Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 3. Slovník filosofických pověr

14.01.2018 20:40

Pro dnešní knihu jsem sáhl záměrně do trošku hlubších časů. Jestliže nás obklopují megatuny prázdných slov, úst politiků, jejich loutkovodičů i jejich mediálních tlampačů, není od věci připomenout si kus moudrosti zaznamenané autorem již nežijícím, avšak – jak záhy seznáte – současným, až to takříkajíc není hezké.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 3. Slovník filosofických pověr
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský
reklama

O málokom se dá říci, že byl svědkem svého století. Že svým životem a dílem patří konkrétní epoše, tuto epochu reflektuje a svým dílem pomáhá měnit. Podobné věty patří nepochybně k polskému filosofovi Józefu Marii Bocheńskému. Data jeho narození a úmrtí, 1902 a 1995 skutečně lemují 20. století. Co je však podstatnější, tato epocha, kterou mnozí označují za nejpodivnější éru moderních dějin, našla v Bocheńského díle nejen svědka, ale především otevřeného pozorovatele a hodnotitele.

Připomeňme si, o jakou šlo vlastně dobu, v tom 20. století. Věk techniky, vědy, rozumu, a proti tomu dvě nejkrvavější války dějin, rasové a politické genocidy, revoluce a totalitní režimy. Takzvaná vzdělaná Evropa rozdělená půl tohoto století železnou oponou (která se nám žel v poslední době opět nepěkně vrací, jen o pár stovek kilometrů východněji). Na jedné straně helénská a křesťansko-židovská kulturní tradice, na druhé straně barbarství a primitivní, skoro až pohanská modlokracie. Tak fatální střet rozporů by si nedokázal vymyslet ani nejvynalézavější dadaistický umělec. A přece se to všechno stalo v jeden dějinný okamžik, slilo se to v jednolitou řeku, z níž někteří zmatení filosofové – snad z nedostatku inspirace či prostě zahnáni do slepé uličky – dodatečně vykonstruovali pojem postmoderna.

Jenomže dlouho před nimi tu byli myslitelé takzvaně tradiční, kteří se zabývali stejně palčivými tématy a docházeli k neméně neradostným závěrům. Na jedné straně existencialisté, na druhé straně jejich kritikové. K těm patřil i polský dominikán Józef Maria Bocheński.

Bocheńského dílo je nezvykle široké, což je dáno nejen jeho dlouhým věkem, ale především obrovskou šíří jeho vzdělání a myšlenkového záběru. Jeho základní pozicí na poli filosofie je ta její část, která má nejblíže k exaktním vědám, a to je logika. Zájem o ni se promírá do velké řady Bocheńského děl, a to jak z rané, tak z pozdní fáze autorova díla. Připomeňme třeba názvy jeho studií ze 30. let – O logickém relativismu, O katolickém racionalismu a iracionalismu, Nové lekce symbolické logiky. Od tohoto základního směřování se Bocheński neodchýlil ani v pozdějších knihách, z 50. a 60. let (například v Rozpravách o středověké logice, v Logice víry nebo Historii formální logiky). Sám Bocheński toto své základní paradigma otevírá a vysvětluje jak ve svých Vzpomínkách z roku 1993, tak o pět let dříve v knižním interview s Janem Parysem, příznačně nazvaném Mezi logikou a vírou. V závěrečné fázi svého života a díla se Bocheński intenzivně věnoval studiu myšlenkových proudů, které spoluutvářely ono spletité 20. století. Tak vznikly texty Katastrofa pacifismu nebo Marxismus-leninismus – věda, či víra. Summou Bocheńského celoživotního bádání pak je nepochybně Soudobá evropská filosofie.

Jak se to u velkých autorů občas stává, zrodí se vedle klíčových, myšlenkově hutných a často až převratných děl, nějaké menší dílko, splňující filosofovu potřebu odlehčit sebe sama, svou vážnost, své paradigma. Někdy má tento vedlejší produkt filosofie podobu jedovatého, až explicitně politického díla, jako je tomu třeba v případě Voltairova Filosofického slovníku. Voltaire tu shrnul své myšlenkové praktikum do bojovného gesta, vyjádřil nové věci velmi otevřenými slovy. Bocheński však neměl potřebu formulovat nové nebo jiné názory a postoje. Nechtěl ani sepsat brožuru pro každodenní užití. Chtěl soubor nejčastějších pojmů, s nimiž zacházel ve své filosofické práci, zjednodušit, nahlédnout takovou optikou, aby jim rozuměl i čtenář bez řady akademických titulů. Dát svému myšlenkovému světu jakýsi lehčí rámec a tím jej otevřít i těm, kdo by jinak zůstali za dveřmi. A kromě toho se Bocheński chtěl pravděpodobně také trochu pobavit. Tak vznikla útlá knížka Sto pověr, která v češtině vyšla jako Slovník filosofických pověr.

