Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - díl 9. Jak novináři manipulují

09.02.2018 9:25

Bernard Goldberg byl sedmadvacet let reportérem jedné z největších amerických televizních stanic CBS. Jak sám píše, patři ke generaci, která přišla do žurnalistiky v 50. - 60. letech s cílem zlepšit, či dokonce spasit svět.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - díl 9. Jak novináři manipulují
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Goldberg také podotýká, že nikdy nevolil republikánského kandidáta na presidenta USA. Těžko jej tedy označit za novináře apriorně konzervativního, pravicově orientovaného či alespoň stranícího politické pravici. Goldberg se prostě snažil dostát tomu, co považoval v žurnalistice za hlavní: podávat co možná nestranný obraz světa kolem nás, zprostředkovávat informace a jejich souvislosti tak, aby si divák či obecně příjemce mediálních sdělení dokázal utvořit svůj vlastní pohled na události a jejich aktéry.

Řekli byste, že to jsou samozřejmé věci. Že nic většího od novinařiny nechceme ani dnes, než aby pokud možno bez jednostrannosti a dezinformací zobrazovala svět, v němž žijeme, a tím nám i usnadňovala orientaci v něm. Proto si kupujeme noviny, posloucháme rádio, sledujeme televizi, a čím dál víc také internet. Chceme být informováni, nikoli vedeni. Chceme znát fakta, ne poučky a návody, jak co chápat a jak se kdy zachovat. Od novinařiny zkrátka očekáváme službu, kterou si jinde nekoupíme.

Tak by to mělo být v demokratickém systému. Totalita tradičně využívala média k šíření propagandy a dezinformací, které mají občana životem vést, jeho svobodu usměrnit a omezit, nikoli naopak rozšiřovat a zpestřovat. Což je optimální role médií v zemích demokratických. Odpovídá však tento předpoklad realitě?

Goldberg působil ve Spojených státech, považovaných po léta za kolébku a jedno z mála jistých a trvalých hájemství demokracie a svobody. Přesto Goldberg velice tvrdě narazil, když upozornil veřejnost na to, že její svoboda je omezována, usměrňována, deformována – díky médiím a novinářům. Po čtvrtstoletí práce na obrazovce si začal stále silněji uvědomovat, že je součástí velké mašinérie na výrobu polopravdy. Namísto toho, aby v pohodlí vyčkal regulérního odchodu do výslužby a užíval si vydobytých pozic špičkově placené mediální celebrity, pustil se Goldberg do – jak poté zjistil – marného boje s větrnými mlýny. Totiž s novinářským cechem. Na základě jedné očividně zkreslené televizní reportáže napsal pro deník Wall Street Journal kritický článek, v němž popsal, jakými metodami dochází v televizním zpravodajství k manipulaci divákem. Na první pohled nešlo o žádnou bombu. Prostě jeden novinář popsal některé chyby, jichž se jeho branže dopouští. S dobrým úmyslem svému cechu prospět, ne jej poškodit. Dotkl se tam ale jedné primární příčiny, proč dnes média jsou, jaká jsou. Vyjádřil to takto:

Existuje řada důvodů, proč se na televizní zprávy dívá stále méně lidí, a jsem stále víc přesvědčen, že jedním z nich je i skutečnost, že nám naši diváci prostě nedůvěřují. A mají pro to dobré důvody. Starý argument, že velké televizní stanice a jiné mediální elity jsou liberálně orientované, je tak očividně pravdivý, že už téměř nemá smysl o něm diskutovat. Ne, nescházíme se v potemnělých zákoutích, abychom spřádali plány jak zprávy zkreslit. Není to totiž nutné. Pro většinu reportérů je to docela přirozené.

Oč vlastně šlo?

