Petr Žantovský: Otevřený dopis Milanu Kunderovi

22.08.2016 21:31

Vážený pane spisovateli, omlouvám se za to poněkud neosobní oslovení, ale když jsem si probíral všechny letokruhy Vašeho života, vyšlo mi, že nejdéle a nejhlouběji jste se zapsal do české paměti jako literární autor. Jenomže – české…

Petr Žantovský: Otevřený dopis Milanu Kunderovi
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský
reklama

Žijete už více než čtyři desítky let ve Francii, poslední knihy jste dokonce napsal francouzsky, a teprve poté některé získávají český překlad, takže jste vlastně ještě český spisovatel? To je zřejmě jedna z otázek, které byly u zrodu docela tristní, a dodejme: typicky české, kauzy, která, a není to zas tak dávno, plnila stránky českých novin.

Ústav pro studium totalitních režimů, jemuž se jistě s nezamýšlenou ironií dostalo od národa zkratky ÚSTRK, v souvislosti s Vámi otevřel mimořádně bolavou kapitolu české historie, raný čas po „Vítězném“ únoru 1948. V té době si mnoho českých intelektuálů takříkajíc zadalo s vítěznou komunistickou mocí. Drtivá většina literátů, řada výtvarníků, hudebníků, mnoho divadelníků a skoro všichni filmaři dali své tvůrčí síly, jak se tehdy říkalo, do služeb nového řádu. To není nic nového pod sluncem. Ve jménu nějakého „nového řádu“ tvořilo mnoho intelektuálů v Německu, ve Skandinávii, Itálii i třeba Maďarsku první půli čtyřicátých let. Někdy se na omluvu pro tyto poklesky užívá floskule, že umělci jsou jako děti: rádi a snadno uvěří lákavé iluzi dobra, lásky a bratrství, a této iluzi pak slouží do roztrhání těla. Pravda, tato alibistická teze trochu kulhá, když si uvědomíme, kolik jiných intelektuálů muselo díky stejné iluzi opustit své profese, rodiny, často i životy, kolik autorů končilo v koncentrácích všech barev a politických ražeb. Přičemž ti první, preceptoři nového dobra, pro tyto odvržené a zavržené mívali buď náležitě hlasitý odsudek, nebo aspoň veřejné mlčení vyzrazující totální lhostejnost. A zdaleka ne všechno lze omlouvat poukazem na to, že se příslušní umělci v žoldu nového režimu prostě jen báli. Spontánnost, s jakou chrlili básnické sbírky o dojičkách, budovatelské romány, agitační reportáže je usvědčovaly z aktivismu, pro který žádný pardon není. Snad jen víra, že slouží dobré věci. Ale ani ta neospravedlňuje onu selektivní slepotu k osudu jinověrců.

Proč to znovu tak zeširoka rozebírám? Kauza, kterou onehdy kolem Vás otevřel onen ÚSTRK, totiž vychází právě z událostí raně poúnorových a jejími aktéry jsou lidé na různých stranách tehdejší barikády. Je nutno hned ale říci, že osazenstvo těch barikád nebylo stabilní a setrvalé, mnozí zběhli, přeběhli či se zkrátka odrodili, protože dospěli k nějakému novému stupni poznání, a už není důležité, zda to poznání vyjadřovalo spíše teprve přání, iluzi, nebo už rýsující se lehýnce proměněnou realitu. Tak nějak by to platilo i o Vás. Spisovatel Kundera, člen Komunistické strany, nadějný kádr, který sepsal epos o Fučíkovi (Poslední máj) – stejně snadno a brilantně, jako na svou dobu mimořádné eseje o podstatě moderní prózy (Umění románu). Jenomže tento Kundera se postupně propracoval na prvního kriticky píšícího autora, který pronikl na prkna první scény (jeho dodnes v mnoha směrech prorocká dramatická metafora Majitelé klíčů se hrála v Národním divadle už v roce 1963), čímž do značné míry předjal následnou turbulenci v kulturní sféře a poté i v celé společnosti. Nu a pak jste sepsal oficiálně nejzavrhovanější románovou perzifláž o obludné podstatě udavačského režimu (Žert). Proti Žertu byla Vaculíkova Sekyra (intelektuální zamyšlení nad ztráceným smyslem života) či Škvoreckého Zbabělci (demýtizující bolševickou ikonografii o konci okupace) – při vší úctě - pořád šálkem slabého čaje. Žert totiž mířil ne na jevy, nýbrž na podstatu. Když pro nic jiného, tak proto jste nutně musel skončit v emigraci, nejprve vnitřní, pak skutečné. A protože se ukázalo, že opravdu vidíte věci zřetelně a souvislosti realisticky, jdete k jádru věci a píšete srozumitelně i mimo české národní zápecí, propracoval jste se postupně do pozice jednoho z nejrespektovanějších soudobých autorů, až se jeden diví, že pro Vás ještě nenašli Nobelovu cenu. Pro pochopení nejen Vašeho významu pro světovou literaturu konce 20. století, ale hlavně povahy a smyslu Vašeho uvažování o světě je doporučeníhodné přečíst si přelomový román Nesmrtelnost. Pak už není třeba další komentář.

