Žijete už více než čtyři desítky let ve Francii, poslední knihy jste dokonce napsal francouzsky, a teprve poté některé získávají český překlad, takže jste vlastně ještě český spisovatel? To je zřejmě jedna z otázek, které byly u zrodu docela tristní, a dodejme: typicky české, kauzy, která, a není to zas tak dávno, plnila stránky českých novin.

Ústav pro studium totalitních režimů, jemuž se jistě s nezamýšlenou ironií dostalo od národa zkratky ÚSTRK, v souvislosti s Vámi otevřel mimořádně bolavou kapitolu české historie, raný čas po „Vítězném“ únoru 1948. V té době si mnoho českých intelektuálů takříkajíc zadalo s vítěznou komunistickou mocí. Drtivá většina literátů, řada výtvarníků, hudebníků, mnoho divadelníků a skoro všichni filmaři dali své tvůrčí síly, jak se tehdy říkalo, do služeb nového řádu. To není nic nového pod sluncem. Ve jménu nějakého „nového řádu“ tvořilo mnoho intelektuálů v Německu, ve Skandinávii, Itálii i třeba Maďarsku první půli čtyřicátých let. Někdy se na omluvu pro tyto poklesky užívá floskule, že umělci jsou jako děti: rádi a snadno uvěří lákavé iluzi dobra, lásky a bratrství, a této iluzi pak slouží do roztrhání těla. Pravda, tato alibistická teze trochu kulhá, když si uvědomíme, kolik jiných intelektuálů muselo díky stejné iluzi opustit své profese, rodiny, často i životy, kolik autorů končilo v koncentrácích všech barev a politických ražeb. Přičemž ti první, preceptoři nového dobra, pro tyto odvržené a zavržené mívali buď náležitě hlasitý odsudek, nebo aspoň veřejné mlčení vyzrazující totální lhostejnost. A zdaleka ne všechno lze omlouvat poukazem na to, že se příslušní umělci v žoldu nového režimu prostě jen báli. Spontánnost, s jakou chrlili básnické sbírky o dojičkách, budovatelské romány, agitační reportáže je usvědčovaly z aktivismu, pro který žádný pardon není. Snad jen víra, že slouží dobré věci. Ale ani ta neospravedlňuje onu selektivní slepotu k osudu jinověrců.

Proč to znovu tak zeširoka rozebírám? Kauza, kterou onehdy kolem Vás otevřel onen ÚSTRK, totiž vychází právě z událostí raně poúnorových a jejími aktéry jsou lidé na různých stranách tehdejší barikády. Je nutno hned ale říci, že osazenstvo těch barikád nebylo stabilní a setrvalé, mnozí zběhli, přeběhli či se zkrátka odrodili, protože dospěli k nějakému novému stupni poznání, a už není důležité, zda to poznání vyjadřovalo spíše teprve přání, iluzi, nebo už rýsující se lehýnce proměněnou realitu. Tak nějak by to platilo i o Vás. Spisovatel Kundera, člen Komunistické strany, nadějný kádr, který sepsal epos o Fučíkovi (Poslední máj) – stejně snadno a brilantně, jako na svou dobu mimořádné eseje o podstatě moderní prózy (Umění románu). Jenomže tento Kundera se postupně propracoval na prvního kriticky píšícího autora, který pronikl na prkna první scény (jeho dodnes v mnoha směrech prorocká dramatická metafora Majitelé klíčů se hrála v Národním divadle už v roce 1963), čímž do značné míry předjal následnou turbulenci v kulturní sféře a poté i v celé společnosti. Nu a pak jste sepsal oficiálně nejzavrhovanější románovou perzifláž o obludné podstatě udavačského režimu (Žert). Proti Žertu byla Vaculíkova Sekyra (intelektuální zamyšlení nad ztráceným smyslem života) či Škvoreckého Zbabělci (demýtizující bolševickou ikonografii o konci okupace) – při vší úctě - pořád šálkem slabého čaje. Žert totiž mířil ne na jevy, nýbrž na podstatu. Když pro nic jiného, tak proto jste nutně musel skončit v emigraci, nejprve vnitřní, pak skutečné. A protože se ukázalo, že opravdu vidíte věci zřetelně a souvislosti realisticky, jdete k jádru věci a píšete srozumitelně i mimo české národní zápecí, propracoval jste se postupně do pozice jednoho z nejrespektovanějších soudobých autorů, až se jeden diví, že pro Vás ještě nenašli Nobelovu cenu. Pro pochopení nejen Vašeho významu pro světovou literaturu konce 20. století, ale hlavně povahy a smyslu Vašeho uvažování o světě je doporučeníhodné přečíst si přelomový román Nesmrtelnost. Pak už není třeba další komentář.