Bocheński se rozbíhá několika pojmovými směry. K vědě a pavědě, k demokracii a totalitě, k víře a modlářství, k duchovnu a mystice. Budeme se spolu s ním zamýšlet nad postavením elit ve společnosti, nad autoritou skutečnou a umělou, zaslouženou i pomyslnou. Nad rolí rozumu a nerozumu, nad slovy a jejich obsahem. Což je právě v těchto dnech, kdy se všeobecně více mluví, než myslí, až nečekaně aktuální.

Začít musíme u pojmu autorita a její stručné definice.

Autorita. V souvislosti s autoritou vznikla řada pověr přímo strašidelných. K tomu, abychom si uvědomili jejich zvrácenost, si především musíme objasnit význam pojmu autorita. Říkáme, že určitý člověk představuje pro jiného člověka v jisté oblasti autoritu právě tehdy, předává-li mu vše co připadá do uvedené oblasti jako první a ve výslovné formulované podobě. Například jako vědecký poznatek, rozkaz a podobně. A on vše přijímá.

Jsou dva druhy autority. Autorita znalce – specialisty učenými slovy autorita epistémická a autorita nadřízeného – šéfa, jíž se říká autorita deontická. V prvním případě pro mne někdo znamená autoritu tehdy a jenom tehdy, jsem-li přesvědčen, že danou oblast zná lépe než já a že říká pravdu. Epistémickou autoritou ve fyzice je např. Albert Einstein. Ve škole je pro žáky v hodině zeměpisu epistémickou autoritou učitel zeměpisu atd. Naproti tomu deontickou autoritou je pro mne někdo právě tehdy, jsem-li přesvědčen, že určitého cíle mohu dosáhnout pouze za předpokladu, že budu plnit jeho příkazy. Mistr je deontickou autoritou pro dělníky v dílně, velitel čety je deontickou autoritou pro vojáky. Deontická autorita se dále dělí na autoritu na autoritu sankce, sleduje-li autorita jiný cíl než já a já se podřizuji jejím příkazům z obavy před trestem, a autoritu solidarity sledujeme-li stejný cíl. Námořníci mají v nebezpečí stejný cíl jako kapitán lodi.

První pověrou o autoritě je názor, že autorita je něco, co se protiví rozumu. Ve skutečnosti však uposlechnutí autority představuje velice uvážlivý postoj, jenž je ve shodě s rozumem. Tvrdí-li například matka dítěti, že existuje jedno veliké město a to město se jmenuje Varšava, chová se dítě velice rozumně, přijímá-li to jako pravdu. Stejně rozumně se chová i pilot věřící meteorologovi, který ho informuje, že v daném okamžiku je nad Varšavou tlaková výše a západní vítr o rychlosti 60 m za sekundu. Protože míra informovanosti autority je v obou případech větší než u dítěte nebo u pilota. Autorita má své místo dokonce i ve vědě. K tomu, abychom se o tom přesvědčili, stačí vzít v úvahu obrovské knihovny, které se nacházejí v každém vědeckém institutu. Knihy z těchto knihoven nejčastěji obsahují referáty o vědeckých výsledcích, k nimž dospěli ostatní vědci. Jinými slovy obsahují výpovědi epistémických autorit. Podobně bývá na výsost moudrým jednáním uposlechnout autoritu např. kapitána lodi. Tvrzení, že mezi autoritou a rozumem existuje vždy a všude rozpor, je pověra.

Druhou pověrou, jež se v souvislosti s autoritou objevuje. je přesvědčení, že existují autority univerzální, t.j., že existují lidé, kteří jsou autoritou pro všechny oblasti. Je jasné, že tomu tak není. Každý člověk je autoritou nanejvýš v nějaké vymezené oblasti nebo nanejvýš v několika oblastech. Nikdy však ve všech. Einstein byl nepochybně autorita v oblasti fyziky, ne však v morálce, politice nebo náboženství. Respektování podobných univerzálních autorit je nicméně velice rozšířená pověra. Když například grémium univerzitních profesorů podepisuje nějaký politický manifest, děje se tak za předpokladu, že je čtenáři budou považovat za politickou autoritu, jakoby jejich autorita vědců měla univerzální platnost, i když nic podobného zcela evidentně nejsou. Protože tito vážení profesoři jsou nepochybně autoritami ve věcech francouzské revoluce, čínské keramiky nebo počtu pravděpodobnosti, nikoliv však v oblasti politiky, a podobnými prohlášeními svou autoritu zneužívají.

