Je ale dobré nejprve si říci, co vlastně taková strana je, či by měla být. Politická strana je nejvyšší dosud známou formou sdružování lidí s cílem prosazovat určitý světový názor a jeho průmět do všech stránek života veřejnosti. Je tedy o něco komplikovanější a hlavně komplexnější formou sdružení, než třeba zahrádkáři nebo církve, neboť tam jde obvykle o sdružení s jedním zvláštním cílem či tématem, který nemusí (i když může) pronikat do života celé pospolitosti či obce, chcete-li.

Církví a spolků může být mnoho, ale politika je jen jedna. Politiku jde – či měl by jít – dělat ten, kdo se cítí aktivně spoluzodpovědný za chod obce (polis). Proč tento banální exkurs úvodem? Protože připomenutím základních pravidel rázněji pochopíme, v čem pochybili pohlaváři Občanské demokratické strany v onom období po roce 2002 a čím tuto stranu dostali na samý okraj útesu, z něhož je podle většiny pozorovatelů už jen jediná cesta – strmý pád dolů.

Svoboda provázená odpovědností

ODS vznikla jako uskupení jedinců, které vynesla na obrazovku dějin listopadová změna roku 1989. Šlo z velké části o lidi, kteří měli špatnou zkušenost s předchozím režimem, jenž slovu strana vnutil výrazně záporný emotikon. Tito „otcové zakladatelé“ vrátili pojmu politická strana standardní obsah, popsaný svrchu, a navíc ještě přišli s do té doby neslýchanými představami o tom, že svoboda provázená odpovědností má vyšší cenu než dobro, jakkoli a kýmkoli „garantované“. Svoboda je totiž hodnota absolutní, zatímco dobro relativní. Převrat roku 1989 nesl na vlajce slovo svoboda, nikoli dobro.

V nesvobodném, regulacemi sešněrovaném ekonomickém a společenském kontextu se svobodomyslný člověk nutně ocitne v pozici outsidera a opozičníka.

Naopak svobodný trh osvobozuje i otroky, chtějí-li.