsou v tomto svém úsilí opuštěny i těmi, kteří byli pověřeni, aby nesli odpovědnost za chod věcí veřejných a obecných.
Je možné namítnout, že civilizace vznikaly a zanikaly, proč tedy brát tak tragicky soumrak naší civilizace. Odkazuji v této souvislosti k thesi Josefa Šmajse, že jestliže dosud zanikaly civilizace, byly to civilizace regionální. Obvykle při zániku jedné civilizace někde o kousek dál nastupovala civilizace jiná, která většinou do svého konceptu transformovala mnohé hodnoty civilizace zanikající. V důsledku globálnosti života na naší planetě tento vzorec přestává platit. K této Šmajsově thesi dodávám: A je tedy velmi pravděpodobné, že zánik naší civilizace bude mít za následek zánik tvora člověk na planetě Země. A dopovězme: V kosmu se při tom nic nezmění a ani jedno srdce nezachví se jak v jitru orosené květiny.
Sdílím s Josefem Šmajsem a Ladislavem Tondlem a Miloslavem Králem jejich analýzu krize civilizace. Jsem však zdrženlivý k jejich vposledu přec jen naději, že přestrukturováním kultury na kulturu biofilní, či proměnou vědy a technologie tak, aby samy sebe vyvedly ze svého sebezničení, se podaří zánik odvrátit.
Pokud jde o globalitu našeho světa, odkazuji k thesi Václava Bělohradského, že globálnost je dána atomovou bombou, která činí globální zánik života na planetě Země reálnou možností, dále mezemi růstu, které přivodila sice civilizace euroamerická, ale týkají se celé planety. Globalita je dána též médii, když nám někdo z našich blízkých každý večer vpustí do bytu nezvaného hosta a my jsme v selektivním sestřihu vrženi do mnoha hrůz na planetě Země. A posléze globalitu našeho vnímání podmiňuje skutečnost, že se člověk podíval na planetu Zemi z vesmíru, že ji spatřil v její globálnosti.
Vzhledem k této globalizaci našeho světa si již nemůžeme dovolit pěstovat filosofii jako dříve, kdy jsme mohli ve své malé filosofické, dobře oplocené zahrádce traktovat svá dílčí filosofická témata. Globalizace světa vystavuje filosofii novému a aktualizujícímu nároku, totiž otázce: Jaké odpovědi nabízí filosofie tváří v tvář této skutečnosti? Pokud se na tuto otázku pokouším naznačit hledání odpovědí či směřování k odpovědím, pak s vědomím vší provizornosti, nejistoty a bez euforie velkých koncepcí pro budoucnost, neboť mnohé nasvědčuje tomu, že nemáme před sebou budoucnost.
Ozývají se ovšem i hlasy, které snášejí argumenty proti katastrofickému scénáři. Příroda prý prošla různými katastrofami a vždy si nakonec nějak poradila, katastrofy jsou prý součástí jejího vývoje, který je prostě následným děním, plným přeryvů, nikoli vzestupným pokrokem ani konečnou katastrofou. Vůči tomuto přístupu lze poukázat nejen na sled negativních indicií, ale především na skutečnost, že v době globalizace nastává kvalitativně jiný scénář a platí jiné parametry.
Někteří přírodovědci, kteří se dívají do mikroskopu či dalekohledu pod takovým úhlem, že se jim v jejich obrazu tajemství života či kosmu otevírá prostor pro Boha, ať již podbudovaného argumentací principu neurčitosti, či kosmické inteligence, mají pak sklon dodat, podobně jako lidé náboženští bez přírodovědného vhledu, „že on Pán Bůh nenechá svět zahynout“. Jiní naopak, též z pozice náboženské, odkazují k tomu, že přece Bible mluví o konci světa, že konec přijde, ale to nebude to slovo poslední. S těmito a jim podobnými názory nevstupuji do polemiky, protože se pohybují v docela jiném referenčním rámci než jak rozumím souřadnicím filosofického diskursu.