Třetí, obzvlášť škodlivou pověrou je směšování deontické autority šéfa s epistemickou autoritou znalce. Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že ten, kdo má moc, a je proto deontickou autoritou, je z tohoto titulu zároveň autoritou epistemickou. A může své podřízené poučovat např. o astronomii.

Autor těchto řádků zažil svého času přednášku jednoho vyššího důstojníka, naprostého diletanta v oboru, o astronomii, kterou držel před oddílem, v němž byl v uniformě desátníka přítomen docent astronomie. Obětí této pověry se mnohdy stávají i lidé znamenití. Jako například zakladatel řádu jezuitů sv. Ignác z Joyoly, který ve známém dopise žádal portugalské otce, aby podřizovali svůj rozum představenému, autoritě čistě deontické.

Jak bylo řečeno, autorita někdy svádí, zejména slabší povahy, k jistému druhu zbožnění. Pak se můžeme setkat s jedním z možných významů pojmu guru. Zastavme se u něj.

Guru, indické slovo, kterému v podstatě odpovídá české slovo učitel, mistr. Existují dva druhy guru a s nimi také souvisí dvojí druh pověr.

V prvním smyslu je to jakýsi čaroděj stojící v čele nějaké sekty, ve druhém smyslu je guru filosof minulosti, jehož pozdější filosofové patřící do jeho školy, považují za absolutní autoritu. Rozdíl mezi oběma pověrami spočívá v tom, že první guru – sektářský – představuje pro své vyznavače falešnou epistémickou, deontickou a tudíž všeobecnou autoritu. Zatímco filosofický guru je pouze epistemickou autoritou.

O první pověře je řeč u hesla sekta. Zde si něco krátce řekneme o té druhé. Vyznavači této pověry si za svého mistra a průvodce vybírají nějakého filosofa minulosti např. sv. Tomáše, Kanta, Marxe nebo někoho jiného. Pro jejich vztah k mistru je charakteristické, že za prvé: vše nebo téměř vše, co guru kdy řekl, je považováno za pravdivé. Za druhé: při každé příležitosti se svého guru dovolávají. Jeden z mých známých filosofů například říkával: Táž věc nemůže zároveň být i nebýt, jak víme od Spinozy. Jako kdyby na to nestačil zdravý lidský rozum. Za třetí: jejich filosofická práce v podstatě spočívá v komentování svého guru. Navykli si také hrdě zdůrazňovat, že jsou iksisté nebo iksovci, tomisté, kantovci, hegelovci, marxisté, atd.

Postoj podobného iksisty je pověrečný už proto, že je zjevně filosofa nedůstojný. Přesto ho zaujímají lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou filosofové. Skutečný a opravdový filosof nemůže být žádným iksistou. Nemůže si dovolit mít jakéhokoliv guru. Je pochopitelně pravda, že si může ověřovat shodu svého postoje v zásadních věcech s postojem toho či onoho myslitele minulosti. Nemůže však všechny výroky svého guru považovat za pravdu. Odvolávat se ustavičně a jedině na něj, omezovat se výlučně na komentování svého guru. Samo o sobě je dost nevkusné, ne-li přímo nechutné, už to, prohlašuje-li se někdo za iksistu.

A jako obyčejně ve věcech lidských platí, že když se i dobrá věc přežene, dopadá to špatně. Jako když se z přehnaného uctívání gurua zrodí sekta.

Sekty. Náboženská nebo parareligiózní společenství, která se vyznačují tím, že jejich příslušníci považují vůdce sekty, svého guru, za bezpodmínečnou autoritu. Zároveň epistémickou i deontickou. Sekty mohou vznikat jak uvnitř velkých náboženských společenství, církví, tak i mimo ně. Ale vždy mají týž charakter. Výroky guru jsou považovány za božské zjevení. Jeho příkazy za absolutně zavazující ve svědomí atd. K jakým koncům to můževést, o tom svědčí různé vraždy a sebevraždy uskutečňované příslušníky sekt z příkazu guru. Sektářství je proto nebezpečná pověra.

