Bohužel byla celá doba jeho vlády naplněna stálými nebezpečnými válkami a pohromami. Sice většina jeho bojů byla zakončena vítězstvím, včetně toho posledního na severu tehdejší říše, krátce poté ale zemřel (17. března r. 180) ve svém táboře u Vindobony (Vídně). Jeho vítězství z r. 179 hlásá podnes zachovaný nápis na trenčínské hradní skále.

Nás ovšem zajímá Marcus Aurelius jako myslitel. Jeho filozofické názory, (jak píše Ludvík Svoboda) „poznáváme z jeho jediného spisu, z aforistických zápisků, jež si pořizoval příležitostně kdekoli, doma i ve vojenských leženích. Zápisky jsou psány řecky a nadepsány prostě Ta eis heauton, Hovory k sobě samému. Mají 12 knih. Obsahují mnoho myšlenek, převážně ovšem z praktické filozofie. Jeho úvahy o smyslu lidského života jsou blízké Senekovi i Epiktétovi. M. Aurelius pokládá filozofii za učitelku všech ctností. Učí nás trpělivosti a vede k ušlechtilosti. Poskytuje nám útěchu ve strastech a protivenstvích, má v tom ohledu přímo léčebnou moc. Taková filozofie je ovšem zaměřena především k praxi. Na praxi je kladen důraz. Jde o dosažení životní rovnováhy, vyrovnanosti, klidu duševního. To předpokládá v duchu stoicismu žít ve shodě s přírodou, s jejími věčnými zákony. Ale ty musíme poznat. Proto je také úkolem filozofie odstraňovat omyly v lidském poznávání a snažit se o proniknutí k podstatě pojetí boha není tu dost jasné.“

M. Aureliovi jde stále a dosažení nejvyššího dobra. V tom se neodchyluje od učení jiných stoiků. „Realitu zla neuznává, zlo je jen zdání. Filozof přece zná na jedné straně stálost pravého jsoucna a na druhé straně pomíjivost a stálé proměny věcí smyslových. Jedna věc zaniká, a už je tu zárodek věci jiné, a i ta nová věc zaniká a tak to jde stále. Co je tedy smrt? Proč bychom se jí měli bát? Smrt znamená prostý rozklad něčeho, co bylo dočasně spojeno, znamená návrat k zemi, ze které jsme vyšli a která nás živila, zatímco my nevděční ji po celý život šlapeme. Smrt těla je zároveň osvobození duše, a tedy znovuzrození. Lidský život je jako řeka. Je nestálý a krátký. Neboť před naším narozením a po naší smrti je nekonečný proud času. Kdo to pochopí, nebude si stěžovat na krátkost života. Nebude také dbát tolik na pomíjivé věci lidské, ale bude hledět využít života ke konání dobra. Služba ctnosti je naším úkolem a posláním na zemi.“

Pro dnešní procházku touto knihou jsme vybrali několik desítek autorových zamyšlení, jejichž aktuálnost, což asi netřeba připomínat, se klene přes celé ty věky a dokáže promlouvat, někdy až nepříjemně povědomě, k věcem dnešním.

---