Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 18 - Den minulých vítězství a budoucích porážek? | ParlamentniListy.cz

Navzdory balkánským válkám a událostem na Donbasu a samozřejmě navzdory stále se prohlubující nové studené válce mezi západem (dnes řízeným spíše z Berlína než z Washingtonu) a východem (tedy Moskvou) tento mír – naštěstí – v zásadě dosud trvá. A pokud někdo zapomíná, že drtivý díl na něm měly nekonečné oběti sovětské armády, pak jen ukazuje, že je ignorant, a nebo propagandista – případně obojí. Každoroční plzeňská estrádní demonstrace teze „válku vyhráli a svobodu nám přinesli Američani“ na historické pravdě těžko něco změní, jen umožní několika provozovatelům historických vozidel namastit si kapsu z veřejných zdrojů a několika politikům opět veřejně předvést svoji nevzdělanost. Leč to jen na okraj, abychom v tento den nezapomněli, čím je pro Evropu našeho století nezapomenutelným.

V tentýž den, ale až pět let po osvobození Prahy, přišel na svět geopolitický projekt, který vešel do dějin jako Schumanův plán. 9. května 1950 jej ve vládním prohlášení představil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman (1866 – 1963). Plán obsahoval výčet přesných a rychle uskutečnitelných kroků k jakési primární a velmi účelově – i účelně – formulované integraci Evropy. Za základ integračního procesu byla nejprve vybrána spolupráce v oblasti uhlí a oceli (ESUO), v té době dvou nejdůležitějších strategických surovin určených pro vojenský průmysl a výrobu zbraní. Koncepce měla zajistit, že „válka mezi Německem a Francií bude nejen nemyslitelná, ale také materiálně nemožná“.

Za nejdůležitější úkol při pokusu o toto sjednocení označil Schuman odstranění po staletí se táhnoucího německo-francouzského rozporu, který doposud vždy po nějaké době ohrozil mír v Evropě. Dále Schuman zdůraznil, že místo formulování nesplnitelných cílů by bylo lépe zaměřit úsilí na omezenější, ale uskutečnitelný cíl. Proto navrhl, aby jak německá, tak francouzská těžba uhlí a výroba oceli byly napříště podřízeny společnému dohledu. Spojením těchto dvou základních průmyslových odvětví, bez nichž je každé zbrojení nemožné, by se mohlo navždy zabránit válkám mezi Francií a Německem. Hlavní ekonomickou ideou jeho plánu bylo zřízení společného evropského trhu, díky němuž by mohla být urychlena modernizace a racionalizace výroby.

Schumanově plánu ale předcházela jiná koncepce, částečně s obdobným cílem. Ta pocházela z dílny Jeana Monneta (1888 – 1979), francouzského politika, diplomata a ekonoma. Tzv. Monnetův plán z roku 1947 byl jmenovitě orientován nejen na poválečnou obnovu Francie, ale též jmenovitě na získání kontroly nad německou produkcí uhlí a oceli, klíčovými válečnými surovinami. Koncepce byla (možná i díky tomu, že se Monet za války diplomaticky pohyboval v anglo-americkém prostoru) zaměřena na Velkou Británii a Commonwealth. Velká Británie, ač významný producent uhlí a oceli, však poté zůstala mimo ESUO. (Jak poučné, z dnešního pohledu, rok po Brexitu, že…).

Finální Schumanův plán jako první přivítal německý spolkový kancléř Konrad Adenauer, a to hned toho 9. května na tiskové konferenci - označil jej za počátek velmi vážně míněných snah o uskutečnění starého snu o německo-francouzském porozumění.

Proč tyto události dnes připomínat? Když se podíváme do učebnic dějepisu, najdeme tam vskutku úctyhodnou řadu válečných konfliktů, které proti sobě vedly tyto dvě kontinentální velmoci, Francie a Německo. Na první pohled se tedy zdá logické, že hadovi je třeba nejprve uříznout hlavu, tedy vzít možnost, aby zaútočil. A zdánlivě tedy i v tomto směru lze interpretovat výsledek prezidentských voleb ve Francii, kdy zvítězil tlampač eurofrází o společné nadnárodní pravdě, lásce, přátelství a morálce Emmanuel Macron nad Marine LePenovou, reprezentantkou myšlenky, že Francie by si měla zase konečně jednou dokázat, že umí stát na vlastních nohou. Triviální výklad této trojčlenky – Macron – LePenové – Evropská unie, jak ji podávají i česká většinová média, vskutku směřuje k tezi, že národní samostatnost je zlo a nadnárodní nesamostatnost je dobro. To je ovšem hodně hrubá demagogie.