Skupinou lidí, kteří se nejčastěji vyskytují ve vztahu k pojmům elity či autority jsou intelektuálové. Nemusíme chodit daleko. Intelektuálové patří k našim moderním dějinám, stojí za řadou opravdu důležitých, ale také množstvím nesmyslných, bizarních či dokonce nechtěně komických aktivit. Na jedné straně to byli intelektuálové, kdo protestoval proti totalitě, na druhou stranu jsou to opět intelektuálové, kdo protestují proti svobodné tržní společnosti. Tento rozpor je dán nepochybně definičním zmatkem a neujasněným posláním intelektuála.

Intelektuálové. Jsou to lidé, kteří za prvé mají určité akademické vzdělání nebo vzdělání podobné akademickému. Za druhé, nemají nic společného s ekonomickou sférou, především nejsou dělníky. Za třetí, ujímají se veřejně slova a chtějí, aby je všichni považovali za autoritu ve věcech morálky, politiky, filosofie a světového názoru. Dělník proto není intelektuálem, i kdyby byl třeba geniální.

Stejně tak obchodník nebo univerzitní profesor, pokud se drží své odbornosti. Kdokoli z nich však může být nějakým způsobem do grémia intelektuálů kooptován ve chvíli, kdy se i on začne vyjadřovat k výše uvedeným záležitostem. Intelektuály jsou nejčastěji literáti, novináři, umělci, ale setkáváme se s nimi dost často mezi univerzitními profesory. Především v řadách těch, kdo kolektivně podepisují různé politické a morální manifesty. Pověra o intelektuálech, a je to pověra velice závažná, spočívá v tom, že intelektuálům by měla z titulu jejich funkce příslušet autorita v oblasti etiky, politiky a světového názoru.

Díky všeobecné rozšířenosti této pověry hráli a nadále mnohdy hrají rozhodující roli v životě společnosti. Byli to, mimo jiné, také oni, kdo řídili řadu revolucí, které, v protikladu k panujícím předsudkům, byly téměř vždy dílem nikoli pracujících mas, ale intelektuálů. Není třeba dokazovat, že jde o pověru, protože víra v autoritu intelektuálů stojí doslova na ničem.

Tak například profesor, jenž přednáší novodobé dějiny, je pochopitelně autoritou epistémickou, pokud jde o francouzskou revoluci, nikoli však v oblasti využití atomové energie. Podepisuje-li tento profesor se svými kolegy, odborníky např. v čínské keramice, zoologii nebo počtu pravděpodobnosti, deklarace, jež se týkají využití atomové energie, dopouští se evidentního zneužívání své autority, jež je o to horší v míře, v jaké vyvolává dojem, že hovoří sama věda. Jednou z příčin této pověry je nedostatečná důvěra běžně pracujících lidí ve vlastní zdravý úsudek, a také zvláštní atmosféra vytvořená kolem vědy, umění atd., která se pak přenáší rovněž na intelektuály.

Zvláštními podskupinami množiny intelektuálů jsou umělci, zejména literáti, a pak samozřejmě novináři. Platí o nich mnohé z toho, co bylo řečeno o intelektuálech obecně. Při četbě Bocheńského hodnocení umělců mějme stále na paměti, že čteme katolíka, filosofa, logika, vědce, tedy intelektuála. Není tedy možné mu podsouvat jakékoli vedlejší záměry či úmysly. Je třeba jej vnímat s vážností, i když on sám hovoří trochu nevážně.

Umělci. Umělci mají ve společnosti důležité místo. Jejich specializací je umění. Dokážou lépe než ostatní vyjádřit obecné pocity a ideály, vytvářejí artefakty neboli umělecká díla atd. Avšak umělci nejsou sami o sobě učiteli etických ctností, politickými vůdci nebo filosofy. Považují-li se za ně a vystupují v uvedených oblastech jako autority, stávají se intelektuály. První pověrou o umělcích je přiznávání jim této autority. Protože umělci jsou stejně jako literáti a novináři specialisté a autority pouze ve své vlastní oblasti. To je v umění. Nikde jinde. Je pravda, že může dojít k tomu, že umělec je zároveň politikem nebo filosofem, není však jako umělec.

