Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - díl 308. Karel Čapek – O demokracii I. | ParlamentniListy.cz

Už mnohokrát jsem na tomto místě zmínil s patřičným důrazem skutečnost, že velký český spisovatel Karel Čapek byl při bližším ohledání možná ještě větším českým novinářem. Zůstaly po něm stovky, možná tisíce článků, od drobných poznámek po zásadní tématické eseje. Co bylo v Čapkově psaní vždy na prvním místě, tak to byla starost o demokracii, systém, který se po roce 1918 zdál tolika jemu podobným jakousi erbovní květinou symbolizující trvalý odklon od poněkud zasmrádlé autokracie vídeňské a zároveň bariéru proti dosud ne zcela poznané, ale už zdáli mnohým hrůzu nahánějící totalitě moskevské. Demokracie bylo slovo, do nějž Čapek vkládal možná víc, než jediné slovo může unést. A hlavně než lidé v ní žijící dokáží přijmout definitivně zasvé. Jenomže, demokracie je diskuse, jak říkal Masaryk a dobře ctil i Čapek. Dnešní tzv. liberální demokracii sebemenší pokus o diskusi schází, z čehož plyne, že to žádná demokracie není. Jen si vyberte, zda je to víc autokracie, či totalita. Tak jako tak není vůbec od věci vrátit se k Čapkovi a jeho možná někdy až naivní představě o tom, co by demokracie být mohla, a hlavně měla. V tomto dílu našeho cyklu přinášíme několik článků na to téma z první půli 20. let, kdy se o charakter demokracie ještě více či méně poctivě bojovalo. Za týden přineseme články pozdější, ze sklonku 30. let, kdy, jak víme, bylo už té čapkovské demokracii odzvoněno. Čtěme to všechno pozorně. Bude se nám to dnes dobře hodit.

POLITIKUM

Snad to, co chci říci, říkám za řadu jiných: za mnohé z těch, kteří nejsou politiky, nýbrž jenom občany; kteří snad jsou nebo byli dosti špatnými straníky, protože se snaží být co možná dobrými občany. Je nás dosti, kdo necháváme politiku jiným, protože děláme něco jiného; děláme svou práci a věříme, že to nejlepší, co můžeme, vydáváme všem právě ve svém povolání. Není to politická netečnost; říkáme-li, že chceme míti pokoj od politiky, znamená to něco velmi vážného: že chceme, aby politika byla v pořádku; aby nás neotravovala nad našimi pracovními stoly; aby nás neponižovala. Rádi bychom považovali politiku za určitou práci, která se koná stejně pozorně a věcně, jako my konáme svou a jakou žádáme od svého krejčího nebo zámečníka; rádi bychom důvěřovali politikům tak, jako důvěřujeme železnici, že nás poveze tam, kam jsme si koupili lístek. Nepleteme se zámečníkovi do jeho práce ani strojvůdci do jeho řízení; předpokládáme prostě, že rozumí své věci a že si z nás nedělá blázny. Náš život by byl neobyčejně trpký, kdybychom k nim nemohli mít této důvěry. Nuže, náš politický život je v tomto smyslu velmi trpký. Máme ponižující vědomí, že s námi političtí lidé dělají, co jim je libo. Jsme jim dobří jen k tomu, abychom jim odevzdali hlas; vše další, co nám demokracie dává, je politická bezmoc. Sneseš takovou bezmoc, pokud je demokracie v pořádku; ale dusíš se jí, jakmile si uvědomuješ, že demokracie jde špatnými cestami.

Když šlo o novelu tiskového zákona, varovala od ní celá veřejnost; vy politikové však nedbáte toho, co na vás voláme. Ponížili jste nás a dali jste najevo, že vám nezáleží na ničem. Strojíte ponižující volební reformu, která z nás občanů učiní državu stran. Jakou zbraní se máme bránit my, kteří jsme jednotlivci, proti vám, kteří jste strany? Co vám je po nás? Nejste mandatáři naši, nýbrž mandatáři stran; neptáte se nás, nýbrž výkonných výborů stran; nejste odpovědni nám. Mezi námi, kteří jsme jenom občany, a vámi, kteří jste zaměstnanci stran, není nic společného; parlament není tribunou naší, nýbrž zbytečným a nedůstojným předstíráním veřejné kontroly nad politickým handlem. Nemluvíte za nás; jen se o nás dohodujete. Mezi námi a vámi zeje propast, která se nenaplní řečmi na schůzích stran ani předem napsanými a domluvenými rezolucemi.

