Vážený mistře,

tak se obvykle oslovují jen velcí operní pěvci, výtvarní umělci a spisovatelé. To oslovení Vám právem patří. I když já jsem Vás nedávno v recenzi na Váš román Rozkoše dávných časů nazval ještě jinak, obrazněji:  Odvážný plavec po rozbouřeném moři času. Ta kniha byla pro mne jednoznačně zážitkem roku, a tak mi nedá, abych se o něj s odstupem nepodělil i touto formou.

V časech, kdy se mnohem víc dalo na literaturu, věřilo literatuře, a literatura tak měla podstatnější význam pro polis, existoval a byl ctěn pojem „generační román“. Jakési prozaické krédo vyjadřující ducha doby a lidí v ní, aniž by se stavělo do role mentora – doby i lidí. Románová zkratka generace, která měla své poměrně zřetelné označení – například meziválečná, mezi Únorem a Listopadem atd. Už dlouho jsem pojem „generační román“ nikde neslyšel, nečetl. Jako by se ztratil v chaosu slov překotně chrlených ze všech stran, ale nemajících tu integrační působivost jako v časech řekněme předdigitálních. V českém kontextu ten pojem platil opravdu poctivě snad jen pro Zbabělce, směrodatný román Josefa Švoreckého, či Pokušení Katarina, žel nedokončený opus Jana Otčenáška. Navzdory slibům ineditních autorů, že po vysvobození ze šuplíků se na čtenáře pohrne veletok prozaických skvostů, nic takového nenastalo a na svůj „generační román“ tak stále čekáme. Možná spíše už nečekáme: kdo by ho ještě dnes potřeboval, když je všechno na fejsbůčku…