Vážený pane profesore,

když jste nedávno zemřel, asi nejčastějším mediálním refrénem bylo, že to je jen těžko vypověditelná ztráta, zejména pro humanitní vědy. Jen málokterý autor měl tak široký tématický záběr a vydával tak jasnozřivá hodnocení celého kulturního pole – od výtvarného umění přes beletrii po média – jako právě Vy. A představoval jste také ten vzácný případ, kdy katedrový myslitel překročí pomyslnou bránu do světa a stane se slavným i mezi lidmi, kteří vůbec netuší, co znamená slovo sémiotika. Počínaje románem Jméno růže jste se stal masovým autorem, jehož čtou vrcholoví intelektuálové, manažeři firem i vrátní v garážích, kde parkují své limuzíny. Možná neporozumí, jedni ani druzí, úplně všemu, co jste ve svých – i beletristických - dílech napsal, ale to vlastně nevadí. Podstatné je, že se jich taková literatura vůbec dotkla. Že o ni, třeba jen díky reklamě na zdi metra, vůbec zakopli. Dotek ducha nikomu neuškodí a mnohým prospívá.

Byl jste občas samozřejmě i rigidní a netolerantní. Velkou nevoli  jste celoživotně cítil vůči povrchnímu světu médií – ať už čteme hojně citovanou sbírku úvah Skeptikové a těšitelé, či drobné novinové glosy, které u nás vyšly pod titulem Poznámky na krabičkách od sirek – a nebo Vaši poslední knížku, novelu z novinářského prostředí Nulté číslo. Zde všude jste hájil hodnoty prastaré a dlouho se utvářející – proti vpádu pahodnot, rychlých, povrchních a krátkoživotých. Ve Skepticích a těšitelích jste podal velmi podrobný seznam důvodů, proč nedůvěřovat moderním masmédiím. Podle Vás masmédia podporují pasivní a nekritický pohled na svět, nivelizují hodnotové vzorce, snaží se publiku vnutit symboly a mýty založené na snadno přístupné univerzálnosti, vytvářejí typy, vnucují nám virtuální ikony a v tom smyslu se stávají manipulátorem, strojem na výrobu uniformity a poslušnosti publika. Kdybyste nenapsal nic jiného, než tato prorocká, přes všechny věky platící slova, měl by si Vás připomenout každý, kdo se odváží s nějakým sdělením vstoupit do veřejného prostoru.