Když se vrátíme zpět k Schumanově plánu: měl „politicky korektní“, ale s Monetovou koncepcí vlastně shodné jádro a cíl: otupit velkopanské choutky Německa a podvázat jeho šance na vyzbrojení a novou agresi. Na tom nebylo pranic protifrancouzského a nevlasteneckého. To prostě plynulo ze špatné zkušenosti s německou výbojností a z prostého pudu národní sebezáchovy. Že se to mezitím vyvinulo v další a další, mnohem obludnější administrativní instituce, je pak věc jiná, tak daleko myslím Monet se Schumanem nehleděli. Mezitím se ovšem také Evropa „modernizovala“, dnes se země už nezabírají se zbraní v ruce. Opět podotýkám: války na Balkáně, spor o Kosovo i válka na Ukrajině jsou válkami občanskými, jen podněcovanými a zneužívanými mocenskými zájmy zvenčí, nejde ale z principu o války dobyvatelské, ačkoli naše propaganda by tak ráda – a tak nepodloženě - vykládala konflikt na Donbase – jako expanzi Ruska na západ.

Opravdová dnešní expanze se dělá od psacího stolu, úředním rozhodnutím berlínsko-bruselských „elit“, onoho „Eurosojuzu“, jak to s mimoděčným hlubším smyslem nazývají Rusové. Macronovo vítězství tak pro Francouze a pro Francii bude vítězstvím Pyrrhovým. Nejenže rozdělí samu zemi uvnitř – vítězstvím frází o pravdě a lásce nezmizí strach z terorismu, zdravotní, sociální a ekonomické hrozby fenoménu migrace. Především dává Francii německé kancléřce Merkelové jak na stříbrném podnose. Proto také Merkelová tolik jásala, když viděla Macronova procenta strmě letět vzhůru. Jenomže všichni tací jásači zapomínají na důležitou věc: Macronova procenta nebyla procenty pro Macrona (tedy Berlín, Brusel, Merkelovou), nýbrž proti LePenové (nikoli proti Francii).

Francii, stejně jako Rakousko a další důležité evropské země, čekají parlamentní volby. Stejně jako Macron ve Francii, tak i Van der Bellen v Rakousku se dostali do čela svých států na demagogické „antixenofobní“ rétorice. Bellen se už stačil vyznamenat. Podle něj by se měly zahalovat nejen muslimky, ale všechny rakouské ženy. Má jít o „projev solidarity a boj proti islamofobům“. Kdyby to řekl minutu před volbami, odešel by od nich s pěti, a nikoli třiapadesáti procenty (vzpomeňme na Schwarzenbergův „highlight“ se „zločinným“ Benešem a jeho dekrety jen dva dny před prezidentskou volbou v Česku roku 2013). Buďme zvědaví, s čím vyrukuje Macron. Jeho plán na obsazení vlády lidmi z NGO by měl být varováním. Francie sice vždycky byla hodně nalevo a zaměňovala optimistická přání za chybné myšlenky, ale tohle naznačuje přímou cestu k vnitřnímu rozkolu. Cožpak jsou Francouzi tak hloupí, aby připustili, že jim nebudou vládnout státníci, jimž jde o stát, nýbrž squatteři s vlaječkami EU?

Svět je, zdá se na rozcestí. Ještě se zuby nehty brání si to připustit a lakuje si budoucnost na macronovské růžovo, ale realita kráčí jinudy. Až si to Francouzi (jen o chlup později než Rakušané, a třeba i ti Němci) uvědomí, bude už pozdě. Všechny dosud „krajní“ síly v jejich domovinách se stanou silami dominantními. Možná pak budou se slzou v oku vzpomínat na časy, kdy se daly věci zvládnout jen přes uhlí a ocel, kdy spolupráce v Evropě nemusela nosit búrku, stačilo jen, aby uvolnila celní a jiná pouta trhu – a všem by se dařilo. Ale takhle?

Možná, že tento otevřený konec je hlavním důvodem, proč si dnes vedle Dne vítězství připomenout i Schumanův plán, svým způsobem nezamýšlený kořen mnoha pozdějších a asi i budoucích Dnů porážky.

Petr Žantovský