Ponižuje nás, že volíme poslance, kteří nejsou našimi poslanci; že svěřujeme všechnu moc ve státě parlamentu, jenž není již parlamentem; že naším jménem jsou dělány zákony a reformy, jež nejsou dobrými zákony a reformami. Pro nás, kdo nejsme politiky, je demokracie jistý systém kreditu; volíce tu nebo onu stranu svěřujeme jí svůj morální souhlas; ponižuje nás, je-li ho zneužito k věcem nedobrým. I mým hlasem bude přijímána nemravná volební reforma; i můj hlas byl spolusčítán, když byla svoboda tisku uražena tiskovou novelou. Stydím se za to, jako bych byl spoluviníkem; to jest to politické ponížení, ve kterém žiji.

Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem; ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání; co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy.

Jsme velmi bezmocni; ale je nás mnoho. Nemáme nic než ten svůj hlas, pokud i ten nám koaliční demokracie nevezme; avšak i ten bezmocný hlas znamená mnoho, neboť jím dáváme mravní souhlas, aby věci zůstaly při starém nebo aby se přese vše zkusilo změnit je. Je to věc kreditu; my, kdož jsme jenom občané, uvěřujeme jistou mravní hodnotu lidem, kteří s ní mají hospodařit. Naše politika (mluvím stále o nás, kdo necháváme politiku jiným) je prostě otázka důvěry; naše politická činnost je omezena na akt, jímž svěřujeme jiným plnou moc, aby jednali za nás. Skutečný kredit může být jenom osobní; ale náš volební řád ho nepřipouští. Svěřiti svůj souhlas nové straně je jisté riziko; můžeme býti zklamáni; ale bez nějakého rizika se v tomto světě nepodaří nic.

Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! Ne; je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám; proti vládě stran; proti hlasovací mašinérii; proti inkompetenci; proti politice za zavřenými dveřmi; proti všemohoucnosti výkonných výborů; proti našemu ponížení; proti úpadku demokracie. My, pouzí občané, nechceme vládnout; my chceme jen důvěřovat. My můžeme znovu a znovu zkoušet, než se najde politický systém hodný naší důvěry; ta jediná možnost a to právo nám ještě zbývá; a bylo by politickou letargií, kdybychom toho práva neměli užít v této neslavné době.

(Lidové noviny 21. 9. 1925)

NENÍ JEŠTĚ JINÁ POLITIKA?

Kdybychom dali na to, co se o politice říká a píše, bylo by možno ji definovat asi takhle: Politika je to, co dělají politikové nebo ti, kdo se jimi chtějí stát; politikové pak jsou zvláště k tomu účelu se přihlásivší osoby, jež jsou placeny za to, že dělají politiku; vlastním účelem politiky je poskytnout těmto osobám stálé zaměstnání nebo ukojení jisté ctižádosti; my ostatní pak na to platíme.

Politická činnost provozuje se toliko v parlamentě, klubovnách a na veřejných i důvěrných schůzích.

Provozování politické činnosti je vázáno na koncesi, kterou udělují politická grémia zvaná Strany.

Mimo Strany není žádné politiky.

– To asi je představa, kterou má o politice průměrný nespokojený občan naší republiky; neříkám, že ta představa je bezdůvodná, ale je trochu neúplná. Nikdo z nás si neklade otázku, je-li nebo může-li vedle toho být ještě nějaká jiná politika v daleko širším a obecnějším smyslu, politika, na které máme nebo můžeme mít jakýsi podíl všichni; není-li například něco, co bych nazval soukromý osobní politický život a osobní politická iniciativa. Jsme velmi sytě nespokojeni s politikou politiků; reptáme plni hořkosti, ale to se rozumí, máme tím asi tolik vlivu na běh politiky, jako bychom měli na směr větru. Přejeme si novou, spanilejší stranu, které bychom odevzdali své hlasy, – a tím si zase na jedno parlamentní období rázem odbyli svou vlastní politickou činnost. To vše může být v pořádku, ale je to trochu málo. Pro svou osobu naprosto netoužím dělat politiku, ale silně bych si přál politicky žít. Nemyslím, že k tomu stačí politické krédo, byť se našlo sebeandělštější; i kdybych byl nadšeným stoupencem politické strany Cherubů, není toto nadšení ještě pražádný politický život. Říká se, že u nás je veřejný život přepolitizován; patrně ano, ale náš osobní život není ještě vůbec zpolitizován; ještě jsme neobjevili, že naše vlastní neplacená životní praxe jest nebo může být realizováním jistých politických úkolů. Býti občanem, už to jest nebo může být jakási politická aktivnost; záleží jen na tom, jakými jsme občany. Mluvíme-li o politice, myslíme tím vždycky jen poslance a politické profesionalisty; nikdy to slovo nevztahujeme na sebe samy. Řekl bych, že při vší kritice nesmírně přeceňujeme politiky a velmi podceňujeme svou vlastní politickou funkci.

Každá užitečná práce je politická. Šije-li švec boty, které nás tlačí, zhoršuje tím makavě poměry beztoho dosti dezolátní; a šije-li k tomu příliš draho, zhoršuje je dvojnásob. Politicky smysl každé práce je dělat ji tak, aby tím pokud možno získal život těch ostatních. Kdybychom řekli, že politika je péče o veřejné blaho, tedy švec pečuje o veřejné blaho především dobrými botami a řezník dobrým masem; jejich politické ideály jsou pro veřejné blaho jaksi méně důležité. Já nevím, čím vy jste; ale jste-li odsouzen dělat takovou práci, že pro veřejné blaho je zcela lhostejno, dělá-li se dobře nebo špatně, ochotně nebo neochotně, nebo nedělá-li se vůbec, pak vás, pane, lituju; musí to být otrava. Ale je-li vaše práce taková, že jí můžete rozmnožit úhrn statků nebo zvýšit úroveň života ku prospěchu hodně mnoha lidí, pak, pane, jste politicky velmi aktivní. Řekl bych, že ideál demokracie je součinnost odborníků. Dnes sice ještě platí moudré slovo, že demokracie, toť diskuse; ale diskusi pěstujeme obyčejně jenom tehdy, když nevíme docela přesně, co se má dělat. Diskutují-li doktoři, má-li nebo nemá-li se řezat určitý případ apendicity, svědčí to o tom, že jejich lékařská jistota není ještě úplná. Nepřáli bychom si, aby zedníci diskutovali, spadne-li náš dům; ve věcech života je nám milejší nesporná jistota. Zatím však rozumíme demokracii v tom smyslu, že, mám-li to tak říci, zedníci diskutují, má-li se řezat slepé střevo. Až získáme ve velmi četných oborech života rozsáhlejší zkušenosti a nesporné jistoty, ztenčí se podstatně oblast možných diskusí a tím i melhubovské politiky; ale jediná cesta k tomu je právě získávat zkušenosti a pokoušet se o potřebné jistoty. Avšak takové věci leží ve směru všeho druhu užitečných prací, a nedají se objevit diskusí ani hlasováním.

Loajálnost, to je jiný politický úkol, který ještě není dostatečně objeven. Jakpak bych vám to řekl? Například v Anglii (teď řeknete, že jsem anglofil, ale to nevadí) mne nejvíc překvapilo, že tam na železnicích nemají žádné strážní domečky; patrně tam mlčky předpokládají, že nikoho nenapadne položit na koleje dynamitovou patronu nebo odšroubovat kolejnice. U nás ve všech našich institucích a řádech spíše mlčky předpokládáme, že v každém člověku je víceméně vyvinuta náklonnost odšroubovávat kolejnice nebo klást dynamitové patrony tam, kam nepatří. Chodíme po zuby ozbrojeni jakousi nedůvěrou a nepřátelstvím ke všemu, co má dvě nohy, a také se podle toho chováme. Loajálnost se nezačíná poměrem k státu, nýbrž poměrem k člověku; to je sám základ vší politiky a důležitější vyhlášení lidských práv než sebelepší ústava. Ovšem je jakýmsi zvykem odkazovat veškeru žádoucí změnu mravů příštím generacím. To se rozumí, nikdo z nás nemůže změnit svět, ale může aspoň trochu změnit sebe sama. Všechny velké politické ideály, ať je to demokracie nebo socialism nebo co jiného, nejsou jenom věcí přesvědčení, nýbrž také (a hlavně) věcí mravů. Máme víceméně všichni plnou hubu demokracie, ale myslím, že bychom byli ve značných rozpacích, kdybychom měli kteréhokoliv večera říci, co jsme toho dne udělali zřetelně demokratického. Většina politických ideálů vyjadřuje naše očekávání toho, co má kdesi nahoře udělat vláda nebo parlament, ale celkem velmi slabou představu toho, co máme tady dole dělat my. Mluvíme o zájmech společnosti, o společenském řádu, o veřejnosti a jiných takových věcech; ale společnost není něco mimo nás, společnost je především styk lidí; společnost je jméno pro všecky hodnoty, které máme společné s ostatními lidmi. Každá politika, ať je jakékoli její jméno, má se ověřit především tím, že zvyšuje a rozmnožuje společenské hodnoty. Možná že se neshodneme v tom, co společnost má být; ale shodneme se dosti snadno v tom, co není společenské, – dejme tomu otravovat studně nebo pošlapat člověku jeho kapustu. Ale ať si představujeme společnost jakkoliv, předpokládáme, že to má být jakýsi pořádek mezi lidmi; dobrá, získat osobní pořádek ve styku s lidmi, to je loajálnost. Prostě loajálnost je politický styk člověka s člověkem; a víc už o ní neřeknu.

