Karel Čapek, podle všeho přinejmenším tak dobrý novinář jako spisovatel či dramatik (a nutno dodat, že do dnešních časů promlouvá mnohé z jeho díla novinářského stejně nebo více aktuálně, než některá díla beletristická), vydal v roce 1931 knihu sloupků Marsyas čili Na okraji literatury. Ta pak vycházela v poválečných desetiletích doplňována o další texty příbuzného zaměření (např. jako v případě vydání, z něhož čerpáme my, spolu se souborem fejetonových zamyšlení Jak se co dělá).

Marsyas je v mnoha ohledech jedinečná i v kontextu samotného Čapkova díla. Zde totiž možná došel nejdále ve směru k ironickému a někdy až hodně jedovatému vyjádření. Jako novináře i literáta jej mimořádně otravovala nekonečná míra pokrytectví až výslovného lhaní, jehož se v obou činnostech vždy, a to jak v době Čapkově, tak v době naší, hojně dostávalo. Z tohoto východiska také vyvřel text Dvanáctero figur západu perem, který znalcům nemůže nepřipomenout starodávnou, ale rovněž stále živou „učebnici demagogie“, Schopenhauerovu Eristickou dialektiku.

Chceme-li tedy s jakousi hlubší gramotností porozumět mnohému, co se na nás z psaného i mluveného slova tváří nevinně a upřímně, ale jsou to poháry zloby, žluči a zášti, opět tak vlastní politickému (i mediálnímu) životu každé epochy, Čapkovo nedlouhé, avšak hutné zamyšlení na dané téma nám může být skvělým průvodcem.

***

Tato stručná příručka není určena zápasníkům, nýbrž čtenářům, aby se poněkud vyznali ve figurách zápasu; pravím ve figurách, a nikoli v pravidlech, neboť tisková polemika na rozdíl od všech jiných druhů boje, zápasu, půtky, klání, šermu, šarvátky, zápolení, turnaje a vůbec mužného měření sil nemá žádných pravidel, aspoň u nás ne. Například v řeckořímském zápase není zvykem, aby si odpůrci při potýkání vynadali; při boxu není zvykem tlouci pěstí do vzduchu a pak prohlásit, že odpůrce je knokaut; při bodákovém útoku není zvykem, aby se vojáci obou stran navzájem pomlouvali – to za ně obstarají novináři v zázemí. Nuže, to vše a mnohem více je zvykem v literní polemice, a bylo by těžko nalézt něco, co by expertní polemický zápasník uznal za nedovolený chvat, za unfair hru, za surovost, podfuk nebo nerytířský trik. Není tudíž možno popsat a pojmenovat všechny figury polemické exhibice; dvanáct figur, jež uvedu, jsou ty nejběžnější, jaké se vyskytují v každém, i zcela nenáročném tiskovém zápolení. Kdo chce, ať je doplní o další tucet.