O reportáž Zpátky do reality pro večerní zprávy CBS. Jejím tématem byl návrh rovné daně Steva Forbese. Rovná daň je proti mysli nejen demokratickým a některým republikánským kandidátům na úřad prezidenta, ale také řadě velmi sledovaných televizních reportérů. Myšlenka rovné daně jim jde proti srsti. Mají na to svaté právo, pokud ovšem svůj názor nevkládají do svých reportáží.  A reportáž pana Engberga nastavila na novinářskou předpojatost nová kritéria. Engberg svůj příspěvek začíná slovy: „Steve Forbes nabízí svou nepodloženou teorii rovné daně jako hospodářský elixír, kouzelný lék na všechny naše potíže.“ Slova jako nepodložená teorie a elixír jsou nepochybně emocionálně nabitá, a vyvolávají představu šarlatána, který ze svého vozu prodává lidem bezcenné prášky. To je však pouhá předehra. Zahřívací kolo, které nás má naladit na správnou notu. Reportáž ukazuje pana Forbese, jak říká, že americká ekonomika by mohla růst dvakrát rychleji, kdybychom odstranili různé překážky, počínaje daňovým zákoníkem. Může to být pravda, ale také nemusí.

A Eric Engberg nám proto raději sám říká, jak se věci mají. Na závěr reportáže nám svým charakteristickým stylem říká: chyba lávky, podle ekonomů k něčemu takovému by ve skutečnosti nikdy nedošlo. Potom nám představuje Williama Galea z organizace Brookings Institution, který říká: „Není příliš realistické se domnívat, že nám nějaká daňová reforma přinese zcela novou ekonomiku nebo ekonomickou renesanci.“ Stanice CBS News své reportéry a redaktory učí, že mají v příspěvcích lidi uvádět tak, aby umožnili divákům rozpoznat jejich případnou politickou zaujatost. Organizaci Heritage Foundation máme například uvádět jako konzervativní institut. Sám jsem se touto radou mnohokrát řídil. Je to rozumná politika. Jak to ale, že organizace Brookings Institution nebyla uvedena jako liberální institut. A mohla by skutečnost, že jde o liberální organizaci, ovlivnit názor pana Galea na rovnou daň? William Gale je nám představen prostě jen jako expert, který nemá v daňové oblasti žádné politické zájmy.

Eric Engberg nám dále ukazuje Steva Forbese, jak říká: Zavedení rovné daně by umožnilo růst ekonomiky. Znamenalo by to více příjmů do státní pokladny. Ernberg to komentuje takto: Tomu se za prezidenta Reagana říkalo ekonomie strany nabídky. Méně daní rovná se větší státní příjmy. Ve skutečnosti to tak ale nefungovalo. Bezprostředně poté slyšíme, jak Ernberg dává Wiliamu Galeovi sugestivní otázku:  „Můžeme říci, že když jsme naposledy něco takového zkusili, skončilo to propastným deficitem?“ Na což Gale poslušně odpovídá: „Ano, to klidně můžeme říci.“ Engberg pokračuje: A kdybychom to vyzkoušeli znovu, obáváte se?“ A Wiliam Gale odpovídá, že budeme mít opět stejné problémy. Ale neříkají snad jiní experti, že nám vznikl propastný deficit nikoli proto, že se snížily daně, ale protože stouply výdaje? A přitom, pokud vím, Steve Forbes ani jiní zastánci rovné daně zvýšení výdajů neprosazují. Součástí problému je i to, že reportéři a redaktoři ať už v televizi nebo v tisku nemají o ekonomii ponětí. Většina z nich neví, jaký je rozdíl mezi kapitálovým ziskem a investičním fondem.

Eric Engberg končí svůj příspěvek ve stylu komika Davida Lettermanna a říká, že jde o nejpraštěnější slib, kterým Forbes rovnou daň propaguje, a to je jeho domněnka, že díky ní budou mít rodiče víc času na svoje děti a na sebe navzájem. Dovedete si, byť jen v těch nejdivočejších snech představit, že by nějaký reportér velké televizní stanice označil plán reformy zdravotnictví Hillary Clintonové za praštěný? Dovedete si představit, že by to nějaký redaktor připustil?

Když tuto historku s poučením Goldberg publikoval, nedocenil jeden velice významný fenomén, a to je nedůtklivost a samolibost žurnalistické branže, namyšlenost a nedotknutelnost jejích celebrit, a krvelačnou pomstychtivost, jíž je vystaven ten, kdo si dovolí žurnalisty a žurnalistiku kritizovat. Goldberg srovnal prostředí novinářů s mafiánským podsvětím.

