Má, nebo by aspoň měl mít garanci, že z plnění – a nebo neplnění – těchto slibů či hodnot může „svého“ kandidáta a „svou“ stranu po čase vyzkoušet.

Jednou z častých chorob demokracie, chápané namnoze jako prostor pro svévoli a neodpovědnost, je přebíhání politiků od subjektu k subjektu, jak se jim to právě hodí.

Máme ještě v živé paměti různé přeběhlické kauzy – někteří si ještě vzpomenou na jména jako Josef Wagner, Tomáš Teplík či Marián Bielesz.

Občas nestačí jen přeběhnout k přespolním, je nutno vytvořit hned novou stranu – jak předvedl třeba Jan Ruml s Unií svobody nebo Karolína Peake s hnutí Lidem.

Všechny tyto příhody jsou důsledkem nenaplněných ambicí politických figurek, které nedokázaly vcelku nic – jen podrazit stranu, na jejíž kandidátce se vyšplhaly do nejvyšších pater politiky.