Socialism, to je také politika, která se nedělá jenom v parlamentě nebo v organizacích. Nedovedu si dobře srovnat v hlavě, jak je možno kázat o socialismu a boji proti kapitálu a neuložit si přitom jistou dobrovolnou – neřeknu chudobu, ale kázeň spotřeby. Rovněž se mi nerýmuje houževnaté trvání pauperismu vedle tak tuze akcentovaného sociálního vědomí. Myslíme-li to doopravdy s jakoukoliv sociální teorií, máme nebo měli bychom z ní dost co uskutečňovat ve svém osobním hospodářském životě, – pokud nejsme z těch, kteří skutečně nemohou dávat nebo si odpírat, protože už nemají z čeho.

Nemůže se o nás sice říkat, že náruživě uctíváme stát; ale přesto jsme fanatičtí etatisti; všechno čekáme jenom od státu, všechno mu ukládáme a div se nedomáháme toho, aby nás přišel podrbat soudní sluha, kousne-li nás blecha. Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům; ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, že úřady se mají o všecko postarat a mají k tomu plno prostředků. Kdyby na nás letěla kometa, budeme křičet po povolaných úřadech; kdyby nějaký drak na nás žádal denně tři panny a tři mládence k sežrání, nevstane mezi námi hrdina, který by s drakem bojoval, nýbrž obrátíme se na četnickou stanici. Nechť povolané kruhy zakročí, umírá-li žebračka v příkopě hladem; nechť vláda podnikne energické kroky proti řádění myší v naší pšenici; nechť ministerstvo veřejných prací neprodleně odstraní suchou větev, která překáží na erární silnici mezi Vysokým Mýtem a Domažlicemi. Odkopnout řečenou větev do příkopu, to by byl osobní politický čin, jenž se příčí našemu zažranému etatismu. A přece každá povinnost, o kterou státu ulehčíme, je politický pokrok; vzestup demokracie je myslitelný jen ve formě občanské autonomie. Nikde není tak naze vidět nepolitičnost našeho života jako v úpadku samosprávy.

A v našem centralismu, ano; ale to dvoje jde nejspíše nějak dohromady. Byl jsem nedávno na jednom malém městečku; měli tam zrovna na náměstí veřejnou schůzi o papežském nunciovi; ale pokud vím, neměli tam dosud na náměstí tábor lidu o místním vodovodu. Dělat na malém městě politiku, to, jak se zdá, znamená převářet parlamentní polévky; to znamená přísahat na koalici místo na lepší budoucnost okresní silnice; to znamená volat po Třetí internacionále místo po druhé stříkačce. Každá konkrétní politika je především lokální; zdá se však, že stojíme na kraji velmi povážlivého stavu, totiž duševního odumírání venkova. Takzvaný probudilý člověk na venkově je člověk, který běduje na malé poměry a stůně touhou dostat se do Prahy. Bylo by jinou věcí polemizovat s pověrou, že Praha je velkoměsto; bohudík není to tak zlé. Ale zlé je, že tato pověra ochromuje regionální ctižádost. Žít na menším městě, to už není žít plně a sytě; tady se duchový život jaksi vytrácí v písku. Zastavte se u knihkupeckého výkladu na malém městě; je to svrchovaně poučné. Zdá se skutečně, že duševní stav venkova je velmi špatný; ale je otázka, není-li mu pomoci. Abych tak řekl, mne méně znepokojují akutní pitomosti Prahy než chronická tupost malého města – prostě proto, že na malých městech a v jejich farnostech žije dvacetkrát víc národa než v celé Praze i s Hostivaří a Kobylisy. Máme-li vůbec myslet na nějaký pokrok, je ho víc a šíře třeba v maličkých centrech s podloubím a baňatou věží než v Rudolfinu a okolí. A tady zvýšit úroveň života – nu, není-li tohle dost rozsáhlý úkol pro lidi, jimž politika není jen věcí papírové legitimace, nýbrž osobní aktivity a osobního prožití, pak ať jsem nejzbytečnější z ševců, kteří se kdy spustili svého kopyta.

