Když si vezmu básnické generace zrozené řekněme po roce 1900, pak 1920, velmi silně generace těsně předválečná a válečná, a pak samozřejmě generace poválečná, za níž zůstal odkaz v podobě rozkvetlé literatury pražského jara, skoro bych nenašel autora, který by v sobě nepojil obě profese. Většinou byli básníci též spolutvůrci novin či časopisů, a to napříč zaměřením – od levicových po konzervativně katolické. Na jedné straně básníci typu Jana Zahradníčka či Zdeňka Rotrekla, na té druhé, levicově orientované, navazující na odkaz meziválečných bardů – Františka Halase, Konstantina Biebla a dalších – nacházíme nepřebernou řádku autorů, kteří se od zprvu nesmělých či dobově poplatných veršování dobrali velké poezie. Mezi těmi dlužno připomenout Ivo Flesichmanna.
„Muž a žena. Tedy dvojice. Zaklesnuti do sebe / vycházeli společně, takže když padalo světlo, / chodil před nimi jediný stín. Dvojice .../ Vycházeli a mizeli. Bez nikoho, s nikým.“
Motiv cesty odněkud někam je ve Fleischmannově básnické tvorbě jedním z klíčových. Druhým je vztah muže a ženy. A třetím je jakási těžko vyslovitelná, avšak zřejmá konečnost obzoru – ve všech smyslech toho slova. Ať toho za krajinou, tak toho v lidech. Tak spletitá a leckdy nepřehledná byla i jeho cesta vlastním osudem.
Narodil se 21. června 1921. Během válečných let pracoval v truhlářské dílně. Zapojil se také do protifašistického odboje. Počátkem května roku 1945 se spolu s Jaromírem Hořcem, Františkem Listopadem a Janem Grossmanem podílel na založení deníku Mladá fronta a následně i stejnojmenného nakladatelství. Fleischmannova cesta vzhůru byla rychlá, jednak díky jazykovým znalostem, jednak díky dynamice doby. Podobně jako se po roce 1989 mohli stávat šéfy velkých nakladatelství či novin sotva třicátníci, i Fleischmann byl v útlém věku jmenován československým kulturním atašé na velvyslanectví ve Francii. Spolu se svou paní Stašou (svědkem na svatbě jim byl František Halas) se odstěhovali do Francie. Seznámili se s osobnostmi, z nichž někteří se stali jejich blízkými přáteli, například Louis Aragon s manželkou, Paul Éluard, Tristan Tzara, Roger Vailland, Jean-Paul Sartre, Pierre Emmanuel, Gérard Philipe nebo Simone Signoretová a další. Po válce se kulturní styky mezi Francií a Československem za přispění také Ivo Fleischmanna výrazně rozvíjely. Například v létě roku 1946 se s malířem Josefem Šímou podílel na úspěšné pařížské výstavě mladých pražských výtvarníků. Mimochodem, právě Šímovy kresby provázely ke čtenářům Fleischmannův obsáhlý výbor z celoživotní tvorby, který dlouho po jeho skonu (1997) vydalo nakladatelství Česká citadela v roce 2019 pod symbolickým názvem Nedokončená. Fleischmann se totiž po roce 1969 odklonil od poezie a do konce života se věnoval překládání, odborné literatuře a přednáškám o české kultuře pro francouzské posluchače.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Žantovský