Vážený pane básníku,

byl jsem před časem požádán, abych napsal cosi o Vás v souřadnicích dneška. Souhlasil jsem rád, neboť to věru je výzva. Započal jsem svoje putování Vámi u úvahy Milana Uhdeho, která vyšla kdysi v Revue Politika. Všimněte si už toho místa – o básníkovi v politické revui. Navíc psáno autorem – literátem a politikem v jedné osobě. Uhde tu píše o Vašem čase po skončení 2. světové války toto:

„To, co se v roce 1945 dálo veřejně na ulici, mělo historické a politické souvislosti a historický a politický důsledek. Při svém bytostném založení nemohl básník na tyto události nenarazit a ani ony se mu nemohly vyhnout: "Lid lačný slunce, spravedlivého sousta, svobodného slova, velikých rudých květů a své hudby,/ Vyrážel svou touhu v pravidelných stříbrných větách rozechvělých srdcí./ Jsem pyšný na smrt, pravil mladík předávaje mi pušku, můj lid mne pomstí, ať žije rudá armáda!" Stejně jako František Halas a po něm a vedle něho Oldřich Mikulášek, Josef Kainar nebo Ivan Blatný vyslovovali vedle svých existenciálních zážitků nebo dokonce v jejich rámci i své zážitky angažovaných občanů. Politický motiv byl pro ně složkou jejich pojímání světa, nikoli daní ve prospěch předem daného a správného světového názoru kontrolovaného dokonce cenzurně a mocensky.“

Uvědomil jsem si, že to podstatné, co nás – Vaše čtenáře a následovníky – na Vás dodnes fascinuje, je - vedle Vaší nekončící literární i výtvarné imaginace - Vaše spjatost s dobou, již je Vám dáno, či dokonce přisouzeno žíti. Nejste básníkem okamžiku, básníkem oslavy, básníkem provolání. Připomenu tu Halasovo nesmrtelné krédo: „Nechci být masem vzduchu okolo / jak se to líbí jim / nechci být sloupem vyhlášek / veřejným míněním.“

Vaše političnost není deklarativní a propagační. Je vnitřní a všudypřítomná. I proto po několika málo měsících spíše omylného, než kariérního členství v KSČ opouštíte zástup a stáváte se osamělým pozorovatelem hemžení. Ne nadarmo jste je přirovnal o něco později k hemžení hmyzímu v básni Termiti: