O potterovském fenoménu toho už bylo – u nás i kdekoli jinde - napsáno hodně, až se bojím, že průměrný Čech toho ví o Potterovi víc než o Komenském a Husovi dohromady. Bylo zajímavé sledovat po celý ten čas od knižního vydání prvního dílu, jak se proměňoval takříkajíc potterovský diskurs v české veřejnosti. Leckteré akcenty z vývoje debat o této pohádkové postavě by mohly být zobecněním mnohem zásadnějších rysů a trendů v našem současném myšlení i bytí.

Nejprve nedůvěra. Takových postaviček v černém hábitu už prošlo světovou literaturou i kinematografií pro děti hodně, a žádná nevytvořila vlastní svět, jemuž by vedle dětí propadli tak houfně také dospělí. Potterovi se předpovídala jen krátká a nevýznamná budoucnost. Zde se fatálně mýlili jak čeští, tak i cizozemští skeptikové. Potter zde zůstal a zjevně se chystá zůstat i nadále – a stanout v pomyslné galerii věčných dětských hrdinů vedle Medvídka Pú či Alenky v říši divů. Samozřejmě při vědomí, že poezie knížek o Potterovi je pochopitelně naprosto jiná, než ta, kterou nám odkázal A. A. Milne či Lewis Carroll. Je totiž dost jiná doba, nejspíš bohužel. Ale s tím se nedá dělat nic, jen vkládat do ni takovou poezii, jakou unese. Třeba tu potterovskou.

Leč zpátky k „bojům o Harryho“. Jako druhý přišel odsudek. Autorka je prý pragmatická numismatička, tahající z lidí nemalé peníze za nastavovanou kaši – každý nový díl Pottera byl o poznání tlustší než ten předchozí, jako by dílo bylo placeno od řádku. Zástup hodnotících se začal dělit na ty, kdo uznávali jen prvního Pottera, dítě teprve pronikající do kouzelného světa za svým „zrcadlem“, zatímco dospívajícího Pottera zavrhovali jako popření onoho čistého ideálu dětství. Však také, jak psali novináři, každý další díl knihy – i filmu – byl akčnější, temnější, dospělejší. A sám Harry se pomalu přestával chovat jako hezký hodný hošík, byl trucovitý, vzpurný, chybující, pochybující. Jako by ani nepatřil do světa snů, ale střízlivé a nepříliš přívětivé skutečnosti.