(Přítomnost 6. 8. 1925)

PROTI TŘÍŠTĚNÍ

Nejprve něco mimochodem; nechceme-li se beznadějně tříštit, neopouštějme půdu obecného rozumu a společné logiky. Napsal jsem tu onehdy, že my občané nechceme vládnout, nýbrž ponecháváme politiku osobám, jimž svěřujeme svou důvěru. Za to se na mne rozkřikl nepodepsaný pisatel ve Večeru, že to je jaksi hanba a že “my chceme vládnout”, abychom hájili vlast a kdesi cosi. Táži se, pokud možno zdvořile, dotyčného pisatele, jakým význačným způsobem se účastní vlády nad tímto státem on sám; přece snad zajisté ničím jiným, nežli že volí s důvěrou pana Švehlu a uznává jeho panování. Věci jsou takové, že jenom pět pánů v republice může právem provolat, že “my chceme vládnout”; a prohlašuje-li republikánský úvodníkář, že i on chce vládnout, připomíná silně onoho školníka, který říkal, že “my máme konferenci”. Ve skutečnosti nám, kteří jsme jenom občané, je vzata veškerá ingerence na správu věcí; veřejné mínění nebylo nikdy tak svrchovaně přehlíženo ani tak sešněrováno jako od dnešních držitelů moci; z naší možnosti svěřovat své politické plnomocenství osobám, jimž bychom důvěřovali, je učiněn paskvil. Člověče z Večera, kdybychom my měli křičet, že konečně “chceme vládnout”, byl by to jakýsi pokus o převrat politických zvyků; což byste nám měl asi velmi za zlé. Tedy my nechceme vládnout, pokud doufáme, že i do dnešních politických forem lze ještě investovat náš občanský kredit. Nechceme-li si vůbec rozumět, nebudeme se moci nikdy po česku smluvit; a tomu já říkám zbytečné tříštění. To tedy předem a mimochodem.

Vždycky před volbami se mluví proti politickému tříštění, tak jako se před výročním trhem hubuje na cizí konkurenci. Nicméně je pravda, že u nás je politických stran příliš a zbytečně mnoho; a že už tak, jak věci dnes stojí, jsme důkladně roztříštěni. Co tedy dělat?

Kdyby parlamentu opravdu nešlo než o vyřizování státních záležitostí, byly by tam v každém konkrétním případě možny dvě nebo vlastně tři strany: jedna, která je pro věc, druhá, která ji odmítá, a třetí, která ji obstruuje, protože zásadně popírá první i druhou stranu. Jsou státy, které vystačily pár set let méně než s tímhle. Další strany jsou možny vlastně jenom tím, že bylo vymyšleno cosi mezi “pro” a “proti”, totiž politický handl. Budu pro tvou věc, budeš-li ty pro mou; budu hlasovat pro tuhle státní nezbytnost, budeš-li ty hlasovat pro zavedení cla z ponožek nebo pro státní úhradu družstevních deficitů. Je to skutečný obchod; té a té věci se dává souhlas, protože se chce získat nějaká jiná výhoda. Hlasy, které má ta která strana k dispozici, jsou velmi cenné, neboť jsou, abychom tak řekli, trhovým zbožím; dá se za ně něco trhnout. Tahle strana nese na trh kopu hlasů a tahle jenom mandel; kdyby dodala o jeden hlas méně – kdyby například měl některý poslanec o věci odlišné mínění a podle toho hlasoval –, bylo by to porušení obchodní morálky; chci říci, bylo by to tříštění. My, kteří nejsme politiky, přitom nechápeme jenom to, proč se k tomuto handlu aranžují hlasovací komedie a parlamentní živé obrazy; stačilo by přece, aby vůdcové stran měli místo poslanců v kapse prostě odpovídající počet hracích známek (mohly by být různých barev) a v danou chvíli je vyklopili na zelené sukno. Bylo by to lacinější a jaksi věcnější.