JDEME VSTŘÍC ZÁNIKU
Filosofovat v zorném úhlu smrti není pesimismus, ale jasnozřivě střízlivý realismus. Vše, co vzniká, zaniká. Smrt – nikoli fikce věčného života – činí smysluplné směřování k cíli relevantní. Smrt jako řád jsoucna se netýká jen individuí, ale i živočišných druhů i civilizací. Většinou je uspíšena zaviněnými chorobami. K tomu, abychom zahynuli jak mravenci, když je posype DDT – my se ovšem posypeme sami – stačí, že budeme pokračovat ve způsobu dosavadního života a myšlení.
Odedávna byli myslitelé, kteří uvažovali o možnosti, že by lidský rod mohl zachránit tým aristokratů ducha, těch, kteří nazřeli, jak to má být, či těch, kteří mají odbornou znalost. Tyto iluzorní vize o filosofech či vědcích, kteří svět zachrání, produkovala nejen filosofická tradice platonská, ale i pozitivistická. Najdeme je nejen u Platona či Komenského, ale též u F. Bacona a A. Comta. Nás však nezachrání ani politici, ani vědci, ani slušní lidé. Odkazuji k thesi M. Machovce, že politikové demokratických systémů nás zachránit nemohou, protože v rámci rivality politických stran musí hlásat program stále většího spotřebního rozvoje, aby si udrželi zblblé voliče. Vědci nás také zachránit nemohou. Mají sice vědění, ale ne možnosti něco měnit. Navíc vědět neznamená samo sebou činit. A činit ještě neznamená úspěšně dosáhnout globálního efektu. A slušní lidé mají nejmenší šanci něco změnit. Jsou bezvýznamní a bezmocní a jsou v menšině. A tak sami říkají: musí to udělat „oni“ – „ti, co jsme zvolili, ti co rozhodují“- (za dnes již poněkud naivního předpokladu, že zvolení vskutku rozhodují). Navíc pak i eventuálně mobilizované veřejné mínění slušných lidí trpí nekompetencí.
Vím, že to zní velmi nepopulárně a že si tím vydělám mnohou nepřízeň, ale je třeba připustit, že zánik tvora člověk na planetě Země by mohl sotva asi odvrátit, v nejlepším případě o chvíli oddálit „humanitně totalitní systém“, pokud by záchranu života na Zemi učinil svým prvořadým programem. Tedy systém s centrálně plánovanou a řízenou ekonomikou i ekologií a se systémem represí proti jednotlivcům i státním celkům, kteří by tento celoplanetární program záchrany nerespektovali. To se ovšem nemůže podařit, protože každý totalitní systém se z principu nutně zvrhne, protože si odřízne kritiku a volnou soutěž idejí. A tak místo nového, lepšího uspořádání věcí přírodních – a v jejich rámci i věcí lidských – zbude jen totalitní diktatura a nářek ukřivděných. „Chyby, které lidé dělají, budou opakovat i despotičtí vládci – s tím rozdílem, že nebude, kdo by je napravil.“ Variantu nástupu ekologicko-ekonomické diktatury, či diktatury „nastolení pořádku a obnovení zákonnosti“ však nelze zcela vyloučit. Je dokonce pravděpodobná. „Humanitně totalitní systém“ – jakkoli rozporuplné je samo toto spojení, leč i tak velký filosof jako Platon o něm snil – by na přechodnou dobu mohl řešit spravedlivější celoplanetární ekonomické přerozdělení, zastavit stěhování národů a zavést celoplanetární ekologická opatření i represe. Protože se však nutně platonská iluze „humanitně totalitního systému“ oné „vlády filosofů, kteří nazřeli ideu dobra“ zvrhne v diktaturu násilí, není to způsob, který by mohl zánik odvrátit. Odkazuji zde k Popperově kritice platonismu jako totalitarismu. Ostatně ve starých blouzniveckých vizích náboženských apokalyps nastupuje před příchodem konce na chvíli ještě satanské běsnění.