Lež zpátky k věci otevřené ÚSTRKEM. Začal jste jako ostatní komunisté své doby, v modré košili, se stranickou knížkou. Na rozdíl od ostatních jste ale přerostl rámec nejen té košile a té legitimace, ale především úzkoprsého knedlíkového vidění našich osudů. To se ostatním autorům Vaší generace – namátkou Ivanu Klímovi, Pavlu Kohoutovi, ale ani třeba Václavu Havlovi nepodařilo. Jejich spjatost s domácí půdou je mnohem zbytnělejší, ať už v tom vidíme výhodu, či handicap. Jejich tak častá zahlcenost vlastními úděly vyděděnců, vyobcovaných z pozic mocných do bezmocných, jejich přesvědčení o jejich vlastní výlučnosti, která je předurčuje výhradně k elitnímu postavení – v literatuře i společnosti – je zbavuje umělecké velkorysosti, nadhledu a skutečně průřezového vidění reality. Ulpívají v horizontále, ať už svévolně vybrané, či přidělené, ale rezignovali, či dokonce nikdy nebyli či nejsou schopni vertikálního pohybu v čase a prostoru lidské duše, o níž by tolik chtěli ve svých dílech referovat: zmohou se ale většinou leda tak na místopis sebe sama. Možná, že takový přístup, zejména za určitých politických podmínek, může být zajímavý pro jistý okruh zvědavců u nás doma. Jistě ale to není nic, co by je dokázalo prosadit za humny. Na rozdíl od Vás.

A o tom je celá ta kauza. Prý jste kdesi v hloubi „padesátek“ prásknul jakéhosi nebožáka, avšak zda se to skutečně stalo, či nikoli, o tom se nic kloudného nedozvíme z porůznu zkreslovaných archívů politické policie. O tom byste pravdu mohl říci zase jen Vy sám, nikdo jiný ji nezná. Rouhačsky se ale domnívám, že to není podstatné. To hlavní jste řekl svým celoživotním dílem. K jeho velikosti ostatně patří i fakt, že na rozdíl od výše jmenovaných jste necítil potřebu věnovat velkou část svého díla vysvětlování, proč a s jak ctnostnými úmysly jste kdysi sloužil režimu, který Vás nakonec vyvrhl – s Vaší vydatnou pomocí. Koho zajímá, jak tyto věci vidíte, ať čte mezi řádky. V Nesnesitelné lehkosti bytí, Valčíku na rozloučenou a dalších knihách toho najde k přemýšlení dost a dost.

Tuhle jsem se doslechl, že vychází Život je jinde. To je dílo mimořádné už samým svým titulem, který jako by vystihoval celou existenciální tragiku Evropy od půlky předchozího století po naše dny. Četl jsem tu knihu kdysi dávno v samizdatu, půjdu ke knihkupci a koupím si ji. Jsem pořádně zvědav, zda po jejím novém přečtení budu mít důvod změnit jediné slovo tohoto dopisu.

Ale nemyslím si to.

V úctě

Petr Žantovský

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Richard Seemann: Kurz rozhodně odmítá rezignovat

9:09 Richard Seemann: Kurz rozhodně odmítá rezignovat

Rakouský spolkový kancléř Sebastian Kurz je konfrontován dvěma soudními rozhodnutími v souvislosti …