Máme příliš mnoho stran, protože naše strany jsou příliš stranami. Náš parlament a senát není složen z nějakých čtyř set padesáti odpovědných lidí, nýbrž z nějakého tuctu konkurujících partají. Je-li na náměstí deset tisíc hlav, není to tříštění; ale uděláte-li z nich dvě strany, které si leží ve vlasech, konáte dílo tříštění. Není tak velkým tříštěním, odtrhne-li se třeba chalupník Nováček od agrárníků; je horším tříštěním, jsou-li agrárníci příliš agrárníky: jsou-li národem pro sebe. Není osudným tříštěním, že vznikají nové strany; fatální roztříštění je, že máme staré strany a staré stranictví. Každá strana prohlašuje, že mluví jménem národa; bohužel má pravdu; mluví jménem svého národa, neboť máme-li tucet stran, máme tucet různých národů, z nichž každý mluví jinou řečí a jež se dohodují jenom svými diplomatickými zástupci; tomu se říká systém Pětky. Vytvořili jste nové Rakousko, v němž místo korunních zemí se hemží korunní strany; máme-li ocenit takový výkon, tedy povedlo se nám dílo roztříštění, jak náleží. Je pravda, máme příliš mnoho stran na dělení státu.

Stát není už organizace nás občanů, nýbrž organizace politických organizací. Kolik máme stran, tolikrát je národ rozdělen; a aby bylo tohle dílo ještě důkladnější, organizují se už i dorosty a děti podle svého politického příslušenství. Buďte tak laskavi a nežvaňte potom aspoň o národu; neříkejte, že Československá republika je osídlena tolika a tolika milióny Čechů, nýbrž kmenem agrárním, kmenem národně sociálním a tak dále, ovšem s příslušnými ciframi. Je nutno roztříštit strany, nemá-li být roztříštěn národ. Není nám třeba třinácté či kolikáté partaje; je nám třeba klínu, který by rozrážel stranictví. Raději dvacet nových stran nežli pět politických církví. Raději vřavu čtyř set padesáti nezávislých mužů nežli dveře zavřené za tichým handlem pěti diplomatů. Chceme viděti poslance, a nikoli vůdce stran. Nechceme-li vládnout, chceme aspoň vidět a slyšet; na tomhle kousku demokracie nám přece jen záleží. Rádi bychom viděli v parlamentě řešení věcí, a nikoliv řešení mocenských poměrů. Potřebuje-li kterákoli věc v parlamentě, aby se pro ni předem vyhandlovala majorita, pak buď je ta věc špatná, nebo je špatný parlament. Zdá se, že je třeba udělat z poslanců nevolníky, aby byla sněmovna dělná; nuže, pak ještě zbývá jiná možnost, a sice zkusiti to s jinými poslanci. Každý pokus o nápravu je ovšem tříštění; je to tříštění špatného stavu věcí. To je také tříštění, tahá-li doktor zkažený zub, zejména ze stanoviska zkaženého zubu. Pokazit mašinu je tříštění; ale rozebrat ji a hledat, kde je chyba, je také tříštění. Záleží ovšem na tom, co se s tím chce; pro rozkoš z destrukce se to nedělá. Dá-li se montér do spravování chybného stroje, je trochu předčasné křičet na něho, ať toho nechá, nebo že ten chatrný stroj rozbije. Je potřeba především nechat mu pokdy.