Obzvlášť nebezpečné je připisovat umělcům právo vystupovat v roli učitelů morálky. Zde je třeba si uvědomit, že ani v tomto ohledu nepřevyšují umělci ostatní lidi. Že nejsou autoritou v morálce ani povolanými kazateli náboženské etiky. Tuto autoritu nelze vyvozovat z toho, že dokážou umělecky zpodobovat lidské činy. Naopak. Umělci často propagovali morální názory, které byly v rozporu s tím, co přijímala společnost , v níž žili. A pro obyčejné lidi často měli ničím neopodstatněné pohrdání. Lze říci, že umělci, kteří v této oblasti zneužívají svou autoritu, společnosti obzvlášť škodí.

Jinou pověrou o umělcích je názor, že jim příslušejí jistá práva, na která nemá nikdo jiný nárok. Tak se například stává, že výtvarní umělci, nebo alespoň ti, kdo se za ně považují, se dožadují práva, a to jménem údajné svobody umění, zdobit zdi cizích domů bez souhlasu jejich majitelů. Stejně tak švec by se mohl dožadovat svého práva vytvořit bez mého souhlasu z mé aktovky pantofle, a řezník práva podříznout mého kocoura, aby z něj vytvořil řízek. Ve skutečnosti umělci nemají větší práva než ostatní lidé. A kdo jim taková práva připisuje, ten se stal obětí pověry.

Popularitu těchto pověr lze vysvětlit následovně. Estetické hodnoty, jimž umělci rozumějí lépe než ostatní lidé a jež dokážou vtělovat do svých děl, jsou hodnoty velmi vysoké. Úctu, kterou k nim oprávněně chováme, přenášíme i na tvůrce uměleckých děl. Na umělce. Tak dochází k tomu, že se z umělců zahrnovaných nekritickým uctíváním, stávají nefalšovaní guru. Naprosté autority pro všechny oblasti. Děje se tak úměrně tomu, nakolik jsou ostatní autority, především morální, oslabeny, což se všeobecně děje v obdobích společenského úpadku.

A ještě jednou ze stejného zdroje, tentokrát několik slov o literátech.

Literáti. Literaturu v současném smyslu slova tvoří tzv. krásná literatura. Úhrn všech veršů, románů, povídek atd. Literáti jsou tedy lidé, kteří tvoří uvedené druhy písemností. Existuje dost rozšířená pověra, podle níž by literáti jako takoví, měli mít právo vystupovat v roli učitelů veškeré moudrosti. Na základě tohoto postulátu se z literátů posléze stávají intelektuálové. Tato pověra byla a pohříchu dosud ještě je velice rozšířená, obzvlášť v souvislosti s tzv. věštbami do budoucna. Avšak literáti, dokonce i ti největší z věštců, jsou pouze specialisté v oboru krásného psaní, živého zpodobení zážitků, událostí a ideálů. Proto však ještě nejsou nadáni jakoukoli jinou autoritou. Především nejsou z titulu svého povolání náboženskými proroky, filosofy, politickými vůdci nebo učiteli morálky.

Když jsme zmínili roli intelektuálů v naší nedávné minulosti, není možné nechat stranou ty, bez nichž by intelektuálové nebyli ničím, protože by o jejich skutečném či domnělém významu nevěděla veřejnost. Mluvím o novinářích. To je profese rozporuplná. Z jedné strany možná až nezaslouženě obdařená důvěrou publika. Z druhé strany pomlouvaná, ostouzená, shazovaná mnohými, kdo často - na rozdíl od běžného publika - vidí na události více zblízka, mají víc informací, a tedy lépe vidí, jak zjednodušující a málokdy nestranný obraz skutečnosti novináři podávají. Proto asi nepřekvapí, že i filosof Bocheński ve vztahu k novinářům neskrývá svou skepsi.

Novináři. Novinářství je povolání lidí se specializací na prostředky masové komunikace neboli masmédia. Noviny, časopisy, rozhlas, televize apod. Jak už prozrazuje samotný název, je úkolem prostředků masové komunikace předávat informace masám. Proto jsou novináři především zpravodaji. Jsou to specialisté na shromažďování, komunikaci a předávání informací druhým. Pohybují-li se v této oblasti, je jejich práce prospěšná a nelze jí nic vytýkat. Ale v průběhu posledního století si novináři přivlastnili jinou funkci a vystupují v rolích učitelů a kazatelů morálky. Nejen že informují čtenáře a posluchače o tom, co se stalo, ale domnívají se, že mají právo je poučovat o tom, co si mají myslet a co mají dělat. A protože se jejich názory masově rozšiřují, zaujímají novináři privilegované postavení. Mají někdy skutečně monopol na poučování lidí o tom, co je dobré a co je špatné.

