Milý příteli,

už nějakých pětatřicet let – je to vůbec možné? – Tě mohu takto nazývat. Ačkoli jsi o půldruhé generace starší, zkušenější nejen o ty roky, ale i o zkušenosti dané Ti osudem, který Tě vyslal do světa jinými dveřmi, než většinu okolních, mne nevyjímaje. Přesto jen málokoho bych si dovolil oslovit právě takhle, aniž bych měl pocit, že lžu jemu či sám sobě.

Když mi bylo dvacet, pootevřel jsi mi vrátka k vesmíru, který jsem předtím letmo osahával skrze verše Máchovy, Kainarovy, Halasovy, Hrubínovy, Holanovy. Jistě, jako mnoho takových v tom věku i já jsem zkoušel sedlat Pegasa, a Ty jsi byl tak laskav, žes mi v tom nebránil, ačkoli Ti bylo jasné, že to je jen rozhlížení po tom, co dokážou slova. Vlídná, asi až nezaslouženě, byla Tvá hodnocení, vyslovovaná soukromě i z jeviště Zeleného peří. Kdo neví, nechť si osvěží, co to bylo za úžasný plovoucí ostrůvek „pozitivní deviace“, jemuž velel Mirek coby lodivod a vezli se na něm tak mnozí pokušitelé slov možná bezúčelných, ale krásných. Někteří stačili zestárnout, jiným – jako Alexandře Berkové -  to žel dopřáno nebylo, ale ti, kdo pamatují, vzpomínají, jak věřím, ba jsem si jist, s rozechvěním – vždyť co lepšího přináší mládí?