(Lidové noviny 2. 10. 1925)

DEMOKRACIE A OBŘADY

Chce-li někdo říci o politických stranách v demokracii něco hodně strašného a hanlivého, řekne, že jsou církevnické. Po jisté stránce je to pravda: politické strany jsou fanatické, nesnášelivé, omezené, zarputilé, bojovné a pitomé jako církve. Ale po jiné, velmi podstatné stránce jsou docela nepodobny kterékoliv církvi na světě, včetně s církvemi lidožroutskými; nejsou totiž ani za mák slavnostní, obřadné a zkrátka církevnické. Neboť podstata církve není jen ta, že ukládá víru v nějaké články věrouky, nýbrž i ta, že tuto víru projevuje a oslavuje občasným plesáním, hodováním a hudbou. Býti údem církve znamená zároveň býti účastníkem zvláštních a svátečních radovánek. Prostě církev jest pospolitost; a každá živá a upřímná pospolitost se projevuje plesáním a účastí na společném rozjaření. Proti tomu být údem politické strany znamená dostavit se jako jeden muž na schůzi a zachmuřeně poslouchat, co ten pán na pódiu povídá, aniž by pak člověka doma čekala lepší a bohatší večeře na znamení sváteční radosti. Jsou-li politické strany církevnické, jsou jenom úpadkem církevnictví.

Ale to konečně je dobře; světu by nebylo pomoženo, kdyby národní socialisté místo pouhého řečnění předváděli na Václavském náměstí tance poslanců nebo zpěvy a sebemrskání senátorů nebo kdyby narozeniny dr. Kramáře byly mezi jeho věřícími oslavovány rituálním pojídáním skopové kýty a okurkového salátu. Nejde mi jen o pitoresknost těchto obřadů. Zaráží mne, že veškeré obřadné zvyky života jsou jen konzervativně udržovány, pokud nejsou pomalu odkládány; a že se vůbec nerodí nové. Kdyby nebylo jisté náboženské tradice, nepojídali bychom na Štědrý večer kapra ani na velikonoce pečeného beránka, ale nejen to: kdyby nebylo řečené tradice, neoslavovali bychom ani zimní slunovrat, ani příchod jara, ani vrchol léta. Myslím tu na církevní svátky, protože jsou pohanské a přírodní. Vánoce nejsou jen oslava božského i lidského dítěte, nýbrž také oslava zimy; je to plesání ve sněhu a svátek domácích kamen. Kdyby nebylo vánoc, měli bychom je stvořit; ale nestvořili bychom jich. Kdyby nebylo velikonoc, měli bychom oslavovat nějaké jiné vzkříšení; ale jak se zdá, nebyli bychom s to něco takového vynalézt. Naštěstí pro jisté stránky života je náš život hlouběji prorostlý pohanstvím nebo sentimentalitou (jmenujte to, jak chcete), než si uvědomujeme. Jsem rád, že dosud žádný pokrokový politik nenavrhl zrušení vánoc; mám za to, že by nedovedl pak vymyslit nějaký osvícený důvod pro pojídání kapra, dávání darů nebo rozsvěcování svíček na vánočním smrčku. Každá pořádná církev od starých Řeků až po Nové Kaledonce pokládala čtvero ročních dob za událost dosti důležitou a obecně zajímavou, aby ji obřadně oslavila. Demokracie však nerozdělila rok na čtvero ročních časův, nýbrž na čtyři platební kvartály.

Stejně tak všechny církve na světě velebily a světily rytmus lidského života. Narození člověka jest den slavný a památný, jejž se sluší poctít svátečním a mystickým způsobem. Pohlavní dospělost je veliká a radostná událost, v níž se oslavuje zdatnost nového pokolení obřízkou, hrami, biřmováním a jinými velkými obřady. Sňatek pak je osudný krok do života, což nutno vyjádřiti významným a tajemným rituálním důrazem. Konečně smrt člověka je poslední příležitost, aby byl nebožtík oslaven a poctěn křikem, muzikou a slavnou hostinou. Tak je celý život člověka jaksi vyvýšen na velkých, mocně oslavených událostech, čímž se vyslovuje fakt, že lidský život je vznešený a posvátný.

