Cenzura je na světě v zásadě stejně dlouho, jak psané resp. tištěné slovo, šířené dál než od úst k ústům. A protože vše, co přesahuje prosou mezilidskou komunikaci, zavání nebezpečím masové distribuce informací, postojů a nálad, každý jen trochu svéprávný mocenský systém se k využití cenzury dříve či později s úlevou uchýlil, neboť byl přesvědčen, že je to zárukou prodloužení jeho dnů u moci. V historickém pohledu však to bylo právě naopak: čím tvrdší cenzuru ten který panovník či stát zavedl, tím rychleji putoval na smetiště ději. Ono totiž, a na to vrchnosti lecjakých dob, ty naše nevyjímaje, nedá dlouhodobě úspěšně vládnout bez dobrovolného souhlasu ovládaných. Souhlas vynucený, třebas i cenzurou, není souhlas, nýbrž hromadící se kolektivní mlčení, kypící jako v Papinově hrnci. I s obdobnými důsledky.

V onom vzpomínaném roce 1968 došlo ke zrušení úřadu, který po léta zajišťoval předběžnou cenzuru, aby byl po nedlouhém čase, vyplněném bojem o moc mezi jedněmi a druhými komunisty, posléze i za účasti zahraničních vojsk, vystřídán úřadem pro cenzuru následnou. O nich trocha definic níže. Nejprve ale kousek historie:

Už v roce 1559 vydala církev průlomový Index librorum prohibitorum („Seznam zakázaných knih“), který oficiálně platil až do roku 1966. Šlo o seznam publikací, které katolická církev věřícím zakazovala číst. Jednalo se o spisy, které údajně mohly poškodit víru nebo mravy věřících, tedy o publikace amorální a o knihy odporující katolické věrouce a mravouce. Zde se sice ještě operuje slovem morálka, ale toto slovo mělo pro katolickou vrchnost význam především politický: vládla totiž pomocí morálních imperativů. Ovládala mysl a duši věřícího skrze sugerování představy ďábla jako ztělesnění amorálnosti. Nešlo tedy primárně o mravnost jako takovou, nýbrž jako o náhradní beranidlo k dosažení poslušnosti jednotlivce. V tom smyslu to tedy byl prostředek ryze politický. Jak jinak by se v tomto soupisu děl odporujících předepsané představě mravnosti ocitli Galileo, Koperník, Kepler, tedy vědci, Montaigne, Descartes, Hume, Spinoza, tedy filosofové minulosti, jakož – například v osobě Sartra - i jejich moderní pokračovatelé. Pozornosti svatých otců neušli ani spisovatelé – Balzac, Zola, Gide, Maeterlinck či Anatole France. Bizarní je, že ti všichni se v Indexu sešli například s dílem Alfreda Rosenberga, smutně proslulého filosofa nacismu.

Z uvedeného výčtu je zřejmé, že tímto průlomovým a historicky nejdéle funkčním cenzurním předpisem se bránil jeho vydavatel, tedy katolická církev, před myšlenkami, které považoval za ohrožující svou mocenskou hegemonii. A v tom je podstata cenzury za všech dob a ve všech společenských či ekonomických systémech. A za všech časů je pro cenzuru typické i to, že je náhradou za diskusi, polemiku, argumentaci. K cenzuře jako k formě vrchnostenského násilí se uchyluje mocenská elita, která nedokáže přesvědčit o svých idejích, o svých politických praktikách a o své perspektivnosti a užitečnosti pro většinu obyvatel, a proto se přestává zdržovat dokazováním svých kvalit a nahrazuje je prostým diktaturním systémem návodů, příkazů a zákazů, z nichž cenzura je tím, který se uplatňuje právě ve světě idejí jakožto předpokoji politické a vůbec společenské praxe.

Cenzuru, jak už bylo zčásti řečeno, dělíme na předběžnou, následnou a autocenzuru, která je plodem té následné. Předběžná cenzura kvetla v našich zemích nejviditelněji za Rakouska - Uherska či za 1. republiky, od časů Havlíčkových po časy Haškovy můžeme dohledat množství začerněných či vybělených novinových stránek, z nichž cenzura odstranila nevítané obsahy. Byla v tom ale jaksi poctivější, protože konala transparentně. Méně poctivá je cenzura následná, tedy sankcionování autorů a vydavatelů po vydání nežádoucích textů. Tuto formu u nás známe dobře z období po zrušení Hlavní správy tiskového dohledu (fungovala v letech 1953-1966), a poté Ústřední publikační správy (1966-1968). To byly ještě orgány cenzury předběžné. Byly však vystřídány Úřadem pro tisk a informace (1968-1989), který vykonával funkci cenzury následné. Sankce, které čekaly na původce zveřejnění obsahů, jež nebyly v souladu s dobovým ideologickým kánonem, velmi rychle vybudovaly u autorů, redaktorů a vůbec lidí produkujících slova určená k publikaci, autocenzuru, která byla namnoze i přísnější, než případná cenzura skutečná. Pokud bychom ale na fenomén cenzury aplikovali opětovně adjektivum „poctivý“ či „transparentní“, pak do této kategorie by vlastně spadala i cenzura následná ve všech svých podobách, včetně autocenzury. Šlo o cenzuru, o níž se vědělo a která sama sebe vlastně ani nijak usilovně neskrývala.