Perspektivu zániku Evropy umocňuje ještě další faktor. Je to stěhování národů, které, až se dá plně do pohybu, stane se při zániku Evropy významným činitelem. Zatím se na nomádská tažení vydávají převážně bohatí z bohatých zemí. V byznysu turistického průmyslu, ohlušeni tranzistory a řevem motorů, unikají před prázdnotou do prázdnoty. Do pohybu se však dávají i masy národů méně bohatých a národů hladových, ať již je jejich zoufalá ekonomická situace zaviněna jejich vlastní destrukcí, morálním a organizačním rozkladem či chudobou spojenou s dlouhodobým vysáváním ze strany národů bohatých. Přicházejí k prostřeným stolům, které nepřipravovaly, nezajímá je kulturní tradice zemí, kterými procházejí, sami jsou kulturně vykořenění a zvlčilým způsobem hledají jen zisk. Jejich nástup, který se nenechá odvrátit dary západních zemí Evropy na východ a na jih od Karpat, dá pravděpodobně do pohybu lavinu ekonomického, ekologického a kulturního plundrování Evropy. S tímto pohybem souvisí pak takový vzestup kriminality, že jen totalitní systém by snad zvládl na přechodnou chvíli tomuto tlaku postavit hráz.
Spoléhat nelze ani na člověkovo mravní vědomí. Mravní to nezachrání. Buď se sami v určité chvíli změní v hyeny, protože člověk je tvor ambivalentní, nebo budou převálcováni a jejich slabé volání zanikne ve vřavě davu.
Nelze spoléhat ani na člověka jako tvora rozumného. V krizi většinou racionalita selhává a nastupují vášně. Navíc racionalita má sice argumenty, ale nemá moc něco dělat. Dokonce vědomě nemůže a nesmí, chce-li zůstat rozumnou, své argumenty spojit s mocí.
Není tedy východisko. Zánik je naší perspektivou. Znavená Evropa umírá a hlouček intelektuálů za sebou zanechává výkřik do prázdna a odchází do jasnozřivé skepse. Respektive dnes již nemůže být řeč o skepsi, ale o střízlivě věcném přiznání reality.
EPILOG
Proplout Messinskou úžinou mezi Skyllou absolutních pravd a Charybdou bezbřehého relativismu lze jen s pomocí uposlechnuté rady čarodějky Kirké. To by znamenalo svázat ty, kdo jsou u kormidla, aby nemohli směřovat za šalbou svůdného mámení. Na rozdíl od bájného Odyssea nemá Evropa žádnou svou Kirké. Nemá žádnou čarodějku. Může se nanejvýš pokusit zachovat v umírání noblesní tvář a při svém zániku se rozpomínat na některé významné podněty své kdysi velké tradice.
A tak když, či ač směřujeme k zániku:
1. Nechme si určit téma filosofování svébytností vnějšího světa.
2. Nepovažujme přírodu, kosmos, jen za neutrální kulisu naší lidské existence. Mají svůj řád. Řád přírody není neutrální, ale kladný.
3. Usilujme o pochopení vědeckosti jako přiměřenosti vůči tématu. Nevzdejme úsilí o co možná nejvíce nezaujaté zkoumání.
4. Odmítejme iracionální fantasmagorie, ale nevzdejme iracionalitu existenciální. Odpovědnost je náš úděl.
5. Braňme se všem schematizujícím zjednodušením. Svět a vše, co k němu patří – tedy i život a člověk – je komplexitou komplementarity komponent v kontinuitě a kontextu.
6. Proti absolutním pravdám a bezbřehému relativismu postavme relačnost jako třetí alternativu.
7. Není důvod k noetické skepsi, příroda nás neklame.
8. Není důvod k ontologické skepsi, svět není naše představa, ale na nás nezávislá skutečnost.
9. Není důvod k etické skepsi. Hodnota života je v životě samém. Humanita jako mravní pathos selhala, pokusme se o humanitu biologicky věcnou, o humanitu jako střízlivě racionální uprostranění životu druhého jako svému, i když všechny pokusy o garanci takzvané smysluplnosti či správnosti takového počinu jsou bláhové.
10. Nevzdejme úsilí o vždy nové nalézání balance mezi pluralitou a identitou. Nezpronevěřme se vůči toleranci.
(Otakar A. Funda – Znavená Evropa umírá. Praha: Univerzita Karlova 2000. ISBN 80-7184-944-8)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