Je jakýsi nepsaný a tajemný zákon, podle něhož si demokracie nepotrpí na pompu a obřady; zvláštní však je, že démos čili lid si naopak na pompu a obřady potrpí; dokonce pompa a paráda bylo to jediné opravdu lidové ve starých monarchiích a teokraciích. Ubírával-li se kníže “v nádherném průvodu” po ulicích města, dělal to stěží pro své potěšení, nýbrž pro potěšení lidu; ale týž lid by asi reptal, kdyby se dejme tomu doktor Franke ubíral v nádherném průvodu, za hlaholu zvonů a ve zlatotkaném rouše, po ulicích města. Lid shledával v pořádku, teklo-li při královské korunovaci víno ze všech kašen; ale mručel by asi na vyhazování erárních peněz, kdyby teklo víno při utvoření nového kabinetu. Demokracie jaksi vylučuje okázalost; toliko v monarchiích mají ministři vyšívané fraky a prsa pokrytá řády. Bylo by nevhodno žádat, aby naši senátoři nosili bílé tógy s nachovým lemem; ale bylo by také marno žádat, aby naši kandidáti poslanectví stáli na nárožích s hlavou na znamení pokory odkrytou, jako stávali kandidáti ve starém Římě. Neboť demokracie neodmítá jenom pompu; nepřijímá také symboliku.

Každý obřad je koneckonců symbolický; a každý pořádný symbol je sociální, neboť je obecný. Kdyby každý z nás kouřil viržinky, byla by snad viržinka symbolem našeho národa. Symbol nevzniká jenom tím, že znamená něco hlubšího, nýbrž tím, že je poznán a uznáván všemi nebo velmi mnoha lidmi. Koruna je symbol království, protože lidé mohli spíše poznat krále podle koruny nežli podle nosu nebo podle moudrosti. Dvořané znali krále po hlase nebo podle nosu; širší lid jej znal jen podle koruny; koruna je zrovna to, co na králích bylo skutečně lidové. Při palácových revolucích býval král zapíchnut v posteli; při lidových revolucích byla králi, jak se říká, sražena koruna.

Každá větší pospolitost si vytváří obřady týmž pochodem, jako si vytváří symboly; symbol není tak tuze obraz nějaké věci, jako spíš obraz a odznak společného smýšlení a chování, a nejen to: je to zároveň oslava. Snubní prsten nemá snad připomínat manželské povinnosti, nýbrž slávu manželství, jež byla udělena prvního dne. Státní prapor nemá připomínat, že jsme poslušni zákonů, nýbrž že jsme připraveni bojovat, a dokonce i zvítězit, když už to musí být. Vánoční stromek nepřipomíná, že jsou vánoce, nýbrž že vánoce jsou slavné nad vše jiné. Kdybych si zdobil doma smrček svíčkami a cukrovím řekněme 19. listopadu nebo 27. února, bylo by to bláznovství, protože to nedělá toho dne nikdo. Hlubší význam vánočního stromku je v tom, že jej zdobí skoro všichni lidé téhož dne. Kdybych jedl kapra pátého ledna, byla by to má soukromá záležitost; ale budu-li jej jíst na Štědrý večer, bude to jistý obřad, neboť toho dne bude skoro celý svět jíst svého kapra. Bude to svého způsobu obcování lidí. Bude to svátek ne proto, že jím kapra (neboť jím ho nerad), nýbrž proto, že ho jí toho dne skoro celý svět. Jisto je, že republika není tak populární jako vánoce; 28. října nejíme všichni totéž posvátné jídlo, a dokonce neplesáme všichni stejným způsobem, nýbrž na deseti různých politických táborech. Vyhýbáme se obřadnosti jako čert kříži, i když by tato obřadnost znamenala oslavu demokracie. Protože nemáme smyslu pro symboliku státu, nemáme smyslu ani pro skutečnost státu; pokud si nepředstavíme stát jako prapor nebo jako krásnou pannu, nepředstavíme si jej vůbec. O státním svátku se nám říká, abychom přemýšleli, a nikoliv abychom smekli nebo abychom se vzali za ruce a tančili. Nic nesdružuje lidi tak jako symbol; nic je neizoluje tak jako přemýšlení. Vláda lidu bude plnou skutečností teprve tehdy, až pochopíme, že je stejně slavná a hodna obřadů jako vláda císaře Augusta nebo vláda boží na zemi. Není vskutku třeba, aby poslanci měli v rukou žezla nebo ministři bílé koně; ale je třeba, abychom si zvykli uctívat demokracii jistými formálnostmi; aby sama demokracie byla jistý obřad; abychom si vytvořili zvyky. Demokracie bude navěky zajištěna, stane-li se velikým národním obyčejem. Což nepůjde bez symbolů a skutečných svátků a skutečné pospolité radosti.

(Přítomnost 24. 12. 1925)

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.