Přesný okamžik kdy jsem si to uvědomil, si už nevybavuji. Ale vím určitě, že to bylo v neděli večer, když jsem na kanálu HBO sledoval seriál o mafiánské rodině Sopranových The Sopranos. Tehdy jsem si začínal všímat, že způsob, jakým mafiánští bossové jednají s lidmi, se nijak neliší od toho, který uplatňují novináři ve velkých televizních stanicích. Možná si zrovna Tony Soprano objednal něčí vraždu, nebo dal jen někomu za vyučenou, a nebo to snad byla jen slova, něco, co řekl svému psychiatrovi, to už nevím, ale čím déle jsem se díval, tím se mi společné rysy mezi médii a mafií zdály být zřejmější.

Tím, aby bylo jasno, nechci mafiány nijak urazit. Pokud zrovna neunášejí náklaďáky a neshazují lidi z mostů, mluví mafiánští bossové vždy o cti, věrnosti a rodině, což je pro lidi jako Tony Soprano a Paulie Walnuts nejsvětější trojice. Jsou to samozřejmě lidé žijící v naprostém a monumentálním sebeklamu. Ale právě toto základní přesvědčení, že navzdory špatnému PR jsou někde v hloubi duše, tam, kde je to skutečně důležité, parta poctivých chlapů, kterým záleží na věcech, o něž v životě opravdu jde, a ubližují jen těm, kdo ubližují jim, právě toto krédo pak mafiánským bossům dovoluje smést každého, kdo jim přijde do cesty. S novinářskou mafií se to má zrovna tak. Největším hříchem, jaký může mafiánský boss v seriálu Sopranos spáchat, je, když si pustí pusu na špacír před nesprávnými lidmi a vyžvaní něco o rodinných záležitostech. V této věci není mezi mafiány, kteří působí v temnotách podsvětí, a novináři, kteří teoreticky působí na božím světle, absolutně žádný rozdíl.

Když se mafiánský boss ze seriálu Sopranos nebo někdo ze skutečných mafiánských rodin Gambinů, Bonnanů či Colombů příliš rozpovídá o špinavých rodinných tajemstvích, je velmi pravděpodobné, že se mu ve velice brzké době přihodí něco nepříjemného. A totéž platí o mafii novinářské.

V našem případě se šéf mafiánské gangu jmenoval Velký Dan. Dan Rather - Capo di tutti, šéf všech novinářů. Ačkoli to není obecně známo, mluví Velký Dan dokonce svou vlastní řečí, které se v kruzích kolem CBS News říká danština. Pozor, neplést s dánštinou. Když se v danštině řekne „je to jenom moje chyba“, znamená to „je to jenom vaše chyba“. „Žádný problém“ znamená „velký problém“, a „ničeho se neboj, kámo“ znamená, „teď by ses měl začít pořádně bát, ty hajzle“. V přítomnosti Velkého Dana máte pocit, že když se situace začne vyvíjet špatně pro něj, mohla by se velmi brzy nepříjemně vyvinout pro vás. Kdyby CBS News nebyla televizní stanice, ale vězení, byli by tři čtvrtiny producentů a sto procent viceprezidentů Danovými poskoky. V 80. letech byl dokonce v CBS News jeden viceprezident, jehož funkce se neoficiálně nazývala: viceprezident pro Dana Rathera. Jeho hlavním úkolem bylo dbát o to, aby se Dan cítil dobře. Byla to velice významná funkce.   

Srovnání s prostředím organizovaného zločinu se může na první pohled zdát jako příliš silná káva. Když se na to podíváte z větší blízkosti, sami mnoho podobností spatříte na vlastní oči.