Víra, že tomu skutečně tak má být, že novináři mají skutečně právo se takhle chovat, že je třeba jim věřit, že nás o něčem skutečně poučují, je jednou z typických současných pověr. Protože pokud jde o poučování, nepřísluší novinářům žádná autorita. Nejsou sami o sobě specialisty v žádném vědním oboru, ani morálními autoritami nebo politickými vůdci. Jsou jednoduše bystrými pozorovateli a umějí psát resp. hovořit. Navíc je bohužel už samo povolání novináře nebezpečné v tom smyslu, že jsou nuceni psát o nejrůznějších věcech, o kterých toho většinou moc nevědí. Nebo v nejlepším případě postrádají soustavné poznání. Novináři jsou proto téměř vždy nevyhnutelně diletanty. Považovat je za autoritu, dovolovat jim, aby poučovali jiné lidi, jak se to v současnosti neustále děje, je pověra. Hledáme-li příčinu rozšířenosti této pověry, musíme si s hanbou přiznat, že existuje pouze jedna. Dětinské přesvědčení, že vše vytištěné je pravda. Obzvlášť je-li to napsáno krásnými slovy.

Rozpoznání skutečných a domnělých elit je podmíněno vcelku jednoduše: užíváním rozumu, jenže ono samo, i jeho nedostatek ovšemže, se zpravidla projevuje prostřednictvím slov, rozumných, nerozumných, moudrých, hloupých, podle situace a osoby řečníka. Zvláštním případem mluvení je stav, který nás obklopuje po celé moderní dějiny tak často, že si to mnohdy přestáváme uvědomovat. Bocheński nám to připomíná. Zakončeme procházku po jeho Slovníku filosofických pověr u pojmu Blábolení. S jistou nadsázkou lze říci, že obsahuje esenci moudrosti celé knihy i jejího autora.

Blábol. Blábolení. Lidské mluvení, které postrádá smysl. Samo blábolení není pověra. Tou je až přesvědčení, že lze prostřednictvím blábolu předat informaci o objektivních věcech.

Existují dva druhy blábolení. První spočívá v užívání slov, jimž vesměs nikdo nerozumí. Druhý v užívání výrazů pro posluchače nebo čtenáře v podstatě srozumitelných, avšak používaných ve smyslu zcela odlišném od významu v daném prostředí zažitého. Příkladem prvního druhu jsou například magické pojmy jako abrakadabra nebo hokuspokus apod. Příkladem blábolení ve druhém smyslu je zneužívání významu slov, se kterým se často setkáváme zejména u filosofů a teologů. Nejčastěji jde o pojmy, jejichž prostřednictvím se vytváří dojem učenosti, vědátorství. Vykládá-li například učený teolog o dialogu věřících s Bohem, zcela očividně blábolí, neboť řecké slovo dialog znamená totéž, co naše rozmluva, a věřící s Bohem očividně nerozmlouvají.

Člověk, který používá blábolů, nemusí být nezbytně přesvědčen, že tímto způsobem chce předat informaci a nemusí nutně být pověrčivý. Spíš se stává, že chce jednoduše imponovat posluchačům nebo je pomýlit. Kdo však považuje blábolení za prostředek předávání objektivních informací, ten je obětí pověry.

Mínění, že může být něčím prospěšné vědě, je obzvlášť těžká pověra. Pověrou je však rovněž mínění, že blábolů může nebo je dokonce povinen užívat i filosof. Podléhat této pověře je o to víc škodlivé, že používání slov s objektivním významem je specifickou vlastností člověka a v určité míře i vlastností vyšších zvířat. Ti, kdo chtějí objektivní a srozumitelný lidský jazyk nahradit bláboly, degradují člověka pod úroveň opic a nosorožců, protože ani zvířata nepoužívají nesrozumitelného blábolení.

(Józef Maria Bocheński - Slovník filozofických pověr. Přeložil Josef Mlejnek. Praha: Academia 2000. ISBN: 80-200-0841-1)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Dominik Duka: List povzbuzení seniorům

13:21 Dominik Duka: List povzbuzení seniorům

V souvislosti s epidemií koronaviru píše kardinál Dominik Duka list povzbuzení seniorům.