Na rozdíl od jiných kritických textů na to téma se však neomezuje na pouhé okrajové projevy, jakými jsou leckdy komicky neústrojná „korektní" pojmenování, jeho analýza směřuje do hloubky. Politickou korektnost chápe jako ideologii, jež výrazně formuje nejen vyjadřování, ale hlavně myšlení a postoje jednotlivců i skupin, zvláště těch mediálně a politicky aktivních. Kde se vzala ideová struktura, v jejímž jménu je moderní západní člověk ochoten tolerovat cenzuru a autocenzuru? Jaké jsou její kořeny? A komu a čemu v konečném důsledku slouží? To jsou jen některé z velmi provokativních otázek, jež si autor v této knize pokládá. Přesně v duchu jednoho z prvních citátů klasiků, jimiž je kniha proložena: „Neexistuje pravda, které bych se bál nebo kterou bych si přál ukrýt před světem.“ (Thomas Jefferson).

Českou předmluvu ke knize dodal Martin Weiss. Z jeho textu stojí za to ocitovat pár vět, charakterizujících roli a zdrcující působnost politické korektnosti v zemi, jako je ta naše – zemi post-socialistické, s odlišnou zkušeností, než měly země, kde se tato zrůdná pokrytecká ideologie zrodila. A kupodivu, jsme v tomto neblahém směru dál, než bychom byli doufali. Politická korektnost je náš dnešek, kus včerejška, a kam oko skeptikovo dohlédne, jistě i kus zítřka. Jak je to možné? Odpověď nabízí právě M. Weiss: „Politická korektnost představuje invazi politiky a ideologie do osobní sféry. Hesla jako Osobní je politické a Mysli globálně, jednej lokálně, zavlekla ideologii do osobních a přímo intimních rozhodnutí. Vlastně nechtěně posilují postavení lidského typu, který David Riesman v Osamělém davu charakterizoval jako vnějškově řízeného člověka. Rozdíl mezi rozhodnutím, které je autenticky moje, a rozhodnutím konformním s dominantní ideologií se rozmazává. Takže ideologicky uvědomělí lidé při výběru partnera zohledňují parametry jako politické přesvědčení či rasový původ a výběr bydliště, školy pro své dítě či místa dovolené pojímají jako ideologické gesto. Výsledkem je směšnost, pokrytectví a odcizení.“ A dále varuje: „Možná právě proto, že fenomén politické korektnosti je vděčným terčem humoru, je snadné nechat se ukolébat pocitem, že to je přece všechno jen vtip. Není. Politická korektnost je komická, ale zároveň nesmírně vlivná, dobře opevněná, nemilosrdná a je spojenkyní novodobého barbarství.“

Nechme tedy nyní promluvit samotného Anthonyho Browneho. Většina jeho tezí nepotřebuje vysvětlivky.

Británie byla po staletí majákem svobody slova, myšlení a vyznání, teď se však její intelektuální a politický život zdá spoután v okovech. Veřejnost, vědci, novináři a politici se bojí i si jen myslet určité myšlenky. Lidé, kteří se veřejně odkloní od všeobecně přijímaného schématu, jsou uráženi a zesměšňováni, propouštěni ze zaměstnání nebo je dokonce za zločiny proti všeobecně uznávané pravdě vyšetřuje policie. Celé bloky témat veřejné diskuse se uzavřely pod drtivým tlakem moralistické ideologie politické korektnosti.

Politická korektnost je jeden z produktů kulturního marxismu 20. let 20. století v Německu, kterou převzali kulturní rebelové v 60. letech ve své snaze propagovat toleranci a alternativy ke konzervativním hodnotám své doby. Rychle pronikla mezi americké intelektuály a rozprostřela svá chapadla po celém Západě. Na počátku 21. století pak dovršila své tažení britskými institucemi a podmanila si je téměř všechny – od škol po nemocnice, od místních zastupitelstev po vládu, od velkých firem po policii, armádu a církev. V roce 1997 začala Británii poprvé řídit vláda, která je velkou měrou pod vlivem politicky korektní ideologie. Vliv této ideologie se rozšířil na celou oblast politiky - nejen na příjem žen a rasové vztahy, ale i na právo a pořádek, vzdělání, zdraví a životní prostředí. Tato ideologie je podporována mocným seskupením lobbistických skupin, počínaje Amnesty International a konče Přáteli Země, a řadou domácích a mezinárodních zákonů, dohod a úmluv.