13. únor 1996 byl den, kdy jsem spáchal neodpustitelný hřích a kdy začala má pomalá smrt. A co že to přesně bylo? Jakým velkým smrtelným hříchem jsem se proti Velkému provinil? Nabízel jsem snad jeho dětem drogy? Ne. Vylil jsem snad jeho ženě na vánočním večírku CBS News na hlavu kávu? Ne. Přikradl jsem se mu snad večer po práci do kanceláře a vypařil se s jedním jeho luxusních obleku Savile Row, který stojí víc než celý můj dům? Ne. Ale kéž by to tak bylo. Dopustil jsem se totiž něčeho mnohem horšího. Porušil jsem omertu. Posvátný zákon mlčení, kterým se řídí život a smrt jak mafiánských bossů, tak novinářů. Řekl jsem nahlas to, co vědí milióny televizních diváků po celé Americe a na co si už léta stěžují. A sice, že Dan, Peter a Tom a spousta jejich pěšáků, nepodávají zprávy nepřibarvené, že jsou liberálně zaujatí a že je to pravda bez ohledu na to, jak vehementně to novinářské televizní hvězdy popírají. Byl bych na tom mnohem lépe, kdybych byl skutečně vylil jeho ženě na hlavu kávu, prodal jeho dětem drogy a ještě k tomu mu ukradl oblek od Savile Rowa. Vlastně jsem ani neřekl, že televizní stanice jsou zaujaté, ale napsal jsem to do jednoho z nejvýznamnější a nejčtenějších deníků v zemi Wall Street Journal, jehož úvodníky liberálové s chutí proklínají.

Jak říká můj starý kamarád Wayne, který v životě nevkročil do televizního studia, proč ten povyk? Každý přece ví, že je to pravda. Možná máš pravdu Wayne, ale je velký rozdíl mezi tím, když to řekne Rush Limbaugh nebo Bill Buckley, a když to řekne reportér ze CBS News. Protože v tomto případě se ozval někdo zevnitř. Někdo z Ratherových mužů.  Limbaugh se může vztekat nad liberálními médii, jak chce, a mediální elity ho vždy jen smetou jako smítko lupů ze saka, kdyby Wiliam Buckley napsal doslova a do písmene totéž, co jsem napsal já, Dan Rather by jen zívnul, naskočil do své limuzíny a zamířil na oběd do luxusní restaurace The Four Seasons. Limbagh, Buckley a všichni ostatní pravičáci, z pohledu mediálních elit je pravičák každý, kdo stojí napravo od Lenina, jsou přece jen banda skalních voličů republikánů.

Se mnou to ale bylo jiné. Já jsem byl novinář. Jeden z nich. Měl jsem za sebou stovky reportáží pro večerní zprávy CBS News, pro Waltera Cronkitea a Dana Rathera, a později jsem dělal hlavního reportéra pořadu 48 hodin, který se vysílal v hlavním čase a moderoval ho Rather. Rozhodně by u sebe nenechali dvacet let pracovat člověka, který by měl nějaký politický škraloup. Kdepak. Byl jsem, jak Velký Dan a jak jeho teoretičtí nadřízení v centrále říkají o všech svých redaktorech, objektivní, nestranný a vyvážený. Vsadím se s vámi, o co chcete, že přesně takovými slovy by mě CBS News hájila, kdybych se v reportáži ve večerních zprávách opřel do velkého byznysu armády nebo dokonce církve. Zástupce CBS News by řekl: Bernie má zaslouženou pověst novináře, který podává objektivní, nestranné a vyvážené zpravodajství, a my za Berniem jako za autorem reportáží pevně stojíme. Jenže článek, který jsem napsal do Wall Street Journal, si nebral na mušku byznys, armádu, církev ani žádný jiný snadný terč. Psát o nešvarech v byznysu, armádě nebo církvi je asi tak nebezpečné, jako jít se projít v poledne do městských sadů.  Jenže já jsem se vypravil na procházku na minové pole. Berete-li si na paškál papeže, je to jedna věc, berete-li si však na paškál média, je to něco docela jiného. A pokud si je berete na paškál zevnitř a porušujete tak jejich posvátný zákon omerty, je to přímo hřích. Je to smrtelný hřích.

Na přístupu novinářů k pravicovému (republikánskému, u nás žel již neexistujícímu konzervativnímu) a levicovému (demokratickému, v našich poměrech socialistickému či sociálně-demokratickému) pohledu na mezní ekonomickou otázku rovné daně ukazuje Goldberg, že mluvit v prostředí elitních amerických žurnalistů o nestrannosti lze jen stěží.

V průběhu let jsem s Haywardem a několika ostatními o zaujatosti večerních zpráv a dalších pořadů několikrát hovořil. S moderátorem o takových věcech přímo mluvit nemůžete, protože moderátoři obecně příliš dobře nesnášejí kritiku. Chovají se jako královská šlechta, což znamená, že jim všichni neustále líbají jejich královské pozadí, takže se brzy začnou chovat spíše jako králové než jako novináři. Zaujatost, o které hovořím, není mimochodem jen politická ve smyslu demokratů a republikánů. Ten prvek tam jistě je také přítomen, ale vím, že někteří reportéři by byli schopni zlikvidovat i svou liberální babičku, kdyby si mysleli, že jim to pomůže ke kariéře, neboť budou působit nekompromisně. Skutečný problém je podle mého názoru v něčem jiném. Skutečný problém souvisí s velkými sociálními a kulturními tématy, u nichž se často chováme spíš jako reklama na liberální myšlenky než jako objektivní žurnalisté. Proč jsme pomáhali bezdomovecké lobby tím, že jsme přeháněli počty lidí bez domova v ulicích amerických měst? A proč jsme z nich dělali obyčejné lidi jako každý druhý, ačkoliv jsme všichni dobře věděli, že jsou to z valné části alkoholici, narkomani a schizofrenici? Proč jsme ve večerních zprávách poskytovali tolik prostoru liberálním feministickým organizacím jako je třeba Now a téměř žádný prostor konzervativním ženám, které jsou proti potratům?

Nenechte se mýlit. Rovná daň je hluboce konzervativní myšlenka. George Will v časopisu Newsweek napsal: V devadesátých letech přišli konzervativci se dvěma skutečně radikálními politickými reformními návrhy, které mohly od základu změnit politickou kulturu. Omezení funkčního období pro členy Kongresu by zabránilo kariérismu, který je dnes nejsilnější motivací pro vstup do politiky a určité chování v ní. Rovná daň by vyřadila ze hry daňový zákoník jakožto nástroj pro rozdávání politických výhod a připravila by o zisk washingtonské daňové poradce a lobbisty, kteří na současném systému parazitují. Obavy z rovné daně vycházejí obecné z levé části politického spektra. Mohou jistě proti rovné dani protestovat z ekonomických důvodů, což je fér, neboť jednotná daňová sazba vyvolává oprávněné pochybnosti a obavy. Jenže většina kritiky ze strany levice neměla s ekonomickými argumenty téměř nic společného. Byla pudová a vycházela ze stejných temných sfér, kde vzniká závist a zdánlivě neuhasitelná touha liberální levice po třídním boji. Politický stratég Paul Begala, který v obou prezidentských kampaních, tj. roku 1992 a 1996 pracoval pro tandem Clinton - Gore, roztomile shrnul vztahy levice k majetným lidem, když podle knihy Boba Woodwarda The Agenda řekl ministrovi financí Robertu Rubinovi: „Ať jdou boháči do prdele.“ Karel Marx by to sotva vyjádřil lépe.

Levice proto pro snížení daní, které zvýhodňuje ty špatné lidi, automaticky používá označení jako teorie. Místo neutrálnějšího plán. Někdy se dokonce u teorie objevuje přívlastek „nepodložená“. Aby to působilo opravdu odstrašujícím dojmem. Přesně to dělal asi stokrát denně i Al Gore, když kandidoval na prezidenta proti G. W. Bushovi. U Al Gora a ostatních liberálů chápu, proč označují to, co se jim nelíbí, jako nepodloženou teorii. Politici a strany na to mají právo. Ale je správné, když takto emocionálně nabitá slova používají reportéři jako Eric Engberg, kteří mají být údajně objektivní?

Goldberg popisuje, že prvotní podnět k zamyšlení nad předpojatostí žurnalistů nedostal od intelektuála, od politika, či dokonce od žurnalistů samých. Jako první jej na tento stále evidentnější jev upozornil obyčejný občan, jeho soused a řemeslník, který mu opravoval dům. On byl ten, kdo Goldbergovi jednoho dne řekl: Copak nevidíte, jak nás média manipulují?

Jerry Kelley z městečka Enterprise v Alabamě si povšiml, že reportáž Erica Engberga je zaujatá. Jerry Kelley si všiml onoho mentorského tónu a jednostrannosti. A J. Kelley není novinář, ale zedník na volné noze. Kdo na Engbergově reportáži neviděl nic špatného? V prvé řadě Engberg sám. A právě tak šéfredaktor pořadu Večerní zprávy CBS v New Yorku a celá newyorská redakce. A neviděl to ani Andrew Heyward – president společnosti CBS News, a konečně na ni nic špatného neviděl Dan Rather, moderátor a ředitel zpravodajství pořadu Večerní zprávy CBS. Žádný z těchto lidí si nevšiml, že na tom příspěvku bylo cokoli v nepořádku, co by se nemělo vůbec pouštět do vysílání.

Jsou to lidé tak citliví a tak naladění na politickou korektnost naší doby, že by dostali srdeční záchvat, kdyby ve vysílání použil někdo slovo Indián místo původní obyvatel Ameriky, nebo kdyby někdo řekl invalida místo tělesně postižený nebo ještě lépe tělesně znevýhodněný. Tito novináři dovedou vycítit sebemenší neuctivost na míle daleko, ale nevidí nic špatného na tom, když se sami vysmívají rovné dani navrhované bohatým bělochem, který se uchází o nominaci Republikánské strany na prezidenta.

Jak to, že tedy Jerry Kelley dokázal rozpoznat něco, čeho si ti dobře placení a slavní televizní žurnalisté nevšimli? Odpověď je nasnadě. Jerry není jedním z nich. Anebo ještě výstižněji, oni by raději snědli jed na krysy, než by patřili k lidem, jako je Jerry. Příliš mnoho novinářů, zejména těch, kteří pracují ve světové centrále v New Yorku, kde vznikají všechna významná rozhodnutí, mluví jenom s lidmi, kteří jsou jako oni sami. Snadno mohou projít životem, aniž se setkají s někým, kdo by uvažoval trochu jinak než oni. Toto je jeden z největších problémů žurnalistiky s vysokou sledovaností. Její elity jsou beznadějně vzdáleny od reality obyčejných Američanů. Jejich přátelé jsou liberálové stejně jako oni. Vyznávají stejné hodnoty jako oni. Téměř všichni mají stejný názor na velké otázky dnešní společnosti. Potrat, regulace držení zbraní, feminismus, práva homosexuálů, životní prostředí... Po nějaké době se začnou domnívat, že všichni civilizovaní lidé musejí smýšlet jako oni a jejich přátelé. Proto jejich výhrady vůči konzervativcům neznamenají jen nesouhlas. Považují je za mravně nedostatečné. Jak by mohl rozumný člověk, ptají se v duchu, být proti pozitivní diskriminaci? Možná nějací hloupí prosťáčci na jihovýchodě a středozápadě, co nosí nemoderní přiléhavé džíny. Ale co může člověk čekat od takových lidí. Rafinované mediální elity by své názory neoznačily jako liberální, ale jako rozumný pohled na svět. Myslí si, že jsou v politickém středu, že jsou umírnění, zatímco všichni ostatní lidé ve státech s republikánskou většinou, kde vyhrál George Bush, jsou extrémisté. Je až děsivé, když si pomyslíme, že tolik významných lidí, kteří Američanům přinášejí zprávy, trpí takovým sebeklamem.

Když Goldbergův článek o předpojatosti novinářů vyšel, způsobilo to paniku, zejména v jeho domovské stanici CBS, jejíž představitelé se cítili být tímto odhalením přímo nařčeni a ohroženi. Goldberg v názorné zkratce popisuje reakce šéfa stanice Andrewa Heywarda a moderátora zpravodajství Dana Rathera, oné hlavní hvězdy z obrazovky.

Nechal jsem Heywardovi v kanceláři signální výtisk článku. Když mi pak zavolal, bylo mi jasné, že se mu vzteky doslova kouří z uší. „To, co jsi udělal“, řekl mi, „je porušení loajality a zrada důvěry“. Chápu tvoje pocity, snažil jsem se uklidnit situaci, ale nenapsal jsem tam, že dokonce i ty, Andrew, jsi se mnou souhlasil v tom, že media jsou liberálně předpojatá. Místo, abych ho tím uklidnil, přilil jsem jen další olej do ohně. „To bys už rovnou mohl znásilnit mou ženu a unést moje děti“, zařval na mě. Jestli existoval nějaký okamžik, kdy jsem si plně uvědomil, jak neblaze se to všechno vyvine, pak to bylo nyní. Jestliže jsem veřejně kritizoval to, co jsem považoval za liberální zaujatost televizních stanic, bylo to jako bych znásilnil jeho ženu a unesl jeho děti.

Ano. Tak sebestředné dovedou někdy mediální elity být. Jsou to lidé, kteří běžně strkají nos do záležitostí jiných lidí, jsou to lidé, kteří nám neustále vykládají o tom, že media mají právo podle Ústavy vyšetřovat a zkoumat a často dokonce i zahanbit toho, koho polapíme do hledáčku svých kamer. Jsou to lidé, kteří si rádi berou na mušku politiky, podnikatele a právníky, křesťany, armádní důstojníky, ale i nejrůznější další Američany, a přitom když jeden z jejich vlastních lidí vyjádří v novinovém článku svůj názor na americkou žurnalistiku, je to podle nich přestupek, protože vzít si na mušku média je jako znásilnit jejich ženu a unést jejich děti.

Engbergova reakce byla podobně zuřivá, ale mnohem méně okouzlující. Zavolal jsem do washingtonské pobočky CBS News a krátce mu popsal svůj článek. Řekl jsem mu, že je to problém, o němž je třeba diskutovat. A protože na moje interní stížnosti nikdo nebral ohled, došel jsem k závěru, že se musím ozvat veřejně. Řekl jsem mu: nechci ublížit tobě ani nikomu jinému. Engberg mě beze slova vyslechl. Když jsem skončil, řekl: „Dobrá Bernie. Tady máš moji odpověď. Jsi zatracenej hajzl.“ Potom zavěsil a od té doby už se mnou nikdy nepromluvil. Dan Rather, muž, který mě ujišťoval, že jsme byli přátelé včera, jsme přátelé dnes a budeme i zítra, se mnou už také nepromluvil ani slovo. Kdybych si byl zaplatil celostránkovou inzerci v New York Times a napsal, že Dan Rather má na sobě za moderátorským stolkem červenou minisukni a černé lodičky s jehlovými podpatky, nebyl by na mě zdaleka tak naštvaný, jako když jsem řekl, že v médiích existuje problém zaujatosti.  

Ihned poté, co můj článek vyšel, jsem dostal zákaz vystupovat ve vysílání, dokud nepadne nějaké rozhodnutí o tom, zda mám být propuštěn. Mnozí z mých kolegů liberálních novinářů, kteří vždy hlásali otevřenost a toleranci, se mnou přestali mluvit ze strachu, že by moje radioaktivita mohla přeskočit i na ně.

Od líčení osobních reakcí už je pro Goldberga velice blízko k zobecnění: jaká je to vlastně instituce, ta velká televizní stanice, která má takový vliv na životy tolika milionů lidí? Jací lidé v ní udávají tón a co sledují?

Stanice CBS News o sobě vždy s velikou oblibou říkala, že je jako jedna rodina. Avšak z mého pohledu v izolaci, se zákazem vstupu do vysílání a pod neustálou palbou jako příslušníka rozsáhlého pravicového spiknutí, to v ní vypadalo stále více jako ve vražednické rodině Mansonových. Když se Michelle Greppiová z listu New York Post zeptala v rozhovoru Rathera na můj článek, odpověděl: „Nadávky, jímž vás lidé častují, nebo obvinění politických aktivistů uvnitř nebo vně vaší organizace, nejsou skutečným měřítkem toho, co děláte.“

Taková byla strategie, kterou si Velký Dan zvolil. Chránit si vlastní image tím, že zničíte toho, kdo vás obviňuje. Problém je v tom, že Rather a ostatní hvězdy televizních zpráv se možná domnívají, že liberální předpojatost znamená pouze jediné. Být tvrdý na republikány a mírný na demokraty. Skutečná zaujatost médií však nespočívá v tom, kterou politickou stranu napadají. Liberální předpojatost vychází z jejich vidění světa.

Když jsem v roce 1996 zveřejnil článek o liberální předpojatosti, Dan se rozzuřil a do telefonu mi řekl, že ho obzvlášť šokuje to, že jsem si pro zveřejnění svého názoru vybral právě Wall Street Journal, protože jeho redakce má tak konzervativní názory. Jaké jsou podle tebe New York Times, zeptal jsem se, protože on sám psal komentáře právě tam. Politický střed, odpověděl. Nemohl jsem uvěřit, že to myslí vážně. Timesy jsou deník, který zaujal liberální stanovisko ke všem významným otázkám dnešní společnosti, proti čemuž nic nemám. Pokud ale považujete jejich redakční názory za středové, jedno je jasné, nemáte ponětí, o čem mluvíte.

A právě tato neschopnost vnímat liberální názory jako liberální, je jádrem celého problému. A právě proto mediální hvězdy mluví s takovou lehkostí o pravicových republikánech a pravicových křesťanech, pravicových Kubáncích z Miami a pravicových rozhlasových moderátorech. Výraz levé křídlo však použijí pouze v souvislosti s letadly. Konzervativce je třeba označit, protože diváci musejí vědět, že jsou to lidé s určitým politickým programem. Liberály však označovat není třeba, protože jejich názory na všechny velké otázky společnosti - od potratů a kontroly držení zbraní až po trest smrti a pozitivní diskriminaci - vůbec nejsou liberální. Jsou to prostě rozumné názory, které zastávají všichni rozumní lidé, s nimiž se mediální hvězdy na rozumných večírcích na Manhattanu stýkají.

Reportéři se rádi chlubí svým skeptickým pohledem na svět. Přesto mnozí z nich nekriticky prodávají názory liberálních aktivistů, jak nakoupili, což by u konzervatistů nikdy neudělali. Bezdomovecká lobby řekne médiím, že v Americe je pět milionů bezdomovců, a deset minut poté to zazní ve večerních zprávách. Proč se média nedívají s podobnou shovívavostí také na odpůrce pozitivní diskriminace a potratů? Mediální elity dokážou proplout životem, aniž narazí na někoho s odlišnými názory. To je velice nezdravé. A někdy dokonce přímo absurdní. Jako když Pauline Kaelová, dlouholetá vynikající filmová kritička časopisu New Yorker, vůbec nechápala jak mohl Richard Nixon porazit v prezidentských volbách v roce 1972 George Mc Governa. „Nikdo, koho znám, Nixona nevolil,“ říkala. Co na tom, že Nixon zvítězil ve 49 státech? A myslela to zcela vážně. Jestli existuje jedna skupina lidí, která je výjimečně nezpůsobilá vyjadřovat se k liberální zaujatosti, pak jsou to hvězdy večerního zpravodajství.

Asi není třeba příliš zdůrazňovat, že Bernard Goldberg na svou upřímnost namířenou do vlastních novinářských řad doplatil vynuceným odchodem z televize. Dnes se zabývá především psaním pro časopisy, ale hlavně vydal další knihy, nejprve pokračování příběhu o novinářské manipulaci pod titulem Arogance a poté knihu s výmluvným názvem 100 lidí, kteří mrší Ameriku. A přitom všem, a to je podstatné, obraz, jaký poskytl americké žurnalistice Bernard Goldberg, je sice nelichotivý, ale ve své podstatě velmi loajální, léčivý a tedy potřebný. Při sledování našich médií vás možná často napadá, jak bychom nějakého toho Goldberga potřebovali i my. Zkuste si totiž v celém tom modelovém příběhu nahradit použitá jména a kulisy, dosaďte si naše domácí celebrity a události, a budete se možná až divit, jak moc to bude lícovat.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…