„Nechci být masem vzduchu okolo / jak se to líbí jim / Nechci být kůlem vyhlášek / veřejným míněním / nechci být nápovědou / co polyká jen prach / těch jejich komedií hraných na márách“

Tato sebeobranná slova napsal krátce před svým skonem František Halas, mnohdy nazýván „arciknížetem moderní české poesie“. Tato slova nejsou přehnaná: díky Halasově editorské jasnozřivosti (vedl edici První knížky v nakladatelství Václav Petr) vešly do české poesie takové osobnosti jako Jiří Orten, Kamil Bednář, Jiří Valja, Josef Kainar, Jiří Kolář a řada dalších. Úvodem citované verše pocházejí ze sbírky A co?, která za básníkova života nesměla vyjít. Je to hořká pointa příběhu, který se v různých obměnách odehrál v osudech mnoha českých autorů vstupujících do literatury za 1. republiky.

František Halas se narodil 3. října 1901 v Brně, avšak dětství prožil na Vysočině, což poznamenalo nadlouho jednu zásadní linii jeho pozdější básnické tvorby. Spjatost s čistotou přírody a tamních lidí v kontrastu s velmi emocionálně prožívanými nespravedlnostmi světa kolem nás. Halas se už od mládí (vyučen knihkupcem) angažoval v levicových uměleckých skupinách, psal pro komunistickou Rovnost (za války dokonce i do ilegálního Rudého práva), jeho světonázor se formoval i za jeho pobytu ve Španělsku za občanské války. Nicméně mezi jeho nejbližší přátele patřil například velký katolický básník Jan Zahradníček. Velikost umění vytvořila most mezi názorovými břehy a byla znamením obapolné tolerance. To je něco, co v naší době schází skoro nejvíc: snaha a vůbec schopnost naslouchat druhému, citlivě vnímat jeho argumenty a přemýšlet o nich. Oč by lidstvo